Probouzení Bratra spánku
Osmileté působení ve funkci uměleckého šéfa Švandova divadla uzavřel Dodo Gombár adaptací románu Roberta Schneidera Bratr spánku (1992). Dramatizaci rakouského bestselleru vytvořila Kateřina Tučková. Gombár si na rozloučenou vybral ideální předlohu, a to nejen v duchu dramaturgické linie zaměřené na tvorbu světových literátů. Témata vykořeněnosti jednotlivce, psychologie uzavřené komunity a duchovní roviny lidské existence jsou mu bytostně vlastní. Inscenace zároveň odráží kvality souboru, který vybudoval: od typově pestré skladby po schopnost interakce.
Kostel i maštal: scéna k inscenaci Švandova divadla Bratr spánku odráží drsný charakter horské vesnice FOTO ALENA HRBKOVÁ
Genialita je svého druhu patologie: mimořádné hudební nadání hlavního hrdiny Eliase Aldera se pojí s abnormální, trýznivou senzibilitou. Jeho dokonalý sluch dosahuje vizionářských rozměrů – slyší tlukot srdce embrya na kilometry daleko stejně dobře jako šumění vlastní krve nebo boží přítomnost. Přecitlivělost hlavní postavy staví Gombár až brutálním způsobem do kontrastu k pudovému primitivismu obyvatel odlehlé horské vesnice. Charakter komunity odráží už scéna Lucie Labajové: stěny prostého kostela zdobí pouze ohlávky a biče, holý oltář slouží jako Eliasův iniciační i obětní kámen. Vesnice je otrokem drsné přírody i boha, což klade rovnítko mezi svatostánek a maštal. V řadách sedaček se rodí, miluje, umírá a bojuje. Konflikty jsou vždy přímo na dřeň a intenzita fyzického herectví v některých potyčkách hraničí s kaskadérstvím.
V souladu s předlohou využívá Gombár k interpretaci zcizený pohled vypravěče, neosobní komentář z reproduktoru nicméně působí spíš rušivě. To, jak outsidera vnímá společenství, naopak nabízí mrazivou sociologickou sondu. Pokusy většiny absorbovat vyšinutý element znemožňuje animální strach, který nakonec vždy semkne ostatní proti němu. Ostatně i Eliasova matka Seffka (výborná Andrea Buršová) si přeje synovu smrt krátce poté, co ho v naturalisticky syrové scéně porodí – s věcností samice, ovládané instinktem přirozené selekce. O přežití „postiženého“ jedince rozhodne nadřízený patriarchální řád, upevňující pozici omega samce Seffa. Tentýž řád deformuje charakter Eliasova jediného přítele, kterého vcelku zdařile interpretuje Tomáš Červinek. Až analyticky dokonale zachycuje Denisa Barešová hrdinovu tajnou lásku Elsbeth: mentálně poněkud zaostávající dívka obratem změní priority, jakmile pozná fyzickou rozkoš. V kontrastu k ní stojí v závěru „nevinná“ nahota Eliase coby obětního beránka Kristovy velikosti.
Typově trefné obsazení Jacoba Erftemeijera do role vyobcovaného Eliase vystihuje scéna, v níž spravuje varhany. Zády k divákům připomíná rolnického pořízka, ale obřadnost, se kterou rovná kmeny stromů symbolizující píšťaly, se podobá gestům kněze: takto se nástroje dotýká jen hudební génius. Za trpným výrazem a jakoby váhavými pohyby lze tušit emocionální prožitky introverta, který si je plně vědom tragického rozměru svého talentu. Absence lásky a ambivalentní vztah drsných rolníků k bohu degraduje city na živočišné prožitky a Eliasovu virtuozitu na pouhou výhru v soutěži varhaníků před panoptikálním publikem.
Gombárův režijní výklad mezi epickým vyprávěním a metaforickými obrazy bude lépe čitelný pro znalce předlohy. Odkazy k očistnému Eliášovu ohni nebo motivace sebevraždy spánkovou deprivací se poněkud ztrácejí v útržcích vztahových propletenců. Prožívání katarze tak bude souviset s mírou divákovy empatie.
Švandovo divadlo na Smíchově, Praha – Robert Schneider, Kateřina Tučková: Bratr spánku. Překlad Evžen Turnovský, divadelní adaptace Kateřina Tučková, režie a úprava Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, scéna Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Jacob Erftemeijer a Kryštof Blabla. Premiéra 8. prosince 2018.
Komentáře k článku: Probouzení Bratra spánku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
