Bolestná cesta útěku z morálního marasmu
Filmy Roberta Sedláčka a producenta Radima Procházky jsou v kontextu české kinematografie výjimečné. Na jednu stranu na ně sice diváci příliš nechodí, na stranu druhou se oba dva tvrdohlavě pokoušejí o osobitou reflexi soudobé společnosti. Nejinak tomu je u jejich novinky, která vstoupila v říjnu do kin pod trochu podezřelým i provokativním názvem Rodina je základ státu.
Film nabízí několik nepříliš ve filmu okoukaných herců. Jednou z nich je
Eva Vrbková FOTO BONTON FILM
Sedláčkovy filmy jsou rvavé, nikoliv poplatně laskavé. Možná z nich můžete mít pocit nespravedlnosti, umanutosti, ale v každém případě působí autenticky a upřímně. Divák musí počítat s tím, že občas dostane nějakou tu „facku“ – jako například když Libor (v podání Igora Chmely) křičí v noci do obecního rozhlasu: Je člověk taky svině, když pomáhá jiné svini? Anebo když dělá, že to nevidí? Ten život je mnohem složitější, než jsme si mysleli.
Skoro se tomu nechce věřit, ale v osobě Roberta Sedláčka se po padesáti či více letech objevuje u nás filmař typu Antonína Máši či Ladislava Helgeho, který si troufne na morální drama ze současné české společnosti. Slouží mu k tomu modelový prototyp, jímž je ve snímku Rodina je základ státu průměrný manažer finančního ústavu. Někdejší učitel dějepisu Libor se nechal zlákat kapitalistickými sny o majetku a bohatství, kterým by zajistil svou rodinu, aby si mohli s manželkou (Eva Vrbková) a dětmi žít v obří vile. Film začíná tam, kde se tento „český sen“ divokého kapitalismu bez zábran, zodpovědnosti a morálky začíná kazit. Banka zkrachuje, firemní auto je zabaveno, Libor čelí policejnímu stíhání, neboť svým podpisem pomohl jiným vytunelovat miliardy.
Od toho okamžiku sledujeme trochu bizarní, nepravděpodobnou cestu Liborova útěku před vyšetřovateli, na níž se vydává jejich luxusním autem s celou rodinou až na jižní Moravu. Bez mobilů i televizního zpravodajství táboří jednu noc v lese, druhý den se schovávají u starých učitelských kamarádů ve Strážnici. Dvou až třídenní mezičas poslední svobody před zatčením ale skýtá českému bankéři prostor k tomu, aby bilancoval, co v jeho životě mělo či má nějakou cenu. Jak se nechal zlákat do pasti života v luxusu či proč nemůže na rozdíl od skutečných tunelářů utéct za hranice.
Pravda je taková, že Sedláček trochu schizofrenně míří na dva terče najednou, což je výsledku trochu na škodu. Manželské hašteření s ženou uvyklou pohodlí skládá obrysy satiry moderního měšťáctví a partnerských stereotypů s hádkami o ponožky či útulné hotely, které doprovází unavený sexuální život z kapitalistického stresu. To podstatné je ovšem jinde, což navozuje i onen ambivalentní název přejatý z rétoriky minulého soc�ialismu. Sedláček staví drama pozdní vzpoury obyčejného poskoka zkorumpované ekonomické moci a novodobých prominentů, tentokrát kapitalismu, který musí za všechno znovu a znovu platit. Uhoněný, vyždímaný a morálně otrlý manažer poznává, že jedinou cenu má pro něj jeho vlastní rodina, k níž se snaží znovu navázat upřímný vztah.
Sympatický film nabízí několik nepříliš ve filmu okoukaných herců, jakým je vedle sympatické Evy Vrbkové především lidový typ Jiřího Vyorálka v roli starého kamaráda ze Strážnice. I Igor Chmela a Simona Babčáková sugestivně ztvárňují průměrné české prototypy našeho společenského a kulturního marasmu, v němž i dějepisáři tunelují banky, umělci se trápí v zaměstnání ředitelky kulturáku a všichni na sebe nevraží. Velkou rezervou snímku však je průhledný scénář a přímočaré dialogy, které občas pouze ilustrují mrazivou a bolestnou katarzi manželů přicházejících najednou o všechno. Sedláček by potřeboval nějakého šikovného spoluscenáristu i oponenta, který by jej dotlačil k trochu nenucenějšímu – a filmovějšímu tvaru. A to raději pomíjím chudokrevnou linii policejního pronásledování, které působí jako amatérsky zpracovaná televizní kriminálka. Tato úlitba obecnému vkusu byla ostatně docela zbytečná, neboť ani „divácky“ nefunguje.
Tím nejcennějším na snímku zůstává třetí Liborova noc, při níž se nalomený antihrdina nakonec svěřuje starému kamarádovi ze studií. Pijí při tom hektolitry slivovice a mezi zuby cedí slabošské mužské nářky, zatímco vedle si štěbetají ženské o sexu, dětech a vztazích. Trochu to připomíná Passerovo Intimní osvětlení… Zlínský rodák Robert Sedláček ovšem není zrovna feminista, takže si jeho „chalani“ vystačí sami se sebou, neboť před ženskými se na Moravě asi nebrečí. Je to trochu škoda, že nenechal českého hrdinu hlavního proudu se více demaskovat před vlastní ženou. Nicméně i tak je nemilosrdná zpověď dvou současných českých chlapů, kteří se musí propít k hořkému poznání toho, co se z nich stalo, intenzivní. Z jednoho je rezignovaný šašek ve školství s barákem na krku, který si ani nevrzne, druhý je neurotickým, vyždímaným hajzlíkem z banky.
A co je opravdu záslužné, po dlouhých letech se v českém filmu objevuje někdo, komu není jedno, že jsme znovu součástí hořké komedie. Že našemu divadlu opět vládne provinční, zkorumpovaná elita, byť tentokrát je nepřítel mnohem lépe skrytý a rafinovanější.
Komentáře k článku: Bolestná cesta útěku z morálního marasmu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
