Blues svědomí versus příběh
Román Tsunami blues Markéty Pilátové, jehož adaptaci uvedla pražská MeetFactory, začíná v momentě, kdy tsunami zabije dospívající Karle rodiče. Šokovaná dívka se rozhodne „vzdorovat smrti“ a vzdá se toho, co ji nejvíc naplňuje – hraní na trubku. Když ji pak profesorka španělštiny Jenůfa zavede do brutálních poměrů na Kubu, podruhé otřesená Karla opět spatří smysl v hudbě. Pro tvůrce inscenace vedené Ewou Zembok nejsou dívčin vývoj ani motiv trubky stěžejní. Příběh sice lze z inscenace vyčíst, ale tvoří spíše pozadí herecké a výtvarné stylizaci, jež je podřízena snaze vykreslit a domyslet charakter stísňujícího prostředí, v němž se vše odehrává. Obdobně živá melancholická hra na trubku tvoří pouze podkres představení a není významovým svorníkem díla, jako je tomu u Pilátové.
Eva Salzmannová a Tereza Dočkalová víří v Tsunami blues ponurou atmosféru FOTO TEREZA HAVLÍNKOVÁ
Scénu ohraničují tři vysoké na černo natřené stěny, které po obvodu vodorovně protínají úzká bílá prkna, jež slouží zároveň jako věšáky. Pod nimi se podél zdí táhnou úzké bílé lavice, na nichž se žádné postavě nesedí pohodlně. Uprostřed zadní stěny je zavěšena televize, na zemi pod ní blikají umělohmotné svíčky, prostor okolo „zdobí“ plastové girlandy s vánočními zvony a žárovičky. Všudypřítomná černobílá vytváří abstraktní krajinu smrti, jež zahrnuje celý svět. Nekvalitní materiály a cetky děj spojují s výrobním Thajskem a vánoční kýčovitá symbolika s Českou republikou. Televize, v níž občas běží záběry na Fidela Castra, připomíná oltář Svaté smrti, což děj ukotvuje v Latinské Americe.
Kubánce ztělesňují tři herci, kteří přecházejí z role do role. Každý z nich hraje jak kolaboranty, tak postavy, které lze spíš považovat za oběti režimu, ale ani ony nemají čisté svědomí. Před úzkostí zde nemůže utéct nikdo. „Velkým zvířatům“ Tomáše Dianišky je vlastní sadistická hravost, „obětem“ až masochistická poníženost. Když se například rozverný vrah Ramón Tacón přiznává, že jím pohrdala žena, již miloval, svlékne se na jevišti do naha a zřejmě si situaci užívá. Postavy Richarda Němce jsou tragikomickými siláky s přistřiženými křídly, hodný polda vyznívá spíš komicky, emigrant Lázaro smutněji. Exotická kráska Lenky Zahradnické nejsilněji působí, když poté, co herečka ztělesnila vězenkyni i kubánskou prostitutku, zpravuje jako profesionálně milá televizní reportérka o tragédii způsobené tsunami. Projev kontrastuje s tím, že v ní publikum může stále vidět oběť událostí.
Proti celkové úzkostné atmosféře stojí ztvárnění hlavních postav z románu, Karly a její profesorky Jenůfy. Temperamentní Jenůfa Evy Salzmannové, výrazná (na premiéře místy až přepjatá), víří ponurou atmosféru, která by jinak mohla působit unyle. Také Tereza Dočkalová hraje Karlu energicky. Po úvodu, kdy dívka dlouho strnule stojí se skloněnou hlavou, jako by ji přelila vlna, začne připomínat pubertální středoškolačku, která nevzdoruje ani tak autoritě pedagoga, ale smrti. Podstatný není vývoj postavy, ale vzpurný dojem, jímž působí.
V inscenaci je patrný výrazný sklon ilustrovat příběh a zasvětit publikum do všech dějových okolností. Někdy celé situace přinášejí pouze postradatelné informace. Například smysl scény, o níž je řečeno, že se odehrává v minulosti, kde se Ramón Tacón setkává s Jenůfou, se vyčerpává sdělením, že se ti dva v mládí přitahovali. Informace by byla podstatná, pokud by inscenace důsledně sledovala psychologický vývoj postav. To však nedělá – vypovídá především skrze atmosféru, zatímco psychologizující momenty se zde objevují spíše sporadicky a nejsou vždy důsledně motivované. Ještě horší vliv na celkový dojem mají všudypřítomné ilustrativní repliky. Často postavy v oznamovacím způsobu vysvětlují, jaké mezi sebou mají vztahy, nebo informativní vstupy kamuflují uvozeními typu: Vzpomínáš, jak tenkrát… Herci je odříkávají „navíc“ – organicky se nespojují s tím, co je na jejich hře podstatné. Není snadné tato „vysvětlení“ sledovat a divák se kvůli nim cítí dezorientovaný. Silný základ inscenace spočívající v hereckém obsazení, rozdělení a pojetí rolí a výkladovém posunu k němu sice proniká i přes ilustrativní balast, ale ve zbytečně oslabené podobě.
Divadlo MeetFactory, Praha – Markéta Pilátová: Tsunami blues. Režie Ewa Zembok, scénář Jana Pithartová, dramaturgie Matěj Samec, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Štěpánka Balcarová. Premiéra 22. prosince 2015.
Komentáře k článku: Blues svědomí versus příběh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
