Blýskání na časy?
Stalo se už stereotypem těchto úvah, že chválily původní dokumenty a stavěly je do trvalého protikladu k neutěšené úrovni hrané tvorby. Nechci to zakřiknout, ale zatím se zdá, že letos tento tradiční model už přestává platit.
Seriál Most! znamenal odražení ode dna… Na snímku hlavní představitelé (zleva) Zdeněk Golda, Michal Isteník, Vladimír Škultéty a Cyril Drozda FOTO MICHAELA BUCHTOVÁ
O výrazných dokumentech zatím těžko psát. Povinným v ulici Politických vězňů by měl však být Kardinál Josef Beran – Proti proudu Jolany Matějkové. Máloco tak svědčí o komunistické zákeřnosti jako chování Gottwalda k Beranovi: nejprve si dá procovsky sloužit jako spasitel národa Te deum a vzápětí rozpoutá vůči církvím několik bartolomějských nocí a uvrhne arcibiskupa do faktické internace; když jej režim po čtrnácti letech donutí k odchodu do Říma, malý velký muž Beran si na něm jako podmínku vynutí jmenování nástupce – kardinála Tomáška.
Ze standardních dokumentů ekologického bloku Nedej se bych tentokrát vyloupl příběh Ivana Stehlíka Proč emigroval pták? o dropovi – metrovém ptáku, který od nás po mnoha staletích emigroval do Rakous, protože nesnesl Babišovy velkolány – nebo Pesticidy… Společně si to vypijeme Martina Slunečka o hororu, který způsobují zmíněné lány nejcennější surovině, vodě; všechno k nalezení na webu ČT2.
Hraná tvorba
O obratu v hrané tvorbě svědčí nové díly volného cyklu Detektivů od Nejsvětější Trojice (viz zejména kolegou Janem Follem zde zmíněná série Vodník s nezaměnitelným filmařským rukopisem Viktora Tauše, který tak průlomově vybočil z průměru – doplňuji kolegu – už v předchozím mimořádném opusu Modré stíny). Tauš pracuje v daném žánru novátorsky s barvou, se střídáním referenční obrazové perspektivy, makro- i mikrodetaily kombinuje s panoramatickým záběrem, s jakoby vzdálenými pohledy na hrdiny z ptačí perspektivy i v klíčových dialozích – zvuková stopa stupňující svou intenzitou napětí i mimo mluvu mu přitom i v dialozích zajišťuje dnes už malý zázrak: hercům je kupodivu rozumět i přesto – nebo právě proto? –, že nemluví do kamery). Všechny řeči televizních mladofrontovních i jiných publicistek o tom, že Tauš obrazově samoúčelně exhibuje na úkor žánru (rozuměj: detektivky; ovšem dodejme: detektivky s psychologickými i společenskými přesahy), mi připomínají dávné aparátnické výtky vůči postupům Alfréda Radoka. Výtky (tehdy smrtící, dnes jen směšné) vůči jeho „formalismu“. Zaplaťpánbu za formalismus, který stupňuje napětí, nedělá polopaticky ze mne u obrazovky blba a přinutí mě přemýšlet a domýšlet souvislosti.
Oč je Hřebejkova režie tradičnější, o to soustředěněji vnímáme herce… Klára Melíšková, Tomáš Dastlík, Stanislav Majer, Andrei Toader a Miroslav Chýle v Živých terčích FOTO MICHAELA BUCHTOVÁ
Živé terče
O tom, že nešlo o náhodu, svědčí i pokračování série, opět v hlavní roli s věcnou, neokázalou Klárou Melíškovou a její kriminalistkou Výrovou a opět na námět Michala Sýkory – trilogie Živé terče. Oč je Hřebejkova režie tradičnější, o to soustředěněji vnímáme herce (kromě Melíškové například Tomáše Dastlíka či Igora Orozoviče). A opět, jak tomu u Sýkorových předloh bývá, je tu hlavním tématem minulost. Zdánlivě dávno uzavřená, nač ji (u Vodníka) otevírat a jitřit rány, nač připomínat (u Živých terčů) dávnou tragickou smrt děcek na přechodu vinou mladistvých ožralů a protekčních synků za volantem, jejichž postih byl na pokyn vyšších míst znemožněn. Jenže ututlaná, nepojmenovaná minulost přináší nové křivdy a nové vraždy, tutlání teroru generuje teror nový. Toto poselství má obecnou platnost i dnes, třicet let po pádu komunismu, kdy viníci nejenže nebyli potrestáni, ale dokonce už mají tu drzost nám s mentálně spřízněným estébákem v čele státu (spolu)vládnout.
A do třetice nemohu nezmínit i zdařilý komorní hororový příběh Klec (scénář Marek Epstein, režie Jiří Strach, 19. 5. ČT2). Osamělá důchodkyně, která s odcházejícím farářem – nový ji nepotřebuje – přišla o smysl svého života, se stane snadným terčem loupežného útoku mladého, nevyrovnaného a dosud neúspěšného adepta herectví, který svých mimetických schopností využije k jejímu oklamání – ostatně neustále opakované promo k filmu tuto situaci už předem prozradí. Naštěstí o to tady nejde. Herecké výkony (Jiřina Bohdalová, Kryštof Hádek) povýšily story na úroveň psychologické studie dvou protikladných povah i zvratů jejich chování – bezmocná oběť se ukáže být mazanější, než jak vypadá, a neurotický lotr, jakmile přestane hrát svou etudu „slušňáka“, vrší jeden krach za druhým: z pečlivě uzamčeného bytu se nakonec nemůže dostat ani on, ani oběť, takže jeho násilný čin se ukáže zbytečným.Tyto zvraty v chování, tento nejednoznačný povahopis je na filmu cennější než samotná situace oboustranné pasti, ve své modelovosti leckomu povědomá (Misery musí zemřít, Čekej do tmy…).
Most!
Bodem obratu byl letos už Prušinovského a Kolečkův Most! (málokdy připomínanou roli dramaturgie, Achillovy to paty dosavadní hrané produkce ČT, skvěle zvládla Hana Wlodarczyková). Seriál rezonoval jak v „pražské kavárně“, tak ve „venkovské hospodě“, což se jiným až doteď nepovedlo, a – mimochodem – byl důkazem, že zmíněné rozdělení je účelový konstrukt, zlovolně vnášený z opevněného Hradu i z populistické Strakovky za účelem lepšího ovládání zaměstnanců firmy zvané Česká republika. Tento enormní ohlas způsobilo nikoli obvyklé mediální hlazení diváků po srsti, ale naopak důsledně držená, neuhlazená poetika drsnosti. Jak „vybydleného“ prostředí, tak duší lidí. Ona bytostná konfliktnost spočívala už v samotné fabuli a výběru hlavních hrdinů – ústředního mača Luďana (zřejmě životní role Martina Hofmanna) a jeho bratra, předělaného na symbol všeho, co on a jeho bublina nejvíc nenávidí, trans-gender sestru Dášu (v „neburleskním“ podání Eriky Stárkové). To, co by průměrný sitcomový rutinér odbyl jako jednorázový gag a už by s tím dál nepracoval, tvoří v seriálu trvale přítomný antagonismus, který je groteskním obrazem antagonismů ve společnosti (mezi „normálními“ a „úchyly“, „bílými“ a „čmoudy“, a to včetně běženců, které u nás nikdo neviděl, ale všichni se jich bojí, a na tomto uměle živeném strachu z „jinakosti“ se prodrala k moci celá dnešní vládnoucí garnitura). Most! tak bořil tyto uměle stavěné přehrady a nenávisti (jedno, zda vůči Romům, transvestitům, běžencům – nebo na druhé straně i vůči až dětinsky naivním pivním českým rasistům, jejichž motivy dokázal velmi přesvědčivě rozkrýt). Most! znamenal odražení ode dna, jež reprezentovaly červenoknihovní První republiky, pseudohistoričtí Mattoniové, křečovitě komičtí Strážmistři Topinkové, Trapné padesátky či Škody lásky, ale i zaměnitelné – například s Novou či Primou – kriminální příběhy od Raplů přes Vraždy v (nekonečném) kruhu až po rozličné Případy 1. oddělení, Místa zločinu Plzeň etc. etc. Jen tak „dycky“ dál!
Komentáře k článku: Blýskání na časy?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
