Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Brána Zarázu otevřena (No. 6)
Programová odysea letošního Zarázu – přehlídky divadel Zlínského kraje se definitivně uzavřela jednou z prvních repríz inscenace konverzační komedie Patricka Marbera Dealer´s choice (Kdo rozdává, rozhodne!), v režii Mikoláše Tyce. Napínavý exkurz do nitra mikrokosmu jedné podzemní hráčské komunity je dovedným hybridem svérázné pocty Gogolovým Hráčům a sugestivní realistické poetiky filmů Nového Hollywoodu, v podobě, kterou mu vtiskly snímky Francise Forda Coppoly, Martina Scorceseho či Sidneyho Lumeta. V neposlední řadě se jedná o titul, který je svou sevřeností, která usiluje o zachování principu tří jednot, nanejvýš vhodný k suverénní demonstraci vespolných sil mužské části souboru Slováckého divadla. Jak se pánové popasovali s ďáblovými obrázky?
Současná brilantní britská konverzační komedie o hráčské vášni a především mezilidských vztazích. Foto: archiv divadla
Před samotným startem inscenace sice zazní důsledné varováni před explicitním slovníkem, vzhledem k prostředí, v němž se narativ Marberovy hry odvíjí, se dramaturgická úprava Ivy Šulajové z verbálního hlediska drží až příliš při zdi, a žádných divočin se není nutno obávat. Expoziční polovina večera se odehrává v restauraci patřící Stephenovi (Pavel Majkus), po pauze diváci spolu s hrdiny konečně vstoupí do hlubin hráčského inferna, které se nachází v suterénu podniku. Hyperrealistická scénografie Marka Cpina zejména v úvodní části stylisticky upomíná na sitcom, řešení některých scén pak snadno připomene momenty z aktuální seriálové perly The Bear (Medvěd).
Tycova režie se pečlivě mazlí s uváděním jednotlivých charakterů do děje, a nezříká se lehce ospalého temporytmu, který razantně akceleruje až ve druhé polovině, kdy se pánů definitivně zmocní karetní běs. I zde jsou však aktéři důsledně vedeni k detailnímu realistickému herectví, které je zejména v práci s mimikou blízce příbuzné filmu.
S obšírnějším vysvětlováním pokerových pravidel se inscenace nijak nepáře, a divák neznalý je rázem vržen do labyrintu odborných pojmů, slangových výrazů, bleskurychlých dialogových výměn a hektického sledu partií. Strach z dezorientace však v tomto případě není na místě, neboť karty jsou tu především atraktivní kulisou pro v jádru nadčasovou disputaci o úloze kolektivu v životě lidském, a konstelacích rodinných i jiných.
Zásadním limitem se v tomto konkrétním případě stává rampa divadelního jeviště, která vytváří nežádoucí bariéru mezi diváky a umělci. Totálnímu naplnění tvůrčích záměrů sympaticky odvázaného projektu by mnohem víc slušela komorní scéna, či rovnou prostory casina.
V naprostém pořádku je ovšem umělecká forma zúčastněných mužů. Jak šinkanzen do tunelu k místnímu hereckému týmu hladce vklouzl hostující Ondřej Kokorský, Jiří Hejcman si v roli kuchaře Sweeneyho diváky podmaňuje graciézním balancováním mezi drsností a něhou, zatímco Pavel Šupina a Jakub Zelinka uvěřitelně interpretují dvě rozdílné podoby životního outsiderství i gamblingu – živočišnou náklonnost ke hře i naivní představu o vlastním kariérním vzestupu. Naprostým vrcholem hradišťského marberování jsou pak westernově atmosférické duely Pavlů Majkuse a Hromádky, jež okamžitě vyvolají vzpomínku na společné působení Al Pacina s Robertem de Niro v Mannově slovutném filmu Nelítostný souboj (The Heat).
Rozloučení s letošním Zarázem bylo přátelsky vřelé, neboť aktuální žeň byla žánrově pestrá, kvalitativně poměrně vyrovnaná, a precizně zorganizovaná. Dobře tak. Na příště těším se!
Komentáře k článku: Brána Zarázu otevřena (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Abych dodržel tradici
a napsal komentář ke všem zarázovským představením, tedy jen pár postřehů:
Souhlasím s KlariNem, že zásadní otázkou/výzvou pro inscenátory této gogolovské hříčky s morálním podtextem je volba prostoru, kdy první část v restauraci se tříští s komorním prostředím v jejím podzemí po přestávce. Velké jeviště se té druhé velmi vzpouzí (narozdíl od komorního prostoru Dejvického divadla, kde byla hra v české premiéře několik let úspěšně uváděna), což bylo patrné i v UH. Naštěstí herci byli dostatečně divocí a zajímaví, takže dokázali tento handicap zvládnout a dobře napsané (a napínavé) situace rozehrát a pointovat. Přesto – jak jsme se bavili s tvůrci po představení – možná režie (a scénografie) nevyužily možnost zapojit kamery a projekce, které by sledovaly karty, jimiž se hraje, neb každá hra je skutečně taková, o které se mluví, tedy i včetně rozdaných a vynášených trumfů. Pak by i osvětlení pravidel každé hry dávalo smysl. Byl by to pro diváka další důležitý vjem a rozuměl by napětí herních situací obdobně, jak tomu je v přímých přenosech pokeru v ČT-sport. V tomto smyslu bych rád připoměl projekt Spitfire Company v pražské Akropoli Artcasino aneb Hra o budoucnost loni v červnu, kde právě kamery (některé statické, zaměřené na jednotlivé stoly, jedna či dvě ruční) detailně snímající dění a přenášející je na velké plátno v pozadí a obrazovky v sále i v předsálí byly důležitým vizuálním (a dramatickým) prvkem.
Jinak ale herci prokázali vysoké herecké kvality, situace zvládali (včetně první části v restauraci, byť zde by myslím pár škrtů/krácení neškodilo) a věřím, že inscenace může mít v UH divácký úspěch, který jí (i hercům) velmi přeju. A vyzdvihnout je třeba i dramaturgii. S takovými úkoly herec roste.
01.03.2023 (12.42), , Trvalý odkaz komentáře,