Lidové divadlo podle Martinů
Měl jsem v poslední době štěstí hned na tři inscenace, které přispěly do současných diskusí o našem světě: v opeře Arsilda ve Slovenském národním divadle postihl David Radok ztrátu základních hodnot ve společnosti, Vladimír Morávek předvedl Otce Ubu coby karikaturu vládnoucího patafyzického starce – nelze v tom nevidět Miloše Zemana, a Jan Antonín Pitínský v Moravském divadle v Olomouci interpretoval operu Bohuslava Martinů Řecké pašije jako podobenství soucitu s bližními, kteří ztratili domov.
Jakub Rousek v roli Manolia FOTO JAN PROCHÁZKA
Svým způsobem to měl nejjednodušší, protože spor přijmout, či vyhnat utečence je tematickým i hudebním těžištěm opery podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný (1954). Milan Uhde v něm rozpoznal komunistickou agitku, jak píše ve svém Slovu na druhé straně těchto Divadelních novin. Bohuslava Martinů žil prakticky celý život v emigraci a v době psaní Řeckých pašijí, na samém sklonku života, mu několik závistivců znemožnilo vrátit se. Myslím, že se proto dokázal vcítit do pocitů odmítnutých prosebníků, kteří hledají nový domov. Manolia však v opeře nechal burcovat ke vzpouře bědných proti bohatým: Neboť v tomto světě musí spravedlnost být vždy vykoupena krví. Špatný svět musí zahynout! Za pravdu a boj se dejme, aby ozdravil svět v ohni! Je to výzva ke komunistické revoluci, jak píše Uhde? Nebo lze tato slova spíš chápat jako hodně přesnou paralelu se současnou imigrantskou krizí, kdy se příchozí domáhají svého teroristickými atentáty?
Je zvláštní, že olomoucká opera do převažujícího operetního a populárnějšího programu zařadila právě Řecké pašije. Ještě překvapivější bylo uvedení Ullmannovy opery Pád Antikrista před třemi lety, které vzbudilo v režii Pitínského a pod taktovkou Miloslava Oswalda velkou pozornost. Pitínský na poetiku své předchozí režie volně navazuje jak věcným vedením postav, tak expresivitou vyhrocených akcí, nejnápadněji pak vizuální podobou inscenace, i když ve spolupráci s jinými výtvarníky. Antikrista zpíval Václav Málek v obludném kostýmu, velmi podobný a ještě obludnější trikot navlékl v Řeckých pašijích v roli Panaitise-Jidáše, který po citovaných slovech Manolia zabíjí na schodech kostela.
Svědčí to o Pitínského jednoznačném čtení příběhu, ostře rozděleného na dobré křesťany a zlé antikristy. Neváhal, kde je pravda. Ale také o Pitínského zvyku vkládat do režií odkazy na nejrůznější skutečnosti, včetně svých předchozích režií. Poetiku inscenace však spolutvoří, a výrazně, návaznost na lidové náboženské hry, což je sice svět velmi blízký i skladateli, ale nenapadlo by mě uplatnit ho zrovna v Řeckých pašijích – podle mého jejich hudba směřuje významově i esteticky spíš k vizuálně prostému, nevyumělkovanému výrazivu. Svítící koule na hlavě kněze Grigorise patří k těm příliš názorným sdělením.
Partituru nastudoval Petr Šumník pečlivě, s citem pro duchem prolnutou hudbu, jen výsledný zvuk byl příliš hutný, a ne vždy úplně precizní. Také sbor zpíval na pokraji možností. Pro malý operní soubor je to holt velké sousto, ale obsazení sólových rolí jen z vlastních zdrojů nakonec uspělo velmi dobře. Musím s potěšením zmínit, že Jakub Rousek v roli Manolia konečně zpíval v různých výrazových polohách, technicky, nepřepínal a nepředváděl hlas – proto stvořil působivou postavu.
JOSEF HERMAN
Moravské divadlo Olomouc – Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Opera o čtyřech jednáních, tzv. curyšská verze z roku 1959. Překlad Eva Bezděková, hudební nastudování Petr Šumník, režie Jan Antonín Pitínský, sbormistr Lubomíra Hellová, scéna Milan Nytra, kostýmy Jana Preková. Premiéra 24. února 2017.
Komentáře k článku: Lidové divadlo podle Martinů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
