Bolestí ryté otisky vztahů
Legendární hambursko-berlínská skupina She She Pop, jeden z plodů giessenského Institutu pro aplikovanou vědu druhé poloviny 90. let minulého století (skupina vznikla 1998), přivezla do Divadla Archa svou již slavnou produkci Testament z roku 2010.
Na podkladě generačních motivů ze Shakespearova Krále Leara se v ní setkávají a o sobě a svých vztazích se vzájemně přou a diskutují čtyři členky skupiny se třemi svými skutečnými otci. Se třemi proto, že jeden z otců se odmítl projektu účastnit. Ale i čtvrtá dcera je v inscenaci důležitá. Může volněji komentovat dění, snáze se dostává mimo osobní konflikty, současně s ní často (sou)cítíme, jako by byla otcem vyhnanou, opuštěnou Cordelií. Žádná z aktérek, kterým je kolem čtyřiceti, však není po celý čas Goneril, Regan ani Cordelií. Různě citované úryvky ze Shakespeara si prohazují, charaktery a postoje střídají. Či přesněji – uchovávají si je takové, jaké mají samy, jaké samy jsou. Stejně jako jejich otcové, z nichž jeden je levicový řecký intelektuál, v 60. letech v Německu usazený emigrant, druhý bývalý vědec a třetí průměrný reprezentant střední třídy, všichni dnes již v důchodu a všichni zastánci víceméně konzervativních kulturních postojů a hodnot. Před diváky se odvíjí emotivně silný, intelektuálně vysoce sofistikovaný – ale v každé chvíli čitelný, srozumitelný – rozhovor dcer s otci, který se postupně mění v otevřené setkání. Záleží totiž na tom, kdo klade otázky a jaké, záleží na tom, kdo v dialogu „vede“. Ačkoli na začátku se Lear svého majetku vzdává ve prospěch dcer, na konci jako by jej dostával zpět. Dcery chtějí generační výměnu uskutečnit znovu, důstojně, tak jak ji dosud žádná generace neprovedla. S vzájemným pochopením a láskou. Rozebírat a analyzovat toto představení by vydalo na odborný seminář. O Shakespearově Learovi, o psychologii dětí a rodičů, o antropologii mezigeneračních vztahů. Inscenace je vynikajícím dramaturgickým rozborem textu, a to do takových detailů, že by se to dalo vyučovat. Uvedu aspoň jeden příklad. Aktérky se ptají: Co by dnes bylo vašich sto rytířů, které byste si chtěli udržet a s nimi k nám stěhovat? A otcové nejprve odpovídají: majetek, dílna, knihovna, ale postupně docházejí k tomu, že význam oněch sta, později padesáti a méně a méně rytířů je důstojnost, úcta k nim a respekt k jejich slábnoucím silám a stále větší fyzické i psychické (ne)mohoucnosti. Dialog jde do hloubky, aktéři se dostávají k čím dál konkrétnějším detailům a jistě přemnohý divák si vybavuje své vztahy s rodiči a jejich stárnutím a někteří už vztahy s dětmi. To vše je prodchnuto nenápadnou divadelností, různými dotáčkami, proměnou kostýmů, písněmi, tancem, nadhledem, ironií a humorem. Diváci byli do tématu vtaženi, mnozí po představení vysoce pohnuti a ještě dlouho poté – jak s některými aktéry přímo na jevišti (po představení se konalo veřejné setkání), tak mezi sebou – o inscenaci a jejích tématech přemítali a diskutovali. Právě v tom je smysl podobných produkcí, dostávajících divadlo do úplně jiných dimenzí, než jsme zatím byli u nás zvyklí.
Komentáře k článku: Bolestí ryté otisky vztahů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
