Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Boskovické líbání (No. 4)
Mé loučení s nově poznávaným městem, jež poskytlo mi plno zážitků, se neslo v poměrně lenivé atmosféře, neboť festivalová neděle byla s jednou výjimkou de facto epilogem boskovických divočin. Její dramaturgie navíc nápadně připomínala zcela jiný kulturní svátek, a sice Portu. Tentokrát tedy poněkud telegraficky!
Se zájmem jsem si poslechl zahajující folk-rockery s prozaickým názvem Naked Professors, kteří jsou jasným důkazem skutečnosti, že českobudějovická žánrová scéna nespí na vavřínech. Čas po-obědový svým intimním indie popem zpestřila jedna ze spřízněných duší Martina Kyšperského, písničkářka Alen, po níž pódium ovládla kapela se slibným názvem Kolektivní halucinace. Parádní hudební hypnotikum, kterému by ovšem více slušel mnohem temnější čas. Velmi doporučuji!
Pod prořídlým kotlem poté notně přitopili sveřepí alternativci Polansky versus Langman, kteří se divoce svezli na řadě dekádami osvědčených klasik. Nervní, osvěžující a očistné!
Následující Evolet nás bohužel opět povolal do intimnějších sfér. Dílčí nesoulad kapely, soustředěné kolem slovenské zpěvačky Evy Jurčíkové, aktuálně usazené v Brně, v klidu vyrovnala intenzita nasazení ústřední interpretky. A závěrečné báječné vystoupení Severního nástupiště pak ve mně vyvolalo intenzivní touhu po táborovém ohni. Nádhera!
Deník zloděje. Foto: archiv redakce
Vrcholem divadelní linie letošních Boskovic, za jejíž takřka bezprecedentní kvalitu patří vřelý dík její dramaturgyni Emě Šlechtové, se logicky stala proslulá inscenace Deník zloděje Divadelní společnosti Masopust, jíž její režisér, hříšný kanec českého divadla Jan Nebeský kdysi s nadsázkou shrnul výrokem: Dvě tříhodinový zkoušky a Cena divadelní kritiky. Takhle se to dělá, chachacha! Kdos ještě nezažil, neváhej dlouho. Věčně tu tahle krása nebude!
Co bych to ale byl za poutníka po místních krásách, kdybych se ještě jednou nedoštrachal pod místní hrad, na Palouk Potrvá. Tam mne v noci intenzivně potěšili pražští milovníci irského folku. Puss’O’Liquor, nejen temperamentně interpretovanými lidovkami, ale především vybranými perlami z repertoáru mých milovaných Pogues. Díky!
A když už jsem se domníval, že finálním zářezem mého prvního ročníku Boskovic bude tradičně spolehlivé vystoupení DJ Mardoši, rozmarné hrátky nevyzpytatelného osudu mne opět vyvedly z omylu. Nečekané dobrodružství totiž na sestupu z hory číhalo v křoví, a býti bigotní katolík, nejspíš bych si myslel, že přepadl mne Satan sám. Ale byla to jen koza Rohatka, venčená právě svým majitelem, návštěvníkem festivalu Petrem. Další eskapády, které toto podivuhodné shledání uprostřed poslední boskovické noci následovaly, zde raději popisovat nebudu, neb nebyly oficiální součástí programu, napovím jen tolik, že mne nezvratně přesvědčily o tom, že Boskovice jsou zřídlem magického realismu. Vivat!
Zbývá už jen dodat, že za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal ani s náznakem pořadatelské arogance, špatně nazvučeným koncertem, či jinak chaoticky nebo nevhodně připravenou akcí. Dvě dílčí výhrady tak míří jen k sedacímu uspořádání scény v Zámeckém skleníku, jež zbytečně brání spontánním projevům radosti, a dle mého názoru nedostatečnému značení cesty od nádraží do lůna festivalu. Leč tirád dosti – a vzdejme hold: Unijazzu i Boskovicím třikrát zdar!
///
Projekt vydávání letních úvah, glos, reportáží a recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
Další reflexe letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Boskovické líbání (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
