Divadelní noviny > Reportáž Zahraničí
Bon festival! (No. 1)
Festivalový Avignon po přestávce, způsobené epidemií, opět nabírá dech. Po ulicích starobylého města proudí lidé, visí v nich rozličné pestrobarevné plakáty, herecké soubory lákají potencionální diváky malými ukázkami ze svého umění či urputně nabízí letáky okolojdoucím.
Přesto je znát, že festivalové město je v jakémsi mírném útlumu. Na ulicích je sice plno, přesto je v nich zjevně menší tlačenice, než před několika lety bývala. V provozu je o dost méně divadel, a uvádějí o něco méně představení. 56. ročník OFF festivalu je zjevně o trochu skromnější, ale atmosféra je stejně srdečná jako obvykle. Pozdrav Bon festival! slyšíte při každé příležitosti, v krámu, divadle, restauraci.
…
Olivier Py: Ma Jeunesse exaltée. Foto Christophe Raynaud de Lage / Festival d’Avignon
Zato letošní v pořadí již 76. ročník IN divadelního festivalu v Avignonu je po loňském trochu rozpačitém postcovidovém rozjezdu opět v plném proudu. Po osmi letech se loučí jeho ředitel Olivier Py. V Avignonu se festivalový ředitel vždy po několika letech obměňuje. Je to zárukou toho, že dramaturgie festivalu neustrne. S velkým zájmem se vždy čeká na to, co nové vedení přinese za styl, které zahraniční ansámbly přiveze, co nového a překvapivého diváci uvidí. Na rozloučenou přišel stávající ředitel s náročným projektem: Jeho tetralogie Ma jeunesse exaltée trvá celkem deset hodin. Osm let starý projekt režiséra Jollyho sice nepřekonal (celý Shakespearův Jindřich VI.; 18 hodin), ale přesto je to mimořádně dlouhé divadlo. Pyhův kus však rozhodně nenudí a celou tu dlouhou dobu dokáže udržet diváka bdělého a zaujatého. Hlavním hrdinou této komedie je Harlekýn, který prochází všemi díly, dostává se do mnoha zapeklitých i veselých situací. Celé dílo je proložené dosti ostrou kritikou zkorumpovaných politiků a kléru, filozofickými úvahami o politice i divadle. Harlekýn, spontánní a veselý rošťák, hledá spolu s básníkem smysl divadla a poezie, ve druhém díle zpychne a podlehne konformitě, v třetím pozná své chybné poblouznění leskem vysoké společnosti a umírá, aby na závěr, ve čtvrtém díle, prošel vezen Cháronem podsvětím a potkal Smrtku, která ho odmítne. Harlekýn totiž nikdy neumírá; žije věčně a stále znovu se vrací na svět. Py je nejenom skvělý autor, ale svá díla si i sám režíruje. Svým hercům zde předepisuje velká, patetická a okázale teatrální gesta, ovšem přesto jejich projev působí přirozeně. Mimo to vždy obdivuji jeho práci s prostorem, který umí ovládnout ve prospěch svých děl. Herecké výkony, zejména obdivuhodný Harlekýn – Bertrand de Roffignac, který ve své fyzicky náročné roli celých deset hodin běhá, skáče, tančí, zpívá, hraje na kytaru a samozřejmě výtečně hraje, jsou obdivuhodné.
Olivier Py: Ma Jeunesse exaltée. Foto Christophe Raynaud de Lage / Festival d’Avignon
Vzpomněla jsem si na hru téhož autora, kterou na festivalu před osmi lety uvedl – Orlando ou l´impatience. Má několik styčných bodů s hrou o Harlekýnovi – Orlando, stejně jako on, prochází různými životním peripetiemi a některé problémy jsou pro oba hrdiny společné. Přesto nelze mluvit o opakování se autora, i když ho zřejmě stále zajímají obdobná témata.
…
Serebrennikov? Snad ano, ale…
Kirill Serebrennikov: Černý mnich (Le Moine Noir). Foto Christophe Raynaud de Lage / Festival d’Avignon
Na státní francouzský svátek 14. července již od odpoledne zasypával celý Avignon ze zatažené oblohy jemný popel, připomínající slabé sněžení a byl cítit štiplavý zápach spáleniny. Kdesi na předměstí hořel les. Sváteční večer jsem strávila na nádvoří Papežského paláce, na které se spolu se soumrakem snášel popelový poprašek. Podivně temnou atmosféru dotvářel hlasitý křik ptáků, odpovídajících břeskné festivalové fanfáře. Na programu byla Serebrennikova inscenace na motivy Čechovovy povídky Černý mnich – Le moine noir. Ten realizaci svého dramatu uskutečnil v hamburském Thalia Theater a sám říkal, že je to jeho první mezinárodní projekt s herci několika národností. Na jevišti zněla němčina, ruština a angličtina. Zejména německojazyční diváci trpěli, protože ruský přízvuk účinkujících byl opravdu nepřeslechnutelný. Hra se dívala na osud hlavního protagonisty očima několika postav. Po dosti nepřehledné první scéně přešla do velmi poutavé střední části. Té dominoval sbor, zpívající obdobu starých církevních chorálů a posléze i mužská taneční skupina.
Kirill Serebrennikov: Černý mnich (Le Moine Noir). Foto Christophe Raynaud de Lage / Festival d’Avignon
Závěr byl, podle mne, nezáživný a pravoslavnou mši připomínal nejenom zpěvem, ale především nekonečnou délkou. Serebrennikovy režisérské kvality jsou nezpochybnitelné, přesto ve mně jeho inscenace vyvolala tíseň a rozhořčení, i když nikoliv z představení samotného. Zahlédla jsem před před představením na náměstí před palácem osamělou postavu zahalenou v ukrajinské vlajce s nápisem protestujícím proti účasti Rusů na festivalu. Domnívala jsem se, že je to celkem zbytečný protest, protože si dobře pamatuji režisérovy výrazně protiputinovské postoje (Idioti, Avignon 2015). Ovšem musím přiznat, že ten osamělý protest byl v právu. Čekala jsem na úvod nějaký proslov o současné válce, nějaký náznak sympatie s Ukrajinou ve hře či na závěr, ale nic. Po představení byl na zeď paláce promítnut nápis Thalia Theater NO WAR. Ovšem jaké či které válce, to se divák nedozvěděl. Chápu, že realizace tohoto představení započala dávno před válkou, ovšem nějak na ni reaovat by bylo na místě. Myslím si, že pokud má Kyrill Serebrennikov obavy se ve své situaci vyjádřit jasně, mělo to za něj udělat hamburské divadlo. O vedení festivalu ani nemluvím. Dobře si pamatuji mohutnou kampaň, kterou pořádalo pro osvobození Serebrennikova, petici podepsanou snad všemi umělci, protestní akce. Ovšem dnes – prakticky nic. Moc tomu nerozumím a vůbec se mi to nelíbí!
…
Jeho Francouzi Molièrovi rozumějí!
Rozporuplné pocity jsem si druhý den vylepšila na Molièrovi. Tento autor je ve francouzském divadle takřka vždy sázka na jistotu. Tartuffe v provedení grenobelské Compagnie Alain Bertrand se, poněkud upraven, držel původní formy, ale to mu nic neubíralo na vtipnosti, svižnosti a výtečném provedení. Klasika, která vždy pobaví a nezklame. Opravdu skvělé, zábavné představení!
Ve vedru, které panovalo (49° ve stínu, večer po 19. hodině již pouhých 40°) jsem běhání po městě vzdala a uklidila se do chládku. S dalšími divadelními zážitky se s vámi samozřejmě podělím!
Komentáře k článku: Bon festival! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
