Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Brána Zarázu otevřená (No. 1)
Dveře festivalové sezony léta páně 2023 naplno rozervala tradiční bilanční přehlídka Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště Zaráz. Šestý ročník široce sledované a stejně tak oblíbené akce se uskutečnil s novým podtitulem: přehlídka divadel Zlínského kraje.
Setrvalou tendenci Městského divadla Zlín věnovat podstatnou část vlastní umělecké tvorby současné progresivní dramatice, veskrze pozitivně kvituji a hodlám ji i nadále intenzivně podporovat. Foto: archiv divadla
Startovalo se ve Zlíně, kde po blesku rychlém a přátelském odbavení studentstva i odborné veřejnosti jakožto i dalších zúčastněných divočin, bylo slavnostně zahájeno reprízou inscenace v české premiéře uvedené hry britského dramatika Mike Bartletta Albion, v režii uměleckého šéfa MdZ, Patrika Lančariče.
Aby bylo jasno: setrvalou tendenci Městského divadla Zlín věnovat podstatnou část vlastní umělecké tvorby současné progresivní dramatice, veskrze pozitivně kvituji a hodlám ji i nadále intenzivně podporovat. To ovšem neznamená, že tato chvalitebná, leč nepochybně riskantní snaha místy nemusí nést proklatě nahnilé plody. Bartlettova moderní komedie mravů nese mnohé evidentní rysy dobře napsané hry, žel její podstata se s většinou zlínských inscenačních snah žalostně míjí.
Pod zdánlivě jednoznačnými dialogy totiž zdatně bují sarkasmus a ironie, mířící zdaleka nejen za dobrými úmysly, jež zpravidla dláždí cestu do vskutku nepříjemných končin. Vypsaný autor umně splétá řadu aktuálních motivů se zjevnými odkazy zejména na tvorbu Antona Pavloviče Čechova, a to nejen v podobě pouhých popkulturních narážek, ale i v rovině meta. Kupříkladu dvě zásadní ženské postavy spolu v jedné z důležitých scén zdatně komunikují pomocí variace na slavný dialog mezi Ninou Zarečnou a Trigorinem. V Albionu nicméně jde o renomovanou spisovatelku a začínající literární agentku- absolventku prestižní vysoké školy, je tedy nanejvýš pravděpodobné, že obě danou pasáž znají, a tedy s ní záměrně laškují. Lančaričova režie však danou situaci vnímá pouze jako standardní výměnu informací, bez výraznějších přidaných hodnot. Škoda.
Inscenace se namísto přímočaré věcnosti unyle nípá ve vlastním, exponenciálně narůstajícím sentimentalismu, který posiluje vlezlá scénická hudba Dušana Lančariče a Branislava Biznára, popisná scéna Pavla Boráka i jinak šikézní kostýmy Markéty Sládečkové. V jeho totálním područí se ocitá i ústřední antihrdinka Audrey, kterou Eva Daňková povrchně modeluje jako do sebe totálně zahleděnou variantu zvrhlého Übermensche, systematicky ničící život postavám živým, i umrlým.
Režijní neschopnost definovat většinu ostatních charakterů jinak než coby pasivní figurky na Audreyině herním plánu se postupně stává hlavní příčinou bující nudy. Problematická scénická realizace tak kromě inspirativní dramatické předlohy přináší především dva pozitivní aspekty, díky nimž rozhodně stojí za návštěvu. Prvním je Markéta Holcmanová, která se do MDZ vrací po mateřské dovolené suverénním výkonem v roli Anny, která je emocionálním motorem zlínského Albionu, druhým pak nesobecky vroucná i bezprostřední jevištní existence Štěpána Prince, jenž se postupnými kroky vypracovává v jednu z nepochybných jistot místní pánské šatny. Vřele děkuji za oba.
///
Pokračování záhy!
Komentáře k článku: Brána Zarázu otevřená (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Nemyslím,
že je inscenace nudná (ostatně podle mne není vhodné tento termín v charakteristice uměleckého díla používat, myslím, že do ní vůbec nepatří – co je „nuda“?: pro každého něco zcela jiného). Nabízí řadu motivů a témat velkého divadla – teatra mundi – čechovovského rozměru. Jen se mi zdá, že se této alegorie a vazeb tvůrci zalekli, anebo jim nedostáli.
Minulost zahrady je až příliš hrubě, popisně nanesena úvodním obrazem, bez tajemnosti, záhadnosti, poezie. A obdobně na konci – navic nejasně (použité uniformy) – její příběh uzavřen. Výtvarné prostředky – především práce s igelitem v úvodu (ale i jeho „vlání“ nad jevištěm) – jsou toporné a neslouží ani k důslednému interpretačnímu klíči. A už vůbec nepomáhají hercům, kteří se v nich různě motají a o igelit na zemi zakopávají. Nešťatné mi přijde i prostorové zakomponování zahrady za (z pohledu okolního světa) břidlicovou zeď, jež si doslova říká o to, aby byla na závěr zbořena, čímž by se téma hry zdůraznilo, završilo. Herci musí volit dlouhý příchod na jeviště a odchod z něj, což často vede ke zpomalení jevištního dění. Neskonale ilustrativní je hudební/zvukový plán…
Přesto jde o záslužný dramaturgický počin uvést současnou britskou dramatiku na česká a moravská jeviště. Hra nabízí spoustu silných situací, které herci zvládají poctivě. Mě nejvíc – obdobně jako KlariNa – zaujala Markéta Holcmanová v roli Anny a pak také Anna Randárová v roli Zory, Marta Bačíková jako Katherine a Pavel Leicman v roli starého zahradníka. Naopak rozpaky ve mně vzbuzovala hlavní manželská dvojice Waltersových v podání Evy Daňkové a Gustava Řezníčka. Jako by chytali příliš charakterových a emotivních zajíců najednou (Daňková), anebo naopak byli až moc jednoznační, čitelní, stejní (Řezníček).
Hra má šikovně napsanou dramatickou linii mezilidských – rodinných, mileneckých i přátelských, společenských, v minulosti vězících i zcela „přítomných“ – vztahů, že přes všechny inscenační (a možná i herecké) klopotnosti a nedotaženosti vzniklo i ve Zlíně divácky přitažlivé „velké“ divadlo, které je Čechovem a zároveň jím není. Jde o osvěžující dramaturgickou volbu, dokládající, že ve Zlíně neuvažují rutinně. Pravda, hraje se především pro tu konzervativnější, starší část obecenstva, ale i pro ně tu divadlo je. A ve Zlíně možná především.
A oceňuju veřejnou diskusi tvůrců s diváky po představení, jež nebyla prvotně určena hostům Zarázu. Ta následovala až později. Vždy se vedla řeč k věci a o věci. Avec tout mon respect.
07.02.2023 (14.52), , Trvalý odkaz komentáře,