Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Brána Zarázu otevřená (No. 2)
Druhý den letošního Zarázu (aneb přehlídky divadel Zlínského kraje) odstartoval svůj program pro sovy v doslova vražedný čas, o půli desáté ranní, inscenací Shakespearovy Bouře v režii Josefa Morávka a překladu Jiřího Joska.
Druhý den letošního Zarázu (aneb přehlídky divadel Zlínského kraje) odstartoval svůj program pro sovy v doslova vražedný čas, o půli desáté ranní, inscenací Shakespearovy Bouře v režii Josefa Morávka a překladu Jiřího Joska. Foto: archiv divadla
Morávkova vize finálního účtování nejslavnějšího z alžbětinských autorů se sice stylisticky zhlédla v postarší poetice studiových divadel konce sedmdesátých let, svým akcentem na divákovu imaginaci, kolektivní herectví a zběsilý tempo rytmus však zřetelně cílí na mladší publikum, jež bylo na festivalovém uvedení mocně zastoupeno, a nutno říci, že reagovalo s nadšením.
Ve vizuálně strohé, leč variabilní a významově hutné výpravě legendárního scénografa Jaroslava Čermáka dostává Shakespearova bilanční hra intenzivně vřelou podobu horečnatého snu, umně utkaného z prostředků chudého divadla, jež poskytuje vynikající azyl pro herecký růst.
U postav milenců Mirandy a Ferdinanda (čerstvé posily zlínského souboru Milana Gorská a Adam Kořán) sice poněkud neústrojně převažuje chladný intelekt nad mladickou vášní, a přes jejich zamýšlenou lehkost i dychtivou vervu se mnohdy dere sterilní profesní dril, u zbytku ansámblu je však jasně patrná radost ze společné tvorby, která ladně bourá bariéru mezi jevištěm a hledištěm.
S náročným ústředním partem se důstojně vyrovnal Marek Příkazký, jehož Prospero sice vzhledem ke zvolené koncepci v žádném z okamžiků nedosahuje voldemortovských temnot, a blíží se spíš rošťáckému Harry Potterovi na prahu středního věku, zato si však za všech okolností ponechává decentní nadhled i neokázalou múzickou přitažlivost. Vynikající jevištní partnerkou je mu Tamara Kotrbová, coby oživlý symbol magické moci, vitální anděl Ariel, jehož hnacím motorem je touha po svobodě, i finálním usebrání. Skupinové ztvárnění divocha Kalibána kvintetem mužských aktérů dává vyniknout vypracovaným muskulaturám (pochlapili se zejména Josef Koller a Pavel Vacek!), i smyslu pro hystriónskou komedii.
Dramaturgicko-režijní koncepce Vladimíra Fekara a Josefa Morávka sice záměrně opomíjí řadu kontroverzních aspektů Bouře, zejména pak negativní dopady Prosperova násilného kolonialismu, a soustředí se především na vytvoření magické atmosféry a bezprostřední převyprávění příběhu, jehož sledování může a má vyvolat mezigenerační synergii. Závěrečný frenetický potlesk potvrdil zdar inscenačních snah.
///
Pokračování záhy!
Komentáře k článku: Brána Zarázu otevřená (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Kdysi
– někdy počátkem osmdesátých let – jsme Bouři formou velmi blízkou (pohybovou, s minimem rekvizit a mnoha různě využívanými štaflemi – Zlínští používají trochu podobnou pojízdnou tribunku) zpracovali ve Studiu pohybového divadla Niny Vangeli (hrál jsem Gonzala :-)). Pamatuju si, s kterými motivy jsme se utkávali, a obdobné krizové i úspěšně řešené situace jsou patrné i zde. Nemohu zapomenout na tehdy nový (a podle mne vynikající) Bejblíkův překlad, který jsme použili (v poetických momentech jsme jej střídali Sládkovým). Joskův je myslím podobně současný. Rázný, bez slovních kudrlinek.
Ústřední otázkou hry je, kdo a jaký je vlastně Prospero? Brutální kolonizátor ostrova a drsný manipulátor vztahů (včetně mileneckého své dcery), anebo humanista a učenec ponořený do vědy a spoléhající na rozum? Je samozřejmě obojím a je na tvůrcích, kudy se vydají, jak tuto jeho dvojlomnost interpretují.
Zlínští se vyhnuli aktualizování této problematiky a nechávají ji jen volně plynout v souladu s děním na jevišti. Spoléhají na pohádkovost příběhu, který zpracovali formálně čistě, scénograficky střídmě, pohybově vynalézavě. Nejdále došli (a moc oceňuju) v postavě Kalibána, kterého hraje současně více herců, čímž jí dodávají neuchopitelnou podobu nadpřirozené bytosti. Možná je všechno jen pohádka, sen („jsme z látky, z jaké stvořeny jsou sny…“). Vytratily se však drsnost a humor, které jsou podle mne velmi důležité pro vícerozměrnost každé inscenace. Humor ve hře zprostředkovávají především opilci Trinkulo a Stefano, hrubost a drsnost chování Prospera k Arielovi a Kalibánovi (tam i chování k němu Trinkula a Stefana) a také spiklenectví vévodů. Vynecháním (či zkrácením) některých jejich výstupů nemají herci dostatek prostoru toto rozvinout. Rozpačitý je podle mne závěr inscenace, kdy není jasné, zda Prospero s lodí odjíždí, či zůstává na ostrově se svými knihami, a jak to dopadlo s Arielem a Kalibánem. Naopak za velmi zdařilý považuju Prosperův dialog s dcerou a jeho v několika větách a gestech zpracovaná zpověď, co se vlastně v minulosti v jejím rodném Miláně stalo. Tvůrcům se jednoduchou situací dvou k sobě přitisknutých postav podařilo zachytit silné emotivní pouto mezi nimi, mezi stárnoucím vzdělancem a bytostí mladou a emotivní, mezi otcem a dcerou. Divák skrze ně chápe Prosperovo dvojaké chování vůči Ferdinandovi (nutí jej mu sloužit a současně jej zanechá ve společnosti Mirandy) a ocení (či jej zaskočí) jeho velkorysost k bratrovi a ztroskotaným vládcům Milána a Neapole, ke kterým by mohl právem cítit zášť a mstít se jim.
Odpuštění se tak stává hlavním tématem Morávkovy inscenace. I tak bych je však – za sebe – raději viděl více problematizované, což hra – v úvahách Prosperových, v chování Kalibána a Ariela či v situacích putující družiny vévodů a jejího sledování Arielem, resp. Prosperem – nabízí. Takto – aspoň tak jsem to četl – jde víceméně o svévolné rozhodnutí Prosperovo jen maně vycházející z jeho poznání světa. Intelektuální převaha této postavy nad všemi ostatními, jež se vesměs interpretuje jako Shakespearovo rozloučení s magií psaní, je tak v rámci závěrečného Prosperova gesta a vrstevnatějšího vyznění inscenace umenšena.
I tak jde ale o velmi poctivou, soustředěnou divadelní práci s řadou čistých, průzračných scénických a hereckých postupů a řešení, jež je vzácnou květinou v brutalistním světě současného divadla. Všechna čest, že se v UH vydali i tímto směrem.
Velmi mě potěšil zájem dopoledních diváků ze středních škol, kteří se nechali představením nést a se zájmem je po celý čas sledovali. Myslím, že nešlo jen o školní povinnost a že – aspoň u některých z nich – se posílil zájem o divadlo jako takové. Či alespoň respekt k němu.
07.02.2023 (13.49), , Trvalý odkaz komentáře,