Divadelní noviny > Kontext

Bob Dylan: Jsou moje písně literatura?

Ve čtvrtek 13. října oznámila Švédská akademie věd, že Nobelovu cenu za literaturu získává letos americký písničkář Bob Dylan. Po zveřejnění této zprávy Dylan dlouho mlčel. Nezvedal telefony od nobelovského výboru a veřejnost spekulovala, jestli ocenění neodmítne jako Jean Paul Sartre roku 1964. Po dvoutýdenní pauze Dylan nakonec ze svého koncertního turné oznámil, že cenu přijímá a že ji ve Stockholmu převezme, pokud mu to časový rozvrh dovolí.

Vynález dynamitu si Alfred Nobel nechal patentovat před sto padesáti lety. Ten mu přinesl spolu s dalšími objevy nejen pohádkové jmění, ale i mediální image člověka, „který zbohatl tím, že našel způsob, jak zabít více lidí rychleji než kdykoli předtím.“ Na sklonku života Nobel obrátil toto negativní renomé v pravý opak: bezdětný vynálezce věnoval přes 30 milionů švédských korun na ustavení Nobelových cen. Původním záměrem bylo odměnit ty nejpozitivnější počiny. Za přidanou hodnotu lze považovat, že ceny vyvolávají pravidelné diskuse, zpochybňují pravidla a posouvají umělecká měřítka v nezmapovaných či zamlžených oblastech. Posledním příkladem je cena za literaturu pro Boba Dylana. Jsou písně vůbec literatura? A nemá literatura přísně vymezené hranice uvnitř vysokého umění? V Divadelních novinách se k tématu vracíme i proto, že Dylan na tyto pochybnosti ve svém projevu odpověděl srovnáním přesahujícím čtyři století: považoval se třeba takový Shakespeare za literáta?

Kuriózní je – i když pro znalce Boba Dylana to nebude překvapení –, že Dylan se slavnostního předávání 10. prosince v tradiční Blue Hall stockholmské radnice nezúčastnil. Jeho persona věčně znevažující to, co jiní berou za samozřejmé, je v ostrém protikladu k velkému světu nobelovských laureátů. V oficiálním oznámení Švédské akademie věd stojí, že Dylan cenu získal za nové poetické tvary v rámci velké tradice amerických písní. Na pochybovačné výkřiky, že Dylan není součástí světa literatury, odpověděl americký kritik Seth Rogowoy: Je bible literatura? Spíš ne. A je to největší – a jistě ta nejvlivnější – kniha, která byla kdy napsána? Jednoznačně ano.

Sara Danius, tajemnice Švédské akademie, přirovnala Dylanův literární vliv k autorům antického Řecka: Když se vrátíte o 2500 let zpátky, objevíte Homéra a Sapfó, kteří psali poezii určenou k poslechu, často s hudebními nástroji – a stejné je to s Bobem Dylanem. Dylan ovšem není jediným nositelem Nobelovy ceny, který skládal písně. Prvním takovým laureátem (a jediným dalším „písničkářem“) se stal roku 1913 bengálský básník Rabindranath Tagore (česká transkripce Rabíndranáth Thákur), který napsal zhruba dva tisíce písní a navíc hymnu Indie a Bangladéše.

 

A Hard Rain’s A-Gonna Fall / A přijde krutý déšť

Dylan nakonec do Stockholmu nedorazil. Na ceremoniálu 10. prosince jeho píseň A Hard Rain’s A-Gonna Fall zpívala rocková písničkářka Patti Smith. Nejednalo se ale o žádný záskok. O čtyři dny později v nepřekonatelně osobní rekapitulaci oné události v časopisu The New Yorker vysvětlila, jak to celé proběhlo. Pozvání vystoupit na ceremoniálu totiž dostala ještě předtím, než byli laureáti známí. Vybrala jsem si pro tu příležitost jednu ze svých skladeb, která by dobře vyzněla s doprovodem orchestru. Ale když zveřejnili, že cenu získal Dylan a že ji přijímá, nepřišlo mi správné, abych zpívala svoji skladbu. Ocitla jsem se v nečekané situaci.“ Apokalyptickou píseň A Hard Rain’s A-Gonna Fall, která vznikla v době kubánské krize, měla prý ráda už jako teenagerka a začala ji pečlivě cvičit: „Uvědomila jsem si, že i když jsem nebyla na světě v časech Arthura Rimbauda, žila jsem v době Boba Dylana.“

V úvodu svého vyprávění v New Yorkeru vzpomíná na dramatické chvíle v Chicagu v den svého narození, když se její rodiče v taxíku prodírali sněhovou vánicí. A ráno ve Stockholmu ji přepadla úzkost: venku hustě pršelo. Když dorazila do koncertního sálu, začalo sněžit. Zkouška s orchestrem dopadla výborně, ceremoniál začal dle plánu. Hudebníci, královská rodina i laureáti měli svá místa na balkoně. Patti Smith seděla vedle dirigenta a vybavovala si v minulosti oceněné literáty přebírající od švédského krále medaile – Hermanna Hesse, Thomase Manna, Alberta Camuse. Když vyhlásili Boba Dylana, rozbušilo se mi srdce. Zazněly úvodní akordy a já se slyšela, jak zpívám. První sloka, trochu rozkolísaná, jakžtakž ušla. Věděla jsem, že se to usadí. Ale místo toho na mě dopadla záplava emocí s takovou intenzitou, že jsem je nedokázala zregulovat. Nervozita nakonec zpěvačku přemohla a část textu jí vypadla. S andělskou pokorou se omluvila a požádala orchestr o nový pokus.

Příští den ve Stockholmu opět sněžilo. A když v hotelu při snídani nobelovští laureáti Patti Smith vítali, dávali jí najevo své sympatie. Říkali mi, že to bylo dobré. Odpověděla jsem jim, že bych byla radši, kdyby to bylo lepší. Oni na to: „Ne, my vaše vystoupení brali jako metaforu pro své vlastní zápasy.“

Projev Boba Dylana

Na slavnostní hostině při udílení Nobelových cen 10. prosince ve Stockholmu jej přečetla americká velvyslankyně ve Švédsku Azita Raji – krásná, skvěle se vyjadřující Američanka íránského původu, jak ji popisuje Patti Smith. Po zveřejnění Dylanova textu se objevila vlna pochybností o jeho kvalitách: Zní to jako Google překlad z nějakého obskurního jazyka, jsou tam gramatické kuriozity v časové souslednosti… to je ale disciplína, která se v písňových textech tolik neřeší. Můj překlad zmíněné kuriozity pomíjí, prioritou mi byla srozumitelnost:

 

Dobrý večer všem, vřele zdravím též členy Švédské akademie a všechny další významné hosty dnes večer přítomné.

Je mi líto, že s vámi nemohu být osobně, ale prosím, vezměte v úvahu, že jsem s vámi spojen duchovně a poctěn tím, že jsem získal tak prestižní ocenění. Být odměněn Nobelovou cenou za literaturu, to jsem si nikdy nedokázal představit. Od útlého věku jsem důvěrně znal, četl a vstřebával díla velkých mužů i žen, které tuto poctu získaly: Kipling, Shaw, Thomas Mann, Pearl Buck, Albert Camus, Hemingway. Díla těchto velikánů literatury, která se vy­uču­jí ve školách, jsou uložena v knihovnách celého světa a mluví se o nich s nejvyšší úctou, na mě vždy hluboce působila. Pro to, že jsem se k takovým jménům nyní připojil, nemám slov.

Nevím, jestli tyto muže a ženy někdy napadlo, že by získali Nobelovu poctu, ale předpokládám, že pokud kdokoli kdekoli na světě píše knihu nebo báseň nebo divadelní hru, tak v sobě hluboko uvnitř skrývá tento tajný sen. Ten je nejspíš pohřben tak hluboko, že o jeho existenci člověk ani neví.

Pokud by mi někdo řekl, že mám tu nejmlhavější šanci získat Nobelovu cenu, myslel bych si, že to je stejně pravděpodobné, jako že budu stát na Měsíci. Vlastně, v roce mého narození i pár let poté, nebyl na světě nikdo, kdo byl považován za dost dobrého pro to, aby Nobelovu cenu získal. Takže je mi jasné, že jsem ve velmi vzácné společnosti, přinejmenším.

Když jsem dostal tuto překvapivou zprávu, byl jsem na cestách a trvalo mi několik minut, než jsem ji dokázal vyhodnotit. Nejprve se mi vybavil William Shakespeare, velká literární postava. Předpokládám, že on sám sebe považoval za dramatika. V životě by ho nenapadlo, že píše literaturu. Jeho slova byla psána pro jeviště. Byla určena k mluvení, ne k čtení. Když psal Hamleta, vím určitě, že řešil nejrůznější otázky: „Kdo jsou nejlepší herci pro ty role?“ – „Jak by se to mělo inscenovat?“ – „Má se to skutečně odehrávat v Dánsku?“ V mysli se soustředil na svoji tvůrčí vizi i záměry, ale také musel řešit zcela prozaické záležitosti. „Máme pro to finanční podporu?“ – „Je zajištěn dostatek dobrých sedadel pro mecenáše?“ – „Kde seženu lidskou lebku?“ Vsadil bych se, že ta nejvzdálenější myšlenka pro něj byla: „Je tohle literatura?“

Když jsem začal psát písně jako teenager a když jsem získal díky svým schopnostem jisté renomé, mé ambice měly svůj limit. Má tvorba byla určena pro folkové kavárny či bary, později možná pro sály jako Carnegie Hall, London Palladium. A pokud bych snil o něčem velkém, snad bych si dokázal představit, že natočím desku a pak své písně uslyším z rádia. To v mých představách byla opravdu velká výhra. Když natáčíte desky a vaše písně vysílá rozhlas, znamená to, že jste zasáhl široké publikum a že máte šanci pokračovat v tom, co jste si usmysleli.

No, a já dělám to, co jsem si usmyslel, už hezkou řádku let. Natočil jsem desítky desek a hrál tisíce koncertů po celém světě. Ale jsou to mé písničky, které tvoří nejdůležitější střed všeho, co dělám. Jak se zdá, našly své místo v životech řady lidí z mnoha odlišných kultur a já jsem za to vděčný.

Ale ještě jednu věc mám na srdci. Účinkoval jsem před 50 000 lidmi i před 50 lidmi a mohu vám říci, že těžší je hrát pro 50 osob. Dav 50 000 lidí reagu­je jako jeden člověk, což neplatí u 50 lidí. Každý z nich má svoji odlišnou identitu, představuje svět sám pro sebe. Věci vnímá zřetelněji. Testuje vaši upřímnost i její propojení s hloubkou vašeho talentu. Fakt, že Nobelův výbor má tak malou sestavu, mi neunikl.

Ale podobně jako Shakespeara i mě zaměstnává praktická stránka mého tvůrčího úsilí a řešení všech aspektů každodenního života. „Kteří hudebníci jsou pro ty písně nejvhodnější?“ – „Vybral jsem si správné studio?“ – „Je píseň ve správné tónině?“ Některé věci se nemění ani po 400 letech.

Ani jednou mi nezbyl čas zeptat se sám sebe: „Jsou moje písně literatura?“

Takže, děkuji Švédské akademii, že zvážila tuto konkrétní otázku, a konečně i za to, že poskytla tak úžasnou odpověď.

Přeji vám vše nejlepší

Bob Dylan

Příběh ale nekončí

Každý oceněný laureát je povinen poskytnout nobelovskou přednášku, obvykle v půlročním intervalu po předávání cen, a to ve Stockholmu. Dle dostupných informací plánuje Dylan na příští rok evropské turné včetně koncertu ve Stockholmu, kde by tím pádem mohl přednášku uskutečnit.

Snad není třeba zdůrazňovat, že Nobelova cena je pro Boba Dylana dosud tím největším uznáním, ale není na škodu připomenout jeho dřívější ocenění. Svoji první Grammy získal relativně pozdě – roku 1979, tedy dvanáct let poté, kdy vydal sérii alb dodnes považovanou za vrchol jeho tvorby. Výběr z pozdějších cen: Special Citation Pulitzer (2008), National Medal of Arts (2009), Presidential Medal of Freedom (2012).

Komentáře k Nobelově ceně Boba Dylana často uváděly, že podobný nárok by měl mít i Leonard Cohen, který před několika týdny zemřel. Ten mimochodem získal roku 2011 Cenu prince z Asturies udělovanou na severu Španělska. Cohenova děkovná řeč je dostupná na internetu a určitě se vyplatí ji vyhledat, na YouTube i v transkripci. K dalším laureátům této nespravedlivě přehlížené ceny patří Woody Allen, Paco de Lucía, Václav Havel a logickou shodou okolností i Bob Dylan.

• Autor: Petr Dorůžka
• Publikováno: 29. prosince 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bob Dylan: Jsou moje písně literatura?

Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.