Bouře nad Špilberkem, spadané troleje na Kolišti

Hlavní město moravské říše má od letoška svůj mezinárodní festival. Nese obdobně neskromný název Divadelní svět Brno, jeho první ročník trval devět dnů a stál tolik a tolik milionů. Byl věnován „světovému dramatikovi“ Václavu Havlovi a jeho spiritus mi připomínal dvouhlavého draka. O dracích kolují různé pohádkové chýry, tento drak však patří mezi vzácný druh draků ušlechtilých. Na jednom krku nese hlavu ředitele Centra experimentálního divadla Petra Oslzlého, na druhém uměleckého šéfa Husy na provázku režiséra Vladimíra Morávka. Měl jsem x příležitostí se ušlechtilého draka zeptat, co jej to napadlo, raději jsem ale nechal na sebe festival působit: první dojem, znáte to.

Mnoho pro a mnoho proti

Brno je ideální festivalové město: axióm. Hradec Králové má komornější historické centrum, metropolitní Praha spolkne provokativní excesy německy mluvících divadel, za Plzeň průkazně mluví její tradice. Brno je může strčit do kapsy. A možná se o to – zbrkle – pokusilo. Buďme ale pozitivní a spočítejme nejprve festivalová pro. Brno nabízí největší variabilitu divadelních prostorů na co nejdostupnější ploše: na šalinu můžete zapomenout. Jistě má i divácké zázemí, to se však při prvním ročníku výrazněji neprojevilo. Variabilita přináší příjemný žánrový rozptyl: zejména pouliční, plenérové, open air divadlo má v Brně ustláno od Špilberku až po Náměstí svobody. Může se tedy stát pozdně jarním týdenním „pohyblivým svátkem“ divadla i „volné zábavy“: tolik kaváren, hospod a vináren s předzahrádkou aby jinde člověk pohledal. Může přece jen provinčně ospalé centrum Brna probudit a dát zbytku nekulturní republiky vědět, že v těchto dnech vybuchla fiesta a že se brněnskými ulicemi řítí divadelní býci a že je důvod oslavovat záchranu holého života až do pozdních ranních hodin.

Poslední věta se záměrně nesla v duchu režiséra Vladimíra Morávka, jenž se svým úctyhodným režijním dílem bouří proti umakartové každodennosti a bublinkové zábavnosti. Jenomže napsat expresivnější souvětí a přinutit realitu, aby se mu přizpůsobila, to není úkol na jednu sezonu, tu brněnskou obzvlášť. Pro mě je stávající situace mezi brněnskými scénami tajemnější než hrad v Karpatech. Ano, drak na husím krku: Morávek, Oslzlý, pak velkorysí impresáriové Stanislav Moša z Městského a Daniel Dvořák z Národního, to už vypadá na mocnou sestavu, jen kdyby to tolik nepřipomínalo sestavování povolební koalice. Pokud se ale na vyjasněném brněnském nebi sklenula duha spřízněné spolupráce, hosana. Ale co letití outsiderové rodu režiséra Růžičky, o čerstvějších poděsech typu Zdeňka Plachého ani nemluvě? Jistě: festival nevznikl proto, aby mezi ostře rozrůzněnou brněnskou divadelní komunitou zavládla harmonie, nicméně jako vedlejší efekt by to bylo výborné, jak říkají Brňané. Nakonec ale stejně budou jako vždy rozhodovat vedle smělých vizí přízemní finance, zda festival získá i pro další ročník tak štědrý rozpočet.

Havlovské laudatio

Letošní ikonou se stal Václav Havel, a protože se více než týdenního laudatia ujal zejména Vladimír Morávek, nikdo nemohl očekávat jen věcnou navigaci dramatickým dílem a vděčným mediálním obrazem V. H. Vrcholným korunovačním aktem se stalo velkooperní provedení Havlovy hořké hříčky Prase na hlavním nádvoří Špilberku. Původní historka o střetu s typickou českou vychcaností, text pro pobavení přátel, nabyl v Morávkově scénické vizi obludných rozměrů. Drobná skica se za zvuků Prodané nevěsty nafoukla ve spektákl Maroldova panoramatu a kupodivu to prošlo. Morávek je kejklíř a obchodník s deštěm, což se prokázalo ve finále produkce, kdy hlavní postavy popisují pokořující čekání na slíbené prase na dešti a kroupách, zatímco nad Brnem výhružně hřměl prolog tragické jihomoravské bouře.

Rozpačitěji vyzněla čerstvá „scénická črta“ Pět tet, kterou Havel napsal na vyžádání coby pokračování aktovky Vernisáž. Premiéra se odehrála v inspirativním sklepním prostoru rekvizitárny Husy na provázku, avšak žádný další přírodní úkaz nenastal. Minimalistický text nepřidal k původnímu výsměchu znormalizovaným lidským exemplářům překvapivější kontrapunkt. Zajímavou konfrontaci s autorovým raným dílem přineslo Divadlo v Dlouhé a JAMU: skeč Ela, Hela a stop či texty Anděl strážný a Motýl na anténě. Hra se slovy a absurdními sitaucemi na chviličku zavanula svobodomyslným průvanem 60. let. Nenechal jsem si ujít ani hradeckou inscenaci Andreje Kroba Odcházení. Po celou dobu představení mi vrtal hlavou režisérův nápad herecky personifikovat autorův komentář ke hře, který je v jiných inscenacích jenom slyšet ze záznamu. Efekt to mělo zvláštní: herecký projev Jiřího Zapletala spíše zvýrazňoval jistou bezradnost onoho autorského nápadu. A herci se také tvářili nerudně: Co nám do toho ještě kecá? Jinak ale pojetí hlavní figury bývalého kancléře Riegera Karlem Besedou mělo krev a šťávu. Takovou tu čecháčkovskou z předraženého prasete. Ani stín třískovského děsu ze stárnutí anebo politické komičnosti budějovického Jiřího Šestáka, spíše tvrdý, vychytralý a přizpůsobivý prototyp našich politiků.

Pozoruhodné bylo i setkání s francouzskou produkcí Lux in Tenebris s „videočtením“ Dopisů Olze. Příznačná byla délka tohoto diašou – nenáročná hodinka. Kultivovaný přednes, ilustrativně toporné „dotáčky“, záměr bohulibý, avšak v mezích divákovy trpělivosti s exotickým tématem. Existencionální tíseň zastudila, avšak nikdo se nenachladil.

Z celého festivalu jsem prožil jeho necelou polovinu, avšak pocit jakési nadbytečné rozmáchlosti (představení se marnotratně překrývala) a naddimenzovanosti mě neopouštěl. Zda bude příště rozumnější nějaká koncentrovanější varianta, anebo zda duch divadelního svátku zvítězí nad hmotou brněnského centra a zažehne divácký požár, to bude napínavé sledovat.