Divadelní noviny > Festivaly Kontext Reportáž Zprávy

Boomerova zpráva o generacích X.Y.Z. (No. 2)

Jen pár kroků od místa audioinstalace ve volné přírodě, kde jsem minule svou reportáž skončil, se odehrála jiná událost, která z pohledu divadelníka patřila k vrcholům sedmého ročníku třídenního festivalového maratónu KUKOKLI v Horním Vítkově. Soubor Holektiv, hrající od roku 2016 ve složení Karolina Křížková – Eva Stará – Andrea Vykysalá, zde uvedl na úpatí mírného svahu, který tvořil přirozenou elevaci hlediště, vzdušnou inscenaci Letkyně.

 Létání

Vždyť přece létat je snadné, tvrdil Ivan Vyskočil ve své převratné knižní prvotině z roku 1963 – a tvrdil to léta předtím už v Redutě, na Zábradlí i jinde, kde cykly o létacích snech tvořily součást jeho nezapomenutelných text-appealových vystoupení. To byly ovšem, jakkoli pozoruhodné, slovní fantazie. Předčítaly se, vypravovaly, rozvíjely, komentovaly. Co s tím však dnes na divadle povýtce fyzickém a pohybovém, které je postaveno na tělesném předvádění toho, o čem tyto fantazie „jen“ vypravovaly? Notabene na divadle, které nepoužívá jinde neodmyslitelných světelných šaleb, triků, videoefektů a dalších výdobytků hifi i wifi techniky? Na divadle, kde jediným osvětlovačem, mistrem light designu, je odpolední či podvečerní slunce? A vidíte, jde to!

Tři vynalézavé holky v demodé kombinézách, cimrmanovských leteckých kuklách a brýlích z desátých a dalších raných let minulého století si přivezly – za neodmyslitelného doprovodu nakažlivě bezstarostné dobové muziky – podvozek jakéhosi dvoukoláku, k němu zepředu připojily obrovskou vrtuli a zezadu rozepjaly plátno křídel. Do toho šla výrazná zvuková stopa reportážním způsobem evokující slavnostní okamžiky prvních vzlétnutí (prvních přeletů kanálu La Manche – Blériot v roce 1909 /více zde/ i prvních vzletů v Praze v Letňanech v roce 1910 /více zde/). Pak už zbývalo roztočit vrtuli a s ní i naši fantazii. A dát se do pohybu. Zbytek obstarala těla performerek, jež s lehkou bravurou zvládala nejen gymnasticky, ale i esteticky ladné a vtipné sestavy, obrazce a pyramidy, a z tohoto čistě lidského materiálu vykouzlila fyzickou – i metafyzickou – báseň o odvěké lidské ikarovské touze. A o počátcích létání v českých zemích. Létání, které ještě nezanechávalo toxickou ozónovou stopu, které bylo poezií svého druhu a nestalo se ještě všežravým lukrativním průmyslem sloužícím našemu pohodlí a návykové droze rychlosti. Počátky – zrod čehokoli in statu nascendi – mají vždycky blízko k básni. A je-li tam přítomný i vtip, tím líp.

A tak se mi zde nechce polopatisticky, krok za krokem popisovat viděné a slyšené. Dám raději slovo celkové emoci, a to prostřednictvím básně o levitaci. Ta mně kromě vzpomínky na Vyskočila hned jako další „vyskočila“ z paměti: Zbavovat těžké věci tíže / Být chuďas a kráčet si jak kníže / Dávati lidským ranám včelí křídla / Létat bez křídel a bez kormidla / Nadlehčit lidský úděl, smrt i děs / A pak i s rakví vzétnout do nebes! (Vítězslav Nezval).

Jednou větou – viděl jsem Holektiv, o němž jsem zatím jen četl, poprvé na vlastní oči, a mohu říci: zamiloval jsem se na první pohled.

A o létání byla vlastně také další sugestivní performance, tentokrát interiérová, totiž vzdušná provazová akrobacie. Při ní běžné úsloví o zatajeném dechu platilo beze zbytku. Novocirkusové představení Alžběty Tiché a Lenky Švolíkové Stav o dvou dívkách, vlastně ženách v různých měnících se stadiích života, v jejich zauzleninách, peripetiích, karambolech, pádech, ale i nových vzletech. Člověk za ty dvě dívky ve vzduchu každou chvíli trnul, nechápal, jak je možné, že se už po xté řítí na provaze do nevyhnutelné propasti – a přece se nezabijí, přece v zápase s gravitací nepodléhají, naopak v kritické situaci s pozoruhodnou lehkostí nad ní vítězí. Tak jako nelze nikdy zabít lidskou touhu po výšce, ať už směrem k nebesům nebo do vesmíru nitra, tedy po výšce i hloubce. A to v každém věku a v sebenepříznivější, nepřátelské situaci, společenské i existenciální.

Absurdita jako obnovitelný zdroj

Základní inspirace i pohonná látka energie dalších dvou povýtce činoherních představení ve stanu Beduin byla absurdita. Absurdita jako realita dneška (to trvá už minimálně sto let). Co jsem se za poslední tři čtyři desetiletí naposlouchal a načetl zasvěcených soudů expertů v oboru up to date, o tom, že Havel, Beckett a celé absurdní divadlo – jo, kdysi fajn, ale dneska? Ta éra je pryč, snad jen muzeum pro pár pamětníků, dnes je divadlo jinde. A ejhle – náhle boomer zaznamená nejnovější generační divadelní výpověď, hru Shrex: Hra o přežití – fraškoidně absurdní konverzační komedii, dotýkající se generačních témat Gen.Z.

Absurditou ve hře nejsou jen „odbržděné“ raperské monology nebo zpěvy, nýbrž k nesmyslnosti dovedené současné lidské charaktery a typy, vesměs z řad teenagerů. Ti se kvůli svým ujetostem nedobrovolně dostávají do moci démona, který o nich ví vše, a oni bojují o přežití (lehká parodie hororových sérií typu Saw).

Při zářijové premiéře v prostoru Kasárna Karlín se tvůrci a tvůrkyně (Adina Šulcová,  Ondřej Kulhavý ad.) nechali slyšet, že toto představení o mladých pro mladé je určeno těm, kdo nechodí do divadla. Mladý věru nejsem, do divadla chodím už sedmdesát let – a přece se mi hra líbila. Ač zmíněnou hororvou sérii neznám, výchozí situace skupinového zajetí a vyjevení charakterů postav v mezní situaci mi připomněly desítky jiných podobných modelových příběhů. Spíše než o povědomý dějový model jde tu ale o to, kým tento rámec tvůrci zabydleli. Holčina, která notoricky nesbírá výkaly svého psa, chorobný lhář a hochštapler, smažka jako programový narkoman, nekritická fanynka Václava Havla a bigotní náboženská fanatička. Ne všechny slangové generační hlášky jsem pochytil, zato jsem ocenil typologii jednotlivých figur postavených do stejné situace. A nešlo si přitom nevšimnout originálního slovníku, který sahal od poloh spíše fekálních (upejpavé televize by se musely upípat) až k humoru, který byl oslavou svobodného jazykového projevu. V naprosté většině těžíl z toho, co připadá tvůrcům absurdní. Výsledkem bylo ryzí absurdní divadlo, model 2023/24.

A druhý příklad. Z krystalicky čisté absurdity s parodickým názvem Tajemství vesmíru se od roku 2010 během čtvrtstoletí vylíhla stálice, divadelní hit. Nekonečný, pokaždé znovu a jinak improvizovaný příběh rozvíjený dvěma protagonisty jménem Metoděj a Dozer se ukázal jako překvapivě nosný. Situační i slovní gagy, raperské vsuvky, odbočky a převlekové výstupy byly oslavou poetiky nesmyslu. Tento x-tý díl nekonečného seriálu byl navíc zpestřený ženským elementem.

Vstupy houslistky a zpěvačky Báry Kláry (vlastním jménem Barbora Klárová) mě nadchly. A to způsobem, jak nenásilně přistupuje k publiku: pokusů, jak zapojit diváky do hry a sborového zpěvu, existuje bezpočet a téměř vždy jsem měl u nich pocit jisté manipulace. Ale u Gershwinova slavného Summertime, jež publiku navrhla Klára ke zpěvu, jsme se – aniž jsem věděl jak – náhle stali zpívajícím doprovodným sborem, jaké míval kdysi ve svých spirituálech Ray Charles. A to pouhým rytmickým opakováním jednoho slova: LétoLétoLétoLéto, časem už pouhého ToléToléTolé… Těch momentů absolutního a přirozeného kontaktu performerky s publikem bylo víc, ale s tímto se rozjeté publikum odmítalo rozloučit – ona už dávno změnila téma, ale v rohu si nadále skupinka setrvačně rytmicky libovala v létu…

Víc něž tajemství vesmíru mě na těch dvou činoherních opusech zaujalo jiné tajemství: proč ta nemizící záliba nových a nových generací v nesmyslu, nonsensové poezii, absurditě? Snad je to proto, že ani kolínští husaři nechodí do lesa bez obojku a kdoví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké! Proč? Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel. Mat! A je to jasné. Nejen pro znalce Havlovy Zahradní slavnosti a průpovídek mudrlanta Oldřicha Pludka. Tím chci říci, že absurdita je trvale obnovitelný energetický zdroj. Surovina, kterou lze při troše básnické imaginace těžit z každé doby, což ukazují dějiny komedie od Aristofana po Woody Allena, Charmse nebo Monty Pythony. Ale přesto – digitální doba absurditě přeje o to více, oč nepozorovaněji vklouzává do našich životů a našeho slovníku, v němž slova už dávno pozbyla jakéhokoli významu. A pouhé jejich prázdné slupky přesto – nebo právě proto? – určují světové trendy, politiku, módu, vkus i ekonomiku. Především však popkulturu, popdivadlo i popliteraturu. Ještě že jsou tu ty festivaly!   

Rozpohybované obrazy

Sugestivním estetickým zážitkem svého druhu bylo i představení Picturam pětičlenné mužské výtvarně-taneční skupiny na téma Leonardovy Poslední večeře (choreografie Eva Rezová) Bylo předvedeno už loni jako magisterská práce Evy Rezové na katedře nonverbálního divadla HAMU.

Zásnuby divadla s výtvarným umění jsou věc prastará. Oživila je znovu renesance a pak baroko, kde výtvarná složka v podobě rozličných triumfů, narozeninových a gratulačních kantát či slavností hrála dominantní roli. A živé obrazy bývaly její neodmyslitelnou, někdy finální součástí pointující dění. Ostatně pozůstatek tohoto druhu divadla máme i v závěru Smetanovy Libuše. A dodnes se u nás i ve světě uvádí slavná pražská inscenace Costanza e Fortezza více jako dílo proslulého výtvarníka a architekta Giuseppa G. Bibieny, zatímco scenáristu či režiséra nikdo nezná a málokdo zná skladatele. Vrcholem „živých obrazů“ inspirovaných slavnými výtvarnými díly, zpravidla za účasti populárních herců a hereček, byla u nás druhá polovina devatenáctého století, zejména po otevření Národního divadla. Až do počátku dvacátého století šlo o jeden z nejžádanějších druhů divadelních produkcí vůbec.

Nyní ten zapomenutý žánr styku divadla a ikonického výtvarného díla pozoruhodným site specific způsobem (v chrámu!) oživil soubor inscenace Picturam. I když jsem si marně lámal hlavu, proč u nápadně dlouhého stolu Poslední večeře asistují vedle Ježíše v centru dění jen čtyři další učedníci (mezi nimi Jan, Jidáš a Petr), velmi jsem naopak ocenil jakoby v prudkém pohybu střihem zastavené známé postoje a gesta, která hned poté, co se tato živá kompoziční kopie zdařila, samotní aktéři zrušili. A ze skrývaného skupinového napětí se znovu a znovu rozhořívaly ohýnky řevnivého boje o moc a o přízeň Ježíše. Zatímco vlastenecké, triumfalistické a jiné živé obrazy minulých staletí musely nutně po chvilce nehybnosti nudit nebo byly naopak střídány příliš rychle (měl s tím problémy jako recenzent i Jan Neruda), zde bylo od začátku do konce na co koukat, komu držet palce a s kým cítit empatii. Ale spíš než vědomí dokončeného obrazu jsem měl pocit nápadité črty. I za ní se však sluší poděkovat!

/Konec/

///

Více na i-DN:

Vivat KUKOKLI!

KUKOKLI už posedmé oživí chátrající kostel

Boomerova zpráva o generacích X.Y.Z. (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 13. srpna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Boomerova zpráva o generacích X.Y.Z. (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ