Bouřlivá divadelní Ostrava
V moravskoslezské metropoli proběhl na přelomu května a června devátý ročník festivalu Dream Factory Ostrava. Jeho diváci mohli zhlédnout opravdu to nejlepší, co bylo za poslední rok (nejen) na české divadelní scéně vytvořeno. Ředitel festivalu Tomáš Suchánek vytyčil tři dramaturgické linie: Státnickou, Nebeskou a Genderově korektní. Povedlo se je ovšem naplnit?
Ostravský důl rozžil také projekt Industriální safari: Monstra v Hlubině FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Festival začal 30. května „loutkovým“ prologem – jako první byl uveden Pomník polského Teatru Lalek z Vratislavi v režii „našeho“ Jiřího Havelky, poté Matija Solce a kapela Fekete Seretlek zahráli nádherně hudební, rytmický a vodkou zalitý KAR.
Předností letošního ročníku Dream Factory byly debaty s tvůrci inscenací. První proběhla po Pomníku, s herci se hovořilo o přístupu k tématu, o znalosti osudu Otakara Švece (stavitele Stalinova pomníku na Letné), obecněji o vztahu Poláků k českým dějinám a zejména o tom, zda tato inscenace může našim sousedům přinášet takové potěšení jako nám. Tvůrci přiznali, že ostravské publikum bylo možná stejně nadšené jako to premiérové a že některé vtipy rezonovaly v Ostravě vůbec poprvé (například na hříčku s kyvadlem na Letné). První festivalový den zakončil vydatný déšť a divoký balkánský koncert Fekete Seretlek v klubu Divadla Petra Bezruče, tečku za prvním festivalovým dnem skupina udělala písní We Are Going to Die, kterou rozezpívala dobře naladěné publikum, a (ne)náhodou zapadla do nebeské linie, kterou KAR nastolil.
Druhý festivalový den se konalo oficiální zahájení. Bohužel energie, kterou předchozí den diváky navnadil KAR, nemohlo Dejvické divadlo ani zdaleka dosáhnout. Zejména kvůli prostoru, ve kterém se inscenace hrály. KAR měl k dispozici Márnici, kam se vejde asi 30 diváků, kdežto Dejvičtí hráli v ohromném kulturním domě, kam komorní Vzkříšení nepatří, ale kam pro velký zájem publika muselo být umístěno. Představení předcházelo strojené zahájení v podání ostravských herců Markéty Harokové a Ondřeje Bretta, které očekávanou událost zdrželo, výsledek tak byl spíše rozpačitý. Diváci však měli alternativní možnost – jít do Divadla Petra Bezruče na Strýčka Váňu z HaDivadla, který se hrál ve stejnou dobu. Větší zážitek než Vzkříšení divákům přinesly „nenápadnější“ komicky laděné Dobré mravy v režii Anny Petrželkové z Městského divadla Zlín, které se odpoledne hrály ve vybydleném hotelu Palace. Svou atmosférou tento prostor diváky pohltil více než neosobní, akusticky ani rozměrově nevyhovující kulturní dům.
Další festivalový den přinesl dva největší trháky festivalu: Atomovou kočičku a Olgu (Horrory z Hrádečku). Obě inscenace si zasloužily obrovský potlesk, kterým je odměnilo ostravské publikum. Atomová kočička Tomáše Dianišky dokonce i dlouhý standing ovation. Obě inscenace také propojila diskuse, kterou vedla Lenka Dombrovská, tematicky oboje viděné spojila a nechala tvůrce, ať popíšou proces tvorby inscenací, které vznikly na základě současných českých textů, či se pokusí analyzovat ohlasy různých věkových diváckých skupin. I když obě inscenace spadají pod Státnickou linii, která by se mohla zdát nejvíce „suchá“, opak je pravdou. Výborný herecký výkon Pavlíny Štorkové (jež ztvárňuje Olgu Havlovou) byl jednoznačně nejdojemnější a velký třesk v Atomové kočičce suverénně nejvtipnější.
Ostravu v různých jejích zákoutích rozzářily i inscenace a koncerty ve veřejném prostoru, ať už se jedná o Chuťovky (Juanita Bananas) vedle opravdového stánku se zeleninou, μSputnik či koncert kapely Ema v dole Hlubina. Zde sídlí i Divadlo Vědy, ve kterém se s nedokonalou akustikou sportovně popral Stanislav Majer v „monodramatu“ Truhlář a herec Stanislav Majer hovoří o stavu své domoviny ze Studia Hrdinů. Následovala diskuse, na které sice chyběli další tvůrci, vůbec to však nebránilo rozvinutí debaty – například o případném pokračování, tedy o navazujícím dílu. S netradičním prostorem se se ctí vypořádali tvůrci a technici v inscenaci Busking Unlimited. Využili industriálního prostoru Pod Věží, stolky s připravenými židlemi pro diváky rozestavěli kolem mola a vytvořili čtyři další prostory k prezentaci pouličních umělců.
Takto si Stalinův pomník představují v polském divadle… FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Poslední den festivalu diváci mohli vidět expresivní herecké výkony v inscenaci Obchod na korze režiséra Jiřího Pokorného ve stísněném prostoru Márnice Divadla Petra Bezruče. Na festivalu byly také uvedeny dvě inscenace Spalovače mrtvol. Na poslední debatě své – dosti rozdílné – pojetí osvětlily dramaturgyně a dramatizátorky: Marta Ljubková z Národního divadla a Kateřina Menclerová z Divadla Petra Bezruče.
Tři dramaturgické linie se podařilo do jisté míry hostujícími či domácími inscenacemi naplnit (bylo jich samozřejmě více, než jsem zmínila). U některých se témata mísila, u jiných byla přítomna jen náznakem. Nic to však nemění na tom, že se Dream Factory povedlo přivézt do Ostravy rozmanité divadelní počiny a umožnit jim zazářit, ať už v divadelních – či netradičních prostorech (i když vždy existuje riziko, že se přenos dokonale nepovede). Což je snad největší kouzlo tohoto ostravského festivalu (úžasně do industriálního prostoru s kabely a omlácenými zdmi v dole Hlubina například zapadla inscenace Anti-Gone Blackout Jana Friče z A studia Rubín, kde opět zazářila Pavlína Štorková!). A ptáte-li se, zda se všechny inscenace vešly do připravených dramaturgických škatulek? To rozjařené a nadšené diváky, myslím, příliš nezajímalo.
Poslední odpoledne festivalu Dream Factory Ostrava se strhla ohromující bouřka (která dodala až ďábelskou atmosféru Amslerovu Portrétu Doriana G. ze slovenského Divadla v Martině). Dalo tak počasí najevo hlasitý nesouhlas s koncem devátého ročníku, nebo hromy a blesky můžeme považovat za burcující entrée k jubilejnímu, desátému ročníku?
Anežka Berčíková
Denní zpravodajství čtěte na i-DN
Komentáře k článku: Bouřlivá divadelní Ostrava
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
