Divadelní noviny > Rozhovor

Braňo Holiček: Sebevědomí není pýcha

Braňo Holiček. Herec, režisér, autor. Absolvent pražské konzervatoře a alternativní větve DAMU. Drobný mladý muž, raný třicátník, který se ve světě divadla pohybuje od svých dětských let. V roce 2013 získal Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku. Na půl úvazku je v angažmá v Ypsilonce, ale působí i leckde jinde: v čase našeho rozhovoru zrovna pracoval v brněnském Národním divadle, v Redutě, jako režisér inscenace inspirované první knihou Kmenů Vladimíra 518.

V Brně režírujete už podruhé, před dvěma lety to byla inscenace Černá labuť na stejné scéně. Předpokládám, že o tomto městě už něco víte. Takže: vy a Brno, brněnský genius loci podle vás?

Já jsem samozřejmě pražský patriot a pořád si utahuju z Brňáků, kdykoliv mi nahrají na smeč. Ale vážně bych řekl, že Brno je hodně mladé město, které nezávislé kultuře nabízí spoustu možností. Bary, kavárny, výstavní síně, skoro každý večer se v nich děje něco zajímavého. V Brně pokaždé pobývám strašně rád. Řekl bych, že Brno je momentálně ještě víc kavárenské než Praha, a to mě na něm baví.

Braňo Holiček – pražský patriot, který se narodil v Košicích. V čem jsou jiné než Praha nebo třeba Brno?

Na to se mi těžko odpovídá, protože jsem Košice definitivně opustil ve čtrnácti letech a nezažil jsem tam ani studentská léta. Vždycky mi ale připadalo, intuitivně, že Košice mají blíž k Praze než k Bratislavě. Košice jsou otevřené město, kde ta německo-maďarská-židovská minulost je stále nějak přítomna v povědomí. Kdežto Bratislava jako by byla zahleděna sama do sebe. Pracoval jsem tři měsíce v Divadle Andreje Bagára v Nitře a bylo to velice příjemný. A víte, co mě překvapilo? To, že všichni kolem mě, ať byli možná odkudkoli, se cítili Bratislavany, a nikdo se neztotožňoval s Nitrou. Chápu, že z Nitry do Bratislavy je blízko, kdežto do Košic mnohem dál. A že vždycky to byl jiný kulturní okruh.

Jaké bylo vaše košické dětství?

Hezké, moc hezké. Měl jsem a mám milující rodiče. Byli jsme dva kluci, brácha, který je o čtyři roky starší, se věnoval tenisu a později fotbalu. Pak vystudoval na Univerzitě Karlově medicínu a je velmi úspěšným internistou. Kdežto já od mala zpíval, začal jsem navštěvovat „lidušku“ a v jedenácti letech jsem poprvé hrál – v muzikálu Oliver Twist, který režíroval Jozef Bednárik.

Pojďme si chvilku povídat právě o něm.

Geniální režisér, v tu dobu na vrcholu, měl za sebou nejslavnější pražské muzikály a opery. To jsem si jako dítě přirozeně neuvědomoval. Teprve později jsem se o něm hodně dozvěděl od Sveta Sprušanského, který mu asistoval v Nitře. Tam Bednárik začínal jako avantgardní režisér. A Svetozár vzpomínal, jak mu Bednárik říkal, že už ho nebaví dělat inscenace pro padesát diváků, že už nechce bojovat s kritikou, že nechce měnit svět. Chce dělat divadlo pro lidi, vidět radost v jejich očích a slyšet jejich potlesk.

Totální rozčarování

A co vy, „zavedený alternativec“ – chcete dělat divadlo pro lidi, anebo pro tu padesátku poučených diváků?

No, v tomhle rozhodování jsem poslední rok nalomenej. Je mi jednatřicet, to znamená, že od mého prvního vstupu na jeviště uteklo dvacet let, čili přes svůj relativně nízký věk jsem toho v divadle zažil dost – deset let jako herec a deset roků jako režisér. A teď co? Inscenovat divadlo pro třicet lidí, kteří ho pochopí a něco si z něho odnesou, je fantastický, ale pořád jste víceméně na okraji. A co třeba trochu slevit, nebát se kompromisů, zasáhnout tak většinu a nenápadně do inscenace propašovat svůj pohled na svět. Není to účinnější než radikální burcování? Něco vám řeknu: Není to tak dávno, co jsem dělal inscenaci, o níž jsem byl přesvědčen, že za ní mohu skálopevně stát. A ta inscenace měla asi čtyři reprízy.

Co to bylo za inscenaci?

Evropa v Klicperově divadle v Hradci Králové. Totální rozčarování, způsobené neshodami s vedením divadla. Ještě po veřejné generálce za námi všichni chodili s tím, že se nám to povedlo. Po premiéře se ale paní ředitelka zaštítila negativní kritikou jistého recenzenta a umělecký šéf mi poslal esemesku, že inscenace končí…

A nebylo jen to. Prý ze sta procent diváků bylo inscenací dvacet procent nadšeno, dvacet procent z ní bylo zmateno a šedesát procent bylo znechuceno. Já ale měl pocit, že to tak má být, protože hradecké divadlo je večer co večer narvané obecenstvem na Drábkovy inscenace a předpokládal jsem, že vedení divadla chce mít v repertoáru něco diametrálně jiného. Ne, že chtějí mít to, co už mají. Pro mě to byla rána, v první chvíli jsem si říkal, že divadlo jako režisér vzdám. Vždyť pokaždé tolik riskujete, tolik do něho vkládáte a nakonec je to k ničemu. A jestli není lepší dělat jednodušší věci, které jsou zábavné a vtipné, než do inscenace vložit celou svou duši a pak zůstat nepochopen.

Ale ta skepse vás jistě posléze přešla?

Přešla… Jenom jsem najednou totálně porozuměl Jozefu Bednárikovi. Ne, že bych se s ním chtěl srovnávat, to chraň Bůh. Díky tomuto zážitku jsem rozuměl jeho mínění, že divadlo pro pět stovek nadšených diváků je možná větší hodnotou než jakýkoliv experiment. Takže jsem na rozcestí. Na druhou stranu se mi docela dobře daří kombinovat komerční tvorbu s „off-off“ pokusy v divadle a díky práci v komerční televizi jsem schopen uživit rodinu a zároveň si dopřát inscenaci i pro těch padesát diváků.

Krajně osobní divadlo

Píšete divadelní hry, jste také autor, kde se to v původním herci vzalo?

Naprosto s čistým svědomím musím říct, že za to jsou odpovědni Jan Schmid a Jiří Havelka. Ještě na konci konzervatoře jsem byl v Divadle LETÍ obsazen do inscenace Slaná voda, kterou pohostinsky zkoušel Jirka Havelka. Byl to pevný text, tři monology, které se vzájemně propojí. A on pořád na zkouškách opakoval, že si s inscenováním neví rady. Jakmile se pokusí vložit do hry něco ze sebe samotného, text se začne okamžitě vzpouzet. Vůbec jsem mu nerozuměl. Přece hra je jednou napsaná, co tam tedy vkládat? A jít do zkoušek a nemít napsaný text, to pro mě tenkrát bylo něco nepředstavitelného. Po konzervatoři jsem hrál v Divadle na Vinohradech a už už bylo na spadnutí, že mě vezmou do angažmá. Jenže mě ta práce neuspokojovala, najednou mi přišlo, že hrát jen tzv. pevný text je pouhá reprodukce. A vzpomněl jsem si na letmou spolupráci s Jirkou Havelkou. Napadlo mě, že třeba budu dělat něco jiného, uvažoval jsem dokonce o studiu dokumentu na FAMU. To už jsem se ale tak silně přimknul k divadlu, že jsem ho opustit nechtěl. A dozvěděl jsem se, že na alternativní větvi na DAMU učí Jan Schmid, k jehož způsobu práce se hlásí právě Jirka Havelka, a že by mě tam mohlo čekat něco, co neznám. Po čtyřech letech jsem začal mít úplně stejný problém s tzv. pevnými texty jako Jiří Havelka. Zjistil jsem, že divadlo musí být krajně osobní, že dobré divadlo předpokládá vklad celého tvůrčího týmu. A právě to mě naučil Schmid. Takže pokud píšu, tvořím téměř výhradně „nepevné texty“, které předpokládají osobní vklad herců, vlastně všech v týmu. Snad by se dalo ještě dodat, že v průběhu času jsem při psaní získal cvik.

Takový nepevný text s vklady herců byl základem vaší inscenace Demo demokracie v Ypsilonce. Ovšem vaše jiná autorská inscenace ve Studiu Ypsilon, Deadline, to je přece „normální“, regulérní hra?

Deadline jsem napsal u stolu, to je fakt. Dneska bych ji asi psal jinak, více otevřenou pro autorskou spolupráci inscenačního týmu. Demo demokracie a Deadline, to jsou dva póly, mezi nimiž se autorsky potácím.

Mě na té vaší hře nejvíc zaujal ten přesný obraz krutého podnikatelského prostředí. Byl za ním především sběr materiálu, anebo pochází čistě z vaší fantazie?

Sběrem materiálu jsem začínal, ale podstatnější je, že impulzem byla píseň, která nakonec v inscenaci nezazněla. Původně na samém začátku měla zpěvačka zazpívat, že se tedy nechá utopit, ale bude polykat vodu jen do chvíle, než stáhne do hlubin toho, kdo ji topí. Což je předobraz hlavní hrdinky mé hry, co tak tvrdě manipulovala s kolegy a zničila je. Právě ta dravost a krutost některých mladých lidí, ta mě zajímala. Mou inspirací byla americká osmnáctiletá pornoherečka, která vyhrála jakéhosi porno-Oscara. Četl jsem interview, v němž se svěřovala, že se už v šestnácti rozhodla, že nejpozději v osmnácti tu cenu získá – a stalo se. Fascinovalo mě to její obrovské sebevědomí, tah na branku, ta schopnost udělat cokoliv, aby dosáhla cíle. To byl jeden ze dvou inspiračních zdrojů. S tím druhým, podnikatelským prostředím, mě obeznámil herec a kamarád Jirka Zeman, který pořádal různé teambuildingy a školení pro zaměstnance firem.

Deadline, podle mě, je mimo jiné zprávou o naší civilizační krizi. Opravdu je naše civilizace v krizi?

Na to se dneska ptá spousta lidí a pro divadlo je to teď snad nejdůležitější téma. Máme se tak dobře, že tu krizi nevnímáme, nebo žádná není a je to úplně běžný chod dějin? Nevím. Možná jsme v krizi kulturní, možná v politické. Takové otázky jsme si kladli právě v inscenaci Evropy, která tak neslavně skončila. Snažili jsme se zmapovat, co je evropská kultura, na čem stojí a s čím padá. A dospěli jsme k názoru, že jestli budeme základní pilíře evropské kultury hypoteticky chránit tím, že je budeme porušovat, tak je definitivně zničíme.

Solidární Evropa

Co jsou podle vás základní pilíře evropské kultury?

Humanismus, láska k bližnímu, solidarita, nekrást, nepodvádět… všechno to, co stojí v Desateru.

Celou Evropou nyní hýbe imigrantská krize a její obyvatelé se rozdělili – zhruba řečeno – na vítače a na obránce hranic. Kam patříte vy?

V očích těch, co říkají, že máme tvrdě bránit hranice a nevpustit k nám ani myš, jsem jednoznačně vítač. To je právě to, o čem jsme mluvili před chvílí. Evropská kultura je založena na solidárnosti čili bychom měli mít pochopení pro lidi v nouzi.

I pro miliony ekonomických migrantů?

A kdo to bude posuzovat? Vlády, policie, tajné služby? Ta hranice mezi těmi, co mají hlad, a těmi, po nichž se střílí, je hrozně tenká. Ať přijde klidně i ekonomický migrant – pokud bude ctít naše pravidla a zákony.

Vy nemáte strach? Většina migrantů přichází z islámských zemí a islám je – při vší úctě – teokracie.

To víte, že jo, mám stejný strach jako ti výše zmínění obránci, taky se bojím lidí zasažených silnou netolerantní ideologií. Ale je přece na nás, jestli jim dovolíme, aby ji v naší zemi uplatňovali. Jakmile zavřeme hranice a přestaneme respektovat to, co máme uloženo ve svých civilizačních kořenech, začneme se chovat skoro stejně jako ti islámští fundamentalisté. A pořád si myslím, že když evropská kultura přežila všechny války, epidemie, revoluce, přežije i tuhle vlnu.

Když jsme v Ypsilonce chystali Demo demokracii, bavili jsme se o hypotetické otázce, jestli po pádu komunistického režimu lidem, co byli ve straně, nebo dokonce vyšli v seznamech, by nebylo vhodné nedovolit podnikat, učit, pracovat ve státním aparátu atd. A čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že to, jak zmíněné dilema pojal Václav Havel – v podstatě udělat za vším tlustou čáru –, bylo správné.

Zrovna v Divadelkách jsem při výročí Charty četl polemiku Kohout–Uhde. Pavel Kohout antichartistům neodpouští a odsuzuje je. Uhde, sám chartista, má pro ně naopak pochopení. Říká – a teď parafrázuji – někdo, kdo antichartu podepsal, měl třeba tři hladové děti, já se to neodvážím odsuzovat. Mně to přišlo strašně moc sympatický, protože neexistuje obecný mustr na lidské chování. Existuje vlastní svědomí, evangelická odpovědnost za sebe a svoje činy.

Holiček – slušný zajíček

Od evropských a morálních problémů zpět k vám: jako herec jste se rychle stal velice populární. Nestoupla vám náhodou taky rychle sláva do hlavy?

Já jsem vždycky měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Ve třinácti jsem hrál ve filmu Všichni moji blízcí s takovými hereckými osobnostmi, jako jsou Jiří Bartoška, Josef Abrhám, Libuška Šafránková a Ondra Vetchý. To se ví, že jsem se trochu nafouk’. A jednou za mnou přišel bratránek Tomáš Juríček – tenkrát švenkr, toho času uznávaný kameraman – a řekl mi: Dávej pozor na to, jak se chováš – jako rozmazlenej fracek. Věděl, že jako můj příbuzný mi to smí vytknout a že mě to krutě zasáhne. Chtělo se mi brečet. A v ten moment jsem si zakázal vytahovat se, jednat jako hvězda. Velký vliv v tomhle směru na mě měli rodiče, kteří ve mně neživili pocit výjimečnosti a vychovávali mě jako každého normálního kluka. A zásadní pro mě bylo setkání s Ondrou Vetchým, s nímž se přátelím dodnes. Poučil mě, že všechna sláva je opravdu polní tráva, pravou hodnotou je chovat se slušně a rovně. To je v životě i v tvorbě nejdůležitější. Když obsazuji inscenaci a mám si vybrat ze tří herců, z nichž všichni jsou věkem i typově srovnatelní, roli zvládnou stejně, byť každý jinak osobitě, vždycky si vyberu toho, kdo se chová slušně a je skromnej. To neznamená, že si neuvědomuje své kvality. Mám tričko, na jehož líci je podobizna Václava Havla a na zádech je napsáno: Sebevědomí není pýcha. Mně se vždycky vyplatilo dodržovat elementární slušnost, někdy je ale těžké vybalancovat tu míru. Já si kolikrát říkám: Ježíšmarjá, do čeho ses to nechal navést, vždyť jsi to nechtěl dělat, nebo nechtěl jsi to dělat takhle.

Prý máte přezdívku zajíček. Je to pravda?

Tři roky jsem hrál postavu doktora Zajíce v nekonečném seriálu televize Nova Ordinace v růžové zahradě a z toho to vzešlo. Holiček – zajíček. Já měl různé přezdívky, třeba alkoholiček – ne, že bych nějak přehnaně pil, nebo workoholiček – ne, že bych nějak přehnaně pracoval. To je takový „folklor“, k němuž podněcuje mé zdrobnělé příjmení.

Máte na kontě víc než třicítku filmových a televizních rolí. Kterou z nich považujete pro svůj herecký růst, vývoj, za zásadní?

Herecký vývoj? Spíš poznávání jiné profese, než je divadlo. Snímek Všichni moji blízcí o Nicholasi Wintonovi, v němž jsem hrál židovského chlapce, mi svět filmu otevřel. Paradoxní je, že mnohem víc mě „proslavil“ Král sokolů, hodně lidí mě pak na ulici zastavovalo. Zajímavý pro mě byl německý velkofilm Rudý baron, kde jsem hrál zázračného stíhače v první světové válce. Zajímavý též v tom smyslu, že jsem poprvé a naposled měl na place k dispozici karavan a asistenta. A jako herce i autora mě hodně obohatila spolupráce s režisérem Janem Buštou na hraném dokumentu o začátcích Čs. televize – Televise bude. Honza Bušta mi dal tematické okruhy a já si potom ty dlouhé pětiminutové monology napsal sám.

Být tolerantní režisér

Jako režisér jste spíš diktátor, anebo režisér konsenzuální, který podobně jako kdysi Evald Schorm vzbuzuje v hercích představu, že inscenaci vytvořili sami?

To by bylo krásné, kdybych, podobně jak Schorm, dokázal přesvědčit herce, že ji vymysleli sami. Síla či úspěch každé mé inscenace závisí na investicích herců, vlastně celého tvůrčího týmu. Proto musím být vůči nim otevřený, tolerantní, hodný. Takže bych řekl, že jsem vstřícný režisér. Nedělám vlnky, snažím se být přístupný vůči jakémukoliv nápadu. Potřebuji, aby mi je herci nabízeli. Nicméně každý režisér, který se věnuje autorskému divadlu, dobře ví, že v jisté fázi zkoušek musí umět říct dost, tudy a takhle.

Máte nějaké režisérské vzory, nebo dokonce idoly?

Bude to vypadat asi trochu nafoukaně, ale ani moc ne. Určitě mě nějak ovlivnil Jirka Havelka, on je jen o pár let starší, později se naše cesty míjely, ale inspirací pro mě byl. Havelka vystudoval u Schmida, já s pětiletým odstupem též a musím vám říct, že mě hodně štvalo, když jsem o sobě slyšel: jo, to je ten mladší Havelka od Schmida.

Nepopřete ale, že Jan Schmid vás také inspiroval? Čím?

Ukázal mi, že v divadle je všechno možné, nic není zakázané, téma můžete otočit naruby, dopsat, přepsat, vysoké změnit na nízké a naopak – za předpokladu, že inscenaci vtisknete smysluplný řád.

Ještě jsme nemluvili o vaší libeňské epizodě. Stal jste se jedním ze tří uměleckých šéfů, kteří připravovali novou podobu Divadla pod Palmovkou – proč jste do toho šel a proč jste nakonec z libeňské Palmovky odešel?

Obě ta rozhodnutí měla svůj vývoj a fáze. Za prvé, po jisté době zkušeností v Ypsilonce jsem měl touhu systematicky, kontinuálně budovat vlastní poetiku. To bez souboru, který je váš, jemuž šéfujete, nejde. Jistě, občas režírujete v jiném divadle, ale to je vždycky krátká etapa: přijedete, dva týdny se poznáváte s herci, společně vytvoříte inscenaci, která se povede někdy víc, někdy míň – a jedete domů. Za druhé, dost dlouho jsem si myslel, že tuhle šanci dostanu v Ypsilonce – a byla to iluze. Zpětně to chápu, Studio Ypsilon je Jan Schmid a každé vybočení, radikální krok úplně jinam, je rozmělňuje. Přiznávám ale, že z tohoto poznání jsem byl dost rozčarován. A v ten okamžik přišla nabídka od Tomáše Svobody a Michala Langa: připravují projekt nové Palmovky a pro mě by měli pozici uměleckého šéfa její malé scény. Znělo to tak lákavě a ideálně. Připomněl jsem si ten malý prostor, na němž jsem před časem inscenoval s Divadlem LETÍ jedno scénické čtení, a říkal si, to je přesně to, co chci. Navíc mou povinností by byla jen ta malá scéna, takže bych mohl dál zůstat v Ypsilonce, od níž jsem se úplně odstřihnout nechtěl. Náš projekt vyhrál – a přišla povodeň. Dodnes si myslím, že na rozepřích, které posléze nastaly, má velký podíl. Rekonstrukce zatopeného divadelního prostoru trvala dva roky, běžný chod divadla zajišťovaly zájezdy a hostovačky a na mé off-off představení nebylo ani pomyšlení. A za třetí, po dvou letech se divadlo znovu otevřelo a já přišel do souboru, na jehož formování jsem neměl vliv. Prakticky to nešlo, protože běh celého divadla pod Palmovkou měl na krku Michal Lang, jakožto ředitel. A myslím, že to zvládnul a zvládá skvěle, o čemž svědčí i dnešní kondice a stav Divadla pod Palmovkou. Bohužel se ukázalo, po dvou letech provizoria, že je všechno trochu jinak, než jsem si před tou povodní představoval. A já jsem se rozhodl, že bude fér, když odejdu. Libeň, to je pro mě už uzavřená kapitola.

Jsem Čechoslovák

Jste rodem Slovák a mluvíte jako rodilý Čech. Jak jste se to naučil?

To způsobila pražská konzervatoř. Herectví tam za mého pobytu vystudovali snad jen dva Slováci – Dara Rolins a já. Na DAMU, kde studovala řada slovenských studentů, neměli se slovenštinou problém. Na pražské konzervatoři naopak – dali mi podmínku: všechny zkoušky budeš skládat v češtině, jinak tě vyhodíme. A nebyly to jen zkoušky z odborných předmětů, ale i z hereckých přehrávek, z přednesu. Takže jsem se rok intenzivně učil česky. Nezapomeňte, že mi bylo čtrnáct. V tom věku i přízvuk pochytíte snáz, než když je vám třicet.

V Česku je od národního obrození aktuální tzv. česká otázka. Existuje něco jako slovenská otázka?

To se ptáte nepravého. Já jsem kovaný Čechoslovák.

Želíte rozpadu Československa?

Těžko říct. V mé rodině jej považovali za velkou tragédii. Prababička byla Češka, dědeček se se svou ženou seznámil v Praze na Václaváku, praděda byl prvorepublikový stavař z Černošic, který odešel na Slovensko budovat silnice. U nás česko-slovenské vazby byly, jak vidíte, velmi těsné. Slováci se vydali svou vlastní cestou a dneska – přes všechny ty mečiarovské kotrmelce – mají prezidenta Kisku, kterého jim můžeme jen závidět. A ještě něco: v česko-slovenském divadelním prostředí, v němž se intenzivně pohybuji, jako bychom byli stále spolu.

Slovenštinu jste ale jistě nezapomněl. Řekněte mi jedno slovenské slovo, jemuž určitě nebudu rozumět?

Tak třeba cencúľ.

V českém překladu to je?

Rampouch.

Braňo a jeho sny

Braňa jsem poprvé potkal při zkoušení inscenace Slaná voda pro Divadlo LETÍ. Byl herec. Hodně mladej herec. A hodně dobrej. Řekl bych skvělej herec pro interpretační styl divadla. Když jsem se ho ptal, co chce v Praze dělat, tak mi překvapivě řekl, že jeho snem je studovat divadelní režii na KALD DAMU. Že ho zajímá autorské divadlo. Od té doby se v klíčových momentech s Braněm vždycky nějak protneme. Přihlásil se k přijímačkám a já si dodnes pamatuju jeho režijní etudu, která se vymykala těm od ostatních uchazečů nejen ve své formální dokonalosti, ale hlavně v tom, jak to všechny přítomné evidentně bavilo. I uchazeče, i komisi. Vystudoval, ale nedostudoval, protože už byl v Ypsilonce, což je další uzlový bod našich setkávání. V Ypsilonce jsme trávili hodiny a hodiny mluvením o divadle a o holkách. S Braněm se dobře povídá. Není ideolog, není přesvědčen, že jeho pohled je ten jediný správný. Ani na divadlo. Ani na holky. Pozoruje, poslouchá, zkouší. Vytvořil tam řadu autorských inscenací. Ale asi nejvíc na Braňovi obdivuju cílevědomost. Chtěl velkou rodinu, má velkou rodinu. Chtěl se naučit na kytaru, hraje na kytaru. Chtěl se naučit kiting a dneska lítá na kitu po vodě i nad vodou. Myslím, že není moc lidí, o kterých se dá říct neklišovitě ta klišovitá věta „plní si své sny“. Braňo mezi ně patří.

Jiří Havelka

• Autor: Jan Kolář
• Publikováno: 7. února 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Braňo Holiček: Sebevědomí není pýcha

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ