Tam, kde včera znamená zítra
Bolek Polívka (dále pro přehlednost jen Bolek), mim, herec, režisér, showman a dnes především principál, neuvádí autorských inscenací mnoho. A tak premiéra jeho nejnovějšího díla Šašek a syn vzbuzovala již od začátku silnou zvědavost.
Bolek se v posledních svých opusech jakoby loučí se svými kouzly, se svou šaškovskou korunou a předává ji svým dětem. Před dvěma lety vytvořil inscenaci s dcerou Annou (DNA), nyní přichází s – víceméně – dalším duetem se synem Vladimírem. Jejich první divadelní setkání má navíc známý předobraz v legendárním duetu Bolka s Chantal Poullain, Vladimírovou maminkou, v inscenaci z roku 1984 Šašek a královna. Odvolává se na ni nejen názvem, ale i výtvarným laděním scény a kostýmů a v závěru celou – nejpůsobivější – scénou.
V úvodu – po z reproduktorů znějícím osobním vyznání Bolka coby klauna přemítajícího o smyslu a poslání svého řemesla – sledujeme na trůnu rozvaleného nudícího se starého šaška, nyní osamělého krále (Bolek), kterak rozdává kolem sebe nesmyslné rozkazy a jako král Ubu nechává popravovat své poddané. Ztvárňují je Bolkovi tradiční herečtí-neherečtí partneři, s nimiž se zřejmě cítí na jevišti dobře.
Ne tak – obávám se – divák. Dění se tříští do víceméně předvídatelných, komediantsky nezáživných výstupů s humorem trochu prostoduchým (à la televizní Manéž), jež zachraňuje svým charismatem pouze Bolkova osobnost. Klátivě po jevišti chodí o dvou holích (odkaz na kosu z Šaška a královny) jak děsivá smrtka a řídí celé dění. Posledním z popravovaných je mladý rytíř v brnění (Vladimír Polívka), kterého se však Šašek-král rozhodne převychovat v šaška – svého nástupce. Zbaví jej brnění, zavře do klády, mučí jej a vede s ním dialogy. Dozvídáme se, že jsme se ocitli někdy v polovině 17. století, že Šašek-král je vlastně kat Mydlář, který vede celoživotní disputaci se svým bývalým spolužákem na lékařské fakultě, osobním lékařem Rudolfa II. Jesseniem, jehož musel s dalšími šestadvaceti českými pány popravit. Tento poněkud bizarní konstrukt slouží Bolkovi k rozvíjení filosoficko-existenciálních úvah nad smyslem života, nad sny a představami mládí a jejich tragičností či groteskností v reálném životě a pochybami ve stáří. Teze však rozvíjí trochu neobratně a pomalu (inscenace má s přestávkou asi dvě a půl hodiny). Vše sděluje především slovy, jevištních akcí je poskrovnu a kdysi exkluzivní Bolkovo klaunství zasvitne jen tu a tam v ojedinělých situacích (využití holí a kostýmu coby ptačích/ďábelských křídel).
Až po přestávce se začíná inscenace kloubit v kompaktnější celek. Vladimír získává víc prostoru, Bolek mu přihrává, inspiruje jej, uvádí na trůn. K hereckému partnerství a jiskření ovšem dochází jen pomálu. Nejsilnější je situace, kdy Vladimír nachází masku Královny (skutečná škraboška, již používala Poullain), zakrývá si s ní obličej a parafrázuje některé výstupy z dávné inscenace. Veřejné se zde spojuje s privátním, osobní příběh s nadčasovým. Jako by skutečně Bolek a – skrze škrabošku přítomná – Poullain předávali své žezlo synovi.
Odtud a tudy je, myslím, třeba inscenaci číst. Odtud a tudy ji však důsledně měl vést i Bolek, který je autorem, dramaturgem i režisérem. Mnoho těchto funkcí a povinností však v něm ubíjí to podstatné – klauna. Nevzniká nápady a překvapeními sršící a gagy a komediantskými schopnostmi nabitý dialog, jakými byla proslulá Bolkova dueta s Dášou Bláhovou (Am a Ea), dětským Radkem Balašem (Pépe), s Jiřím Pechou (Poslední leč) či s Chantal Poullain. Bolek je ovšem zkušený komediant a umí (a jistě bude) tvar inscenace měnit a otesávat, až vznikne klauniáda s těmito předobrazy srovnatelná. Zatím je Šašek a syn inscenace s královskou minulostí, šaškovskou budoucností, ale rozpačitou přítomností.
Divadlo Bolka Polívky, Brno – Bolek Polívka: Šašek a syn. Režie Bolek Polívka, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Eva Jiříkovská, hudba David Rotter. Premiéra 25. února 2017.
Komentáře k článku: Tam, kde včera znamená zítra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)