Boty proti lásce
Šéf liberecké opery dirigent Martin Doubravský s dramaturgyní a režisérkou Lindou Keprtovou už potřetí vyšperkovali repertoár neobvyklou inscenací neobvyklého titulu. Po Massenetově Donu Quijotovi a Foersterově Evě nastudovali další operu Julese Masseneta Thaïs (poprvé Opéra Garnier Paris 1894). Doubravský se zřejmě vidí v operách plných romantických melodií a zároveň postavených na silném příběhu či konfliktu. Pokud by chtěl pokračovat v průzkumu Massenetova prakticky nehraného díla, vystačí s tím do penze, a možná najde něco neprávem opomíjeného.
Mnich (Csaba Kotlár) s kurtizánou Thaïs (Lívia Obručník Vénosová) – a boty FOTO PETR NAŠIC
Opera Thaïs se ovšem ve světě hraje, u nás ji prakticky známe jen prostřednictvím populární houslové melodie (označuje se zpravidla jako „meditace“), která je jedním z hlavních témat díla. Také myšlenkové téma je pozoruhodné, převzaté ze stejnojmenné novely Anatola France, filosofického příběhu z pozdně starověké Alexandrie: mnich obrací na cestu víry kurtizánu, jenže v závěru začne pochybovat o jistotách ctnostného života, o přikázáních, která odvádějí člověka od skutečného života. Vždyť sám kurtizánu miluje, hříšně, co je na tom špatného? Při inscenaci mi táhlo hlavou leccos, až po destruktivní důsledky islámu, ale zrovna tak křesťanství a prakticky každého náboženství zákazů a příkazů. Jenže dá se bez zákazů a příkazů žít? Má bez nich náboženství smysl a může bez nich existovat? Ptáme se dnes, ptá se i zmatený mnich Athanaël, kterého výtečně pěvecky, s umírněnými pohyby a gesty stvořil Csaba Kotlár, pro mě objev inscenace. Protipól živelné kurtizány Thaïs, jak ji možná až moc expresivně podala Lívia Obručník Vénosová – zvykla si zpívat silou, jakkoli jsou její kreace, včetně této, vždycky jevištně působivé.
Potíž shledávám ve stavbě opery, ve zdlouhavém posunování příběhu, v rozpadajících se dramatických situacích, v nekonečném mudrování. Jediné pozoruhodné místo jsem shledal ve čtvrtém ze sedmi obrazů opery, divoký večírek ve zhýralé Alexandrii Massenet vybavil razantní hudbou, živočišnou až pudovou, u Masseneta zcela nečekanou. Jenže pak jsou tu dlouhé hodně nudné pasáže, skoro hudební vata, vlastně jen zvukový doprovod textového filosofování. Martin Doubravský své projekty studuje velmi pečlivě, i tentokrát je zřejmá snaha o působivou interpretaci, jenže k oživení této hudby by přece jen potřeboval lepší hráče v orchestru. Výsledek je jen dobrý, ale hudební nastudování Evy také vyrostlo až na reprízách, raději se striktními soudy nepředbíhat.
Linda Keprtová opět režii založila na překvapivém předmětu, tentokrát vyzývavých ženských lodičkách coby symbolu krásné zhýralosti. Inscenace tak vyznívá jako scholastické jevištní cvičení, tak jako se jí přihodilo už několikrát, naposledy v brněnské Hubičce. K tomu dřevěné bedny, které mohou měnit účel od „botníku“ po mnišské cely a rakev. Liberečtí sboristé s nimi manipulují až příliš mechanicky a ani pěvecky se nevytáhli. Platí to i třeba o Pavlu Vančurovi v roli Palémona.
Takové projekty vyžadují maximální preciznost, kterou premiéra neoplývala. Nicméně liberecké opeře hodně sluší.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Jules Massenet: Thaïs. Opera o sedmi obrazech, libreto Louis Gallet, hraje se ve francouzském originálu. Dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Marie Blažková, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Tvrdko Karlovič. Premiéra 13. května 2016.
Komentáře k článku: Boty proti lásce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
