Temně básnivé struny lásky
Dvě dramaturgické tváře Klicperova divadla představily dvě inscenace, které měly premiéry v březnu. Nejprve to byla poetická Schimmelpfennigova Černá voda v komorním Studiu Beseda a poté pompézní klasika – Dostojevského Bratři Karamazovi na hlavní scéně. A také se na královéhradeckých scénách představili dva mladí talentovaní herci: Anna Fialová jako Grušenka a Kryštof Bartoš, jenž zahájil své angažmá v Klicperově divadle premiérou Černé vody.
V Černé vodě se střídá žhavý letní den a potemnělá noc… FOTO PATRIK BORECKÝ
Bratry Karamazovy lze označit za typickou inscenaci dua SKUTR (v Klicperově divadle to je už jejich čtvrtý titul – předcházely Labutí jezero, Evžen Oněgin a Pěna dní). Karamazovci jsou v režii Kukučky a Trpišovského v prvé řadě sledem krásných obrazů s precizní choreografií. I nyní scéna Jakuba Kopeckého představuje pokoj či salon, ale nejméně apartní, je to díra – místo s plísní zčernalými stěnami, několika kusy starého nábytku a obrovským komínem, na kterém se schovává Smerďakov. Rozpolcenost dotvářejí kostýmy Simony Rybákové – ženy jsou oděny v krásných šatech s nabíranými sukněmi (Grušenka naopak v krátkých, třpytivých a svůdných) a muži v oblečení, které charakterizuje jejich stav i charakter; patina je však znát i tady.
Tyto obrazy rozhodně nejsou prosty akcí, které vzbuzují emoce. Naopak, střety mezi starým Karamazovcem (Jiří Zapletal) a syny jsou silné, někdy se pohybující až na hranici křečovitosti. Avšak další rovina – filosofická a náboženská – je v této inscenaci upozaděna. Je to dáno i obsazením Aljoši, jehož čistotu a víru jsem v podání Sebastiana Jacquese vnímala spíše jako bezbřehou naivitu a měkkost. Není tak dostatečným protivníkem otci, ba ani bratrům Dmitriji (Jan Sklenář), Ivanovi (Miroslav Zavičár) a Smerďakovi (Jakub Tvrdík). Tito tři zkušenější herci totiž své postavy dokázali obdařit vášní, cynismem, nenávistí, surovostí, zkrátka mnohem větší vírou i nevírou. Velkým štěstím inscenace je také obsazení Anny Fialové do role Grušenky, i když se nakonec téměř vše točilo kolem ní a z těchto Bratrů se stala spíš inscenace o lásce, která pálí jako peklo.
Bratři Karamazovi od dua SKUTR jsou inscenace plná velkých obrazů i gest FOTO PARIK BORECKÝ
Schimmelpfennigova Černá voda je hra impresionistická – prchavá jako letní večer (v lecčem připomene dílo Fráni Šrámka). Je v ní zachycen časový odskok dvaceti let, avšak současnost s minulostí se prolínají. Je to spíše bezčasí v naší mysli, kdy se vynořuje minulost schovaná ve vzpomínkách, tedy sladce idealizovaná.
Základním momentem je jedna noc, kdy se mladá (sociálně) různorodá čtveřice Leyla, Cynthia, Fredie a Murat koupala; důležité je také pozdější poznání, že cesta zpět není možná, život už příliš pokročil. To je racionální výklad, ze kterého do jisté míry čerpá scénografie Adriany Černé (plexisklový kvádr, jenž připomíná luxusní vilu, před ním černý baletizol odrážející světla jako noční hladina). Hra je ovšem spíše dramatickou básní, kde není nutné rozplést dějovou linku úplně beze zbytku, spíše se nechat unášet proudem slov. Umělecká šéfka Klicperova divadla Jana Slouková, jež text vybrala a přeložila, s režisérem Michalem Hábou při inscenování zpočátku zachovali tajemství, kdy si diváci nejsou jisti, kdo je kdo a kam vyprávění směřuje. Postupně se příběh vyjasňuje a identifikace postav je snadnější.
V Černé vodě může hrát libovolný počet herců, promluvy jsou uvedeny mluvčími: Žena, Muž, Jiná žena, Jiný muž. V Hradci je obsazeno herců šest (Natálie Holíková, Kamila Sedlárová, Lenka Loubalová, Kryštof Bartoš, Filip Richtermoc a Jan Vápeník). Podstatný je pro vyznění jejich věkový i vizuální rozptyl, či naopak podobnost, kdy Bartoš a Richtermoc mohou hrát Fredieho před a po…
Text plyne v jednom dlouhém toku, střídají se však pomalé a burácivé, stejně jako lyrické a prozaické pasáže. Inscenovat předěly a skoky je tak velice složité, Hába si často pomáhá rozhozením promluv – do výšky (mladá dvojice stojí na střeše a sní) a do přízemnosti (starší pár je uzavřen ve své kleci a vypořádává se s každodenností). Střihovost však, bohužel, také naznačuje častým zatahováním žlutého závěsu a tento nápad občas drhne. Stejně jako jedna zbytečně popisná scéna – návštěva tureckého bistra –, kdy si herci přinesou stolek a židle a kebaby. I když je zábavné pozorovat, jak spotřební rekvizitu ukusují a zároveň se snaží příliš nezaplnit ústa, aby byli připraveni na svou promluvu. Tomu se říká režisérské trápení herců, myslím.
Černá voda je ovšem inscenace silná jazykově (a hercům slova plynou z úst velice přirozeně), dokonce zpěvná (objevuje se zde refrénovitý song v podání Bartoše a Holíkové), a nejlépe funguje, když je vedena pouze v náznaku a nejednoznačnosti.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Překlad Prokop Voskovec. Režie, adaptace SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie Ladislav Nunvář, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb. Premiéra 24. března 2018.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Roland Schimmelpfennig: Černá voda. Překlad a dramaturgie Jana Slouková, režie Michal Hába, scéna a kostýmy Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Premiéra 10. března 2018 ve Studiu Beseda. (Psáno z reprízy 23. března 2018.)
Komentáře k článku: Temně básnivé struny lásky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
