Divadelní noviny > Názory – Glosy
Blues naplaveniny
Rozhodně nechoďte na Famílii Joe DiPietra do Divadla na Vinohradech pro pocit jistoty. A když tak jen umělecké. Protože na babičku Jiřiny Jiráskové, která řeší všechny rodinné trable neustálým krmením své famílie, i na Ilju Racka, jenž se dědkovsky ztrácí před očima do nicoty, aby vzápětí vyrostl coby fanatický šofér, i když bourá stejně často, jako jeho žena vaří, se vyplatí zajít.
Ale čekáte-li pohlazení po duši, pak se vám ho dostane rejžákem.
Musím přiznat, že co mě kdysi fascinovalo na filmovém Kmotrovi, nebyl ani tak akční kriminální příběh, upřímně řečeno Raymond Chandler je akčnější, ale ten duch magické rodinné pospolitosti, jež nenechá nikoho padnout, a který jsem z vlastní rodiny znal stejně málo jako existencionální Seveřan Ingmar Bergman. Naše famílie, to bylo několik pošahaných individualistů, zaměňujících hysterii za city. Když jsem před lety navštívil svou sestřenici žijící s partnerem v Mexiku, zaútočil na mě: Jak to, že deset let žiju se Stefanií a ty, primo – její bratranec, ses tu nikdy neukázal? To jste rodina?!
No, jsme, myslel jsem si. Taková středoevropská, rozprášená na atomy.
Člověk v telecích letech ani netuší, že ve středním věku bude řešit nějaké rodinné vazby a pátrat po kořenech, ať už byly jakékoliv.
Normálně jsem se tomu vždy poškleboval, ale i když se Famílie hraje už dva roky, toho 31. ledna, kdy jsem ji uviděl, byl alespoň pro mě premiérový.
Já, naplavenina z Jablonce nad Nisou, kde chcípla bižuterie a pes, se ten den přistěhovala do Prahy za kariérou a za prací, stejně jako hlavní hrdina příběhu – vnuk italských prarodičů v USA – dojemný neurotik v mohutném těle Michala Novotného. Opustil jsem svou manželku a děti, které miluju, a město, kam nepatřím a kde jsem stejnou naplaveninou jako kdekoliv, kde jsem za těch 42 let života žil stejně cize jako orel v zoologické zahradě.
Inu, je trochu průvan v tom světě, děda opustil Ukrajinu, otec Reichenberg, odkud mu nejdřív vykopali při odsunu jeho kamarády v bílých podkolenkách, pokud před tím nepadli na východní frontě už bez teplých podkolenek, a mě osobně přesunutý gotický kostel v Mostě, kde jsem vyrostl, ale kde jsem se nenarodil, naučil místo víry nomádskému životu.
A najednou jsem tři hodiny znovu Pražákem a hledím na jakousi křišťálovou kouli na prknech Vinohradského, která mi prorokuje, co dávno vím. Jestli u sebe nebudu mít svoji famílii, tak nebudu doma nikde. Muž dokáže vytvořit vojenský tábor, ale jen žena domov. Nesnáším uštvané manažery s mobilem u ucha a v uměleckém projevu mi přijdou banální, ale mají-li za sebou dilema „to be or not to be with my family“ jako hrdina Famílie, nejsou pro mě sice ještě na úrovni Hamleta, ale zatraceně jim rozumím.
A i když se dvě třetiny hry směju, poslední třetinu si zaražený jak vidle slibuju: Zavolám své ženě. Přivezu hračky dětem. Navštívím hřbitov, kde leží mí prarodiče, má babička, která mě vykrmovala k postavě bumbrlíčka, a děda, který ze mě dělal Rychlého šípa. A opravdu, opravdu už zajedu na ten hypermoderní mostecký hřbitov, kde na rekultivované zavážce po důlní jámě odpočívá v urně můj táta. Možná si kvůli tomu vezmu volno z práce. Neplacené mi třeba dají. No, nedají, ale udělám to stejně! Kurva… do prdele práce…
A dívám-li se po tvářích ve foyer divadla, citím, že to mají podobně…
Komentáře k článku: Blues naplaveniny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
