Divadelní noviny > Festivaly Kontext Názory – Glosy Reportáž Zprávy
Boomerova zpráva o generacích X.Y.Z. (No. 1)
Původně se ta úvaha měla jmenovat Divadelní zpráva o jednom festivalu. Ten multižánrový festival v Horním Vítkově u Chrastavy trvá od roku 2016. Týká se záchrany tamního kostela a jmenuje se KUKOKLI, což je zkratka slov Kultura – Kostel – Klid. A mým původním cílem bylo na tom festivalu, kde trochu nadužívaný pojem „multižánrový“ dostává opravdu reálný smysl, hledat divadlo.
Hledání divadla mimo divadlo
Jenže situace se vyvinula poněkud jinak, proto tato poněkud širší než jen divadelní reflexe. Začalo to, už jak jsem dorazil na místo dění; místo, jehož středobod je skutečně kostel Navštívení Panny Marie, se vzácně dochovanou barokní výzdobou. Nemusí být člověk zrovna teatrolog, aby mu ten kostel sám o sobě, svou dispozicí a vnitřním vybavením s půlkruhovými dřevěnými ochozy a dvoupatrovými „diváckými“ galeriemi hned připomínal hlediště divadla. Jinak je to ovšem stavba donedávna chátrající, teprve nyní po sedmi ročnících festivalu už s nově opravenou střechou a krovy, takže platí kruciální věc: že do něj už neteče.
Sotva jsem ale vystoupil z auta, několik teenagerů mě opakovaně kontaktovalo – skrze mé bílé letní triko. Nejspíš si v duchu říkali – ten děda nosí triko „triponautů“, to je hustý. Byli pak asi zklamání, když jsem jim říkal, že tu kapelu Triponaut vůbec neznám a netuším, že nosím její emblematický abstraktní znak na hrudi (další mé letní triko s mladistvým Havlem či s maskami mladých V+W s nimi ani nehnulo). „Triponauti“ tady evidentně budili zájem. A nakonec i ve mně, když jsem si doma doplnil chatrné vzdělání o rozměr psychedelické, meditativní hudby, kterou jinak moc často neposlouchám. I tato hudba v jiné, komorní podobě koneckonců patřila k barvám festivalu, byť menšinově – oproti převažujícímu postrockovému, hiphopovému či metalovému tanečnímu soundu, který tři dny a noci rozhýbával, rozezpívával i roztleskával většinu účastníků.
Nicméně i tyto zdánlivě jen hudební formy – za všechny zmíním zde patrně nejpopulárnější kultovní kapelu Prago Union se zpívajícím performerem a hiphopovým básníkem Adamem Svatošem alias Katem – měly, zvláště v prostředí kostela, výrazné divadelní rysy.
Nesmělý, jemný mladík, jakým se jeví Kato v civilu, elektrizuje publikem už od první chvíle, kdy přijme roli – u jiných kapel jejich frontman třeba i masku – někoho jiného. Kato okamžitě naváže dialog s publikem, jehož vstřícnou aktivitu a pohotové reakce by mohla leckterá divadla a leckterý vítěz „slam poetry“ hiphopovému mágovi jen závidět. A přiznám se, že hlavně kvůli jeho drsným, leč poetickým a hlavně českým textům vycházejícím z rytmu a ducha doby jsem na jeho šou vydržel stát snad půldruhé hodiny, až po poslední přídavek.
I když jsem už od puberty v padesátých letech, kdy i slovo jazz bývalo pro úřady slovem sprostým (natož potom beat či rock) a cudně se tyto žánry schovávaly pod korektní pojem „taneční hudba“, později povoleně rozšířený o „taneční hudbu a jazz“, od těch časů jsem tedy na pojem taneční hudba dost alergický. A nejen na pojem, i na jeho obsah. Ta nepřekonatelná úchylka při všech žánrových změnách mi vydržela dodnes, kdy jsem nepřišel na chuť jakékoli zábavě provozované na jeden povel v jednom rytmu davově, většinou s jediným gestem zdvižené ruky. Dokonce i na masových demonstracích, s nimiž jsem vnitřně souzněl, například v listopadových a prosincových dnech 1989, jsem musel překonávat pocit jisté ne-volnosti z davu.
Proto jsem i na Kato-ovi spíše postával mimo jednotně tančící dav vnitřně si užívaje jeho nepovrchní texty i osobnost. A i když mně poté venku dost dlouho brněla hlava a zatoužil jsem po doušku ticha a i když jeho improvizovaným komentářům mezi jednotlivými songy jsem nerozuměl jedinému slovu – a nebyl jsem sám, jak jsme si řekli s vedle stojící kolegyní střední generace – nebyl to vůbec ztracený čas. Vnímal jsem i tady atmosféru podle okamžitých reakcí publika. A i tato zpětná reakce, stejně jako samotné songy s kolektivně zpívanými refrény, měly silně performativní charakter: totiž charakter dávných responsorií v novodobém hávu. Ty do kostela patří (sólový hlas + zpětná sborová reakce). Kněz versus sbor. Takto se možná z divokých dionýsií a dithyrambů rodilo v Řecku evropské divadlo. Opravdu zde nevědomě ožívalo cosi pradávného, archetypálního, co ke kořenům divadla patří. Nešlo přitom přehlédnout, že protagonista, aniž se publiku podbízí, je nezaměnitelná, nonkonformní autorská osobnost, která rozhodně má co říci k dnešku.
Podobné divadelní kořeny jsem takřka celým tělem cítil na otevřené stanové scéně Beduin u skupiny, k jejímuž lehce infantilnímu, „diblickému“ názvu Hihihahaholky jsem předem pojal trochu nedůvěru: byl to samozřejmě předsudek. Svižně rapující performerky Alena Novotná a Štěpánka Todorová z katedry alternativního a loutkového divadla DAMU tvoří trio s DJ Matějem Šímou. Jejich sound má kromě tvrdých, strojově pravidelných rapových rytmů i sympatické jazzové prvky s četnými breaky, jimž se snaží synkopicky přizpůsobit i ospalý rytmus češtiny. Vše podtrženo chytlavými, kolektivně zpívanými refrény. Viděl jsem však pouze posledních cca dvacet minut finále s nekonečnými přídavky, takže podrobnější reflexi si odpustím.
Hledání pokračuje – nebo konečně divadlo?
Rapujících, v pravidelném rytmu zdatně i méně zdatně česky veršujících skupin a dvojic s vysloveně divadelním, buď monologickým nebo dialogickým charakterem, bylo tu samozřejmě víc. Ať už vycházejí ze „stand up“ poetiky nebo z poetiky „slam poetry“ a dalších anglonátěrem nově přelakovaných stařičkých komediálních forem stojících u kolébky kabaretu a nekonečného řetězu jeho středověkých i starověkých smíchových předchůdců. Všechny vždy fungují za jednoho neúprosného předpokladu: když za výkonem stojí ručení osobností. Když interpret oslovuje nikoli profesionální virtuozitou svých prostředků (to ponechává cirkusu), ale svou jedinečnou, nezcizitelnou, autentickou osobností.
Za všechny uvedu příklad jedné značně nesourodé dvojice – Petr Šťovíček, hudebník a performer střední generace, jinak inženýr architekt, vystupující pod jménem Ing. Puding (finalista mistrovství ČR v žánru „slam poetry“) – a o jednu až dvě generace mladší „slamer“ Sufian (vlastním jménem Sufian Massalena, student práv a laureát literární ceny Václava Hraběte). Jejich vystoupení v Beduinu, kde jsem letně oblečen v podhorské krajině od nohou málem mrzl, a přesto mě rozehřálo. Bylo fakticky složené ze dvou vzájemně málokdy propojených monologů. Přesto dávalo hlubší smysl. Ten dvojí pohled byl koneckonců kompatibilní – už svým vztahem k dnešnímu dění. A to i přes propastný věkový i mentální rozdíl mezi oběma protagonisty. Andělská, jakoby neustále udivená tvář Sufianova i jeho „pierotský“ projev s více či méně lyrickým, ale i s jemně ironickým akcentem, kupodivu vůbec nepopírala drsný, bavičský základ Pudingova humoru. A naopak!
Jakže to říká velký mystik a předgoethovský a předjungovský gnostik počátku sedmnáctého století? Teprve černá, „zašpiněná“ strana dělá z prachobyčejného průhledného skla zrcadlo: Žádný předmět nemůže bez protikladu sám sobě býti zjevným… Žádný obraz neobjeví se v jasném zrcadle, nebude-li z jedné strany zastíněn. (Jakub Böhme).
Dodejme ovšem, že svět Pudingova humoru měl naštěstí více pater. Od úvahových, filosofujících a trefně satirických až po – řečeno s Bachtinem – „materiálně tělesného dole“, pro mnohé příliš hrubozrnné, pohoršující a nekorektní (viz například drsná smíchová parodie samotného vznešeného názvu festivalu).
Suma sumárum: Viděli jsme divácky velmi úspěšné představení, v němž dva rozdílné póly s námi řečí vázanou hovořily o světu kolem nás – Pierot a Hanswurst v jednom večeru. Ať si o populárním žánru slam poetry myslíme cokoli, jedno nepopřeme: i on po svém podněcuje autorskou tvorbu a kultivuje naši mateřštinu, jinak pomalu popelku v poangličtěném popsvětě, v onom nekonečném mainstreamovém „nočním proudu“ našich médií.
P. S.: VerRich.
Duo VerRich. Foto archiv souboru /zde/
Zcela odlišná byla situace u jiné, rovněž zdánlivě nedivadelní, tentokrát spíše „rozhlasové“, ale i tak ryze autorské inscenace, na niž jsem se velmi těšil. Zvláště po přečtení Dotazníku zakladatelské dvojice VerRich v Divadelních novinách 16/2017 /zde/. Nalákaly mě jejich inteligentní odpovědi například na otázku Zajímá vás umělecká kritika? Po povzdechu nad nedostatečným vřazováním kritických soudů do širšího kontextu následuje patrně nesplnitelné přání: Měli by si také všichni přečíst Kritické projevy od F. X. Šaldy. – A taky by o nás mohl někdo něco napsat. Ať můžeme mít ke kritice osobnější vztah a třeba se i zasmát.
Název souboru nesouvisí s velkým klaunem z Osvobozeného divadla, ale je zkratkou dvou křestních jmen: Veroniky M. Kyrianové, dramaturgyně a překladatelky (mj. Dea Loher, Heiner Müller), a Richarda Němce, oba se zkušeností z několikaletého působení v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a naposledy letos na jaře v pražské MeetFactory (Veroniku navíc ctí spolupráce s Depresivními dětmi, co touží po penězích a dalšími skupinami). Představení s názvem Paměť jednoho Pogelberga / Erinnerung an ein Pogelberg a podtitulem Atmoférická zvuková instalace bylo koncipováno na základě pečlivé rešerše archivních materiálů i osobních, autentických vzpomínek. Šlo o historii jednoho domu v Sudetech, k němuž váže tvůrce zjevně nejen estetický, ale i osobní vztah. „Zvuková instalace“ se ovšem hrála na trávě ve volné přírodě a byla po vizuální stránce obohacena, žel, jedině vystavenými fotografiemi předmětného domu. Mělo to pak logicky jednu vadu: začalo se ve vstřícném diváckém půlkruhu, z něhož postupně odpadali další a další diváci, takže po cca hodině a půl hledělo na „rozhlasový“ reproduktor už jenom pár statečných jedinců včetně mne. Nelitoval jsem. Kvůli obsahu! Ukázalo se však, že médium divadla (zvláště divadla ve volné přírodě) a médium rozhlasu jsou v tomto případě neslučitelné. Jediné opravdu živé divadelní prvky se mimoděk objevily už v „prologu“, kdy mužská část dvojice napomínala roztomile rozpovídanou část ženskou, která chtěla historii domu takto živě v přímém kontaktu stručně nastínit svými slovy alespoň v úvodu. Mužská část trvala na tom, aby už to tedy konečně pustila, protože diváci (v tomto případě ovšem pouzí posluchači) si utvoří názor sami. Můj názor byl jasný – toto tematicky objevné pásmo po mírném, ale nutném krácení a vymýcení technických pauz či šumů přímo volá po rozhlasovém audio zpracování. Samotné téma českoněmeckých, nebo chcete-li českosudetských vztahů, které ovšem u nás je dosud především tématem česko-českým, protože v obecné rovině nedořešeným a širokou veřejností nevstřebaným, je tu na příkladu „malých dějin“ jednoho domu a jedné obce demonstrováno skvěle, věcně a příkladně nedidakticky.
Závěrem tedy naléhavý apel: Čte-li teď mou reflexi kdokoli z média rozhlasu, veřejnoprávního i všech dalších, redaktor, editor, režisér či dramaturg a nejlépe šéf, nechť nelení a toto pásmo po drobné úpravě proboha uvede. (A tyto řádky nechť považuje za mé vřelé doporučení).
/Pokračování/
///
Více na i-DN:
KUKOKLI už posedmé oživí chátrající kostel
…
Komentáře k článku: Boomerova zpráva o generacích X.Y.Z. (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
