Divadelní noviny > Kritika

Bůh, či Nebůh?

Fjodor Michajlovič Dostojevskij na našich scénách poměrně zdomácněl, ačkoli nepsal hry a jeho dílo zábavností příliš neoplývá. Ve svých románech a novelách však vytvářel dra­ma­ticky vděčné charaktery ve vyhrocených ­situa­cích.

Fotografie z inscenací a scénické návrhy z první poloviny 20. století dokumentují potemnělost a přítomnost hororové démoničnosti spojené se sociálně laděným naturalismem. Bratři Karamazovi patří k poměrně hraným titulům Dostojevského, v oblibě divadelníků jsou také prózy Idiot, Zločin a trest, Bílé noci. V době normalizace byla ruská klasika nedílnou součástí repertoáru českých divadel nejen proto, že byla svým způsobem oficiálně žádoucí, ale především proto, že poskytovala široké pole pro vyjádření mocenského marasmu a lidské bídy.

Inscenace nerozřeší, zda je, či není Bůh, provokuje však věčné, dnes velmi aktuální trnutí nad otázkou, proč cesta k Bohu nebo Nebohu musí být lemována mrtvolami.

V roce 1979 měli v Divadle Na zábradlí premiéru Bratři Karamazovi v dramatizaci a režii Evalda Schorma. Tato dramatizace přežila svou dobu a čas od času je uváděna na různých scénách (nejznámější je její oživení Dejvickým divadlem). České inscenace prostupoval v té době specifický černý humor, jímž bylo pohlíženo na věci chmurné. Ten se v Schormově dramatizaci a inscenaci vztahuje hlavně k postavě starého Karamazova (Vlastimil Bedrna v alternaci s Karlem Augustou), jenž se v souladu se svou vlastní charakteristikou: Já jsem komediant od narození (…) všichni mě mají za šaška, při svém prvním výstupu vynoří z rakve jako cirkusový klaun nebo čertík z krabičky. Jako komický čert se zjevuje i zešílivšímu Ivanovi, původci vražedné myšlenky – Bůh není, vše je dovoleno. Schorm nepoužíval přímočaré, prvoplánové aktualizace, dobovou atmosférou byla však inscenace prostoupena. Všichni se točí kolem starého zhýralého šaška, bojí se ho, nenávidí, podřizují se mu, bojují proti němu, snaží se ho i pochopit, každý podle svého.

Rodina jako základ společenství

Inscenace Bratři Karamazovi Martina Čičváka v Činoherním klubu (proslulém ve své „zlaté“ éře šedesátých a počátku sedmdesátých let mimo jiné interpretacemi ruské klasiky) vychází také ze Schormovy dramatizace. Ta je střídmě aktualizována, počet postav je redukován (repliky Hostinského, Komisaře a Soudce přebírají členové rodiny, vyšetřování otcovraždy probíhá mezi nimi za pomoci ruční kamery a živé projekce), některé situace jsou přeskupovány, upravovány, vyměňovány. Vděčná forma volné retrospektivy, orámována groteskní fantazií, v níž čertovský otec povolává syny k odpovědnosti za svou smrt, je zachována.

Rozdílnost inscenace z roku 2015 a inscenace z roku 1979 se odvíjí hlavně od pojetí starého Karamazova. Obsazení slovenského hvězdného herce Juraje Kukury, který s režisérem Čičvákem v Činoherním klubu nespolupracuje poprvé, je součástí režijní interpretace. Také tento starý Karamazov je komediant, role šaška je však nahrazena rolí ďábelského exhibicionisty. I když ovládá sarkastický humor, není směšný, je nevyzpytatelný, nebezpečný, žádný zápecník, jehož máme skrz naskrz prokouknutého.

Scéna – kostým – herci

Scéna Hanse Hoffera je jednoduchá. Vyprázdněné mělké jeviště je odhaleno na černé pozadí, na něm jsou ledabyle přilíplé kopie fotografií Juraje Kukury. Na tutéž stěnu opovrhovaný nemanželský syn Smerďakov (Matěj Dadák) maluje mokrým hadrem kočku, která se záhy rozplývá – tajemné znamení signalizující neštěstí v domě. Možnost usednout poskytuje několik kusů sektorového mobiliáře potaženého černou koženkou. Na dosah chromé Lízy (Ivana Uhlířová), která je usídlena v pravé osvětlovací kabině nad jevištěm a nad níž bliká poutač nočního podniku, jsou umístěna zvýšená bradla, po nichž se dívka občas spustí na podlahu „mezi lidi“. Na téže straně trčí tyč, u níž provádí své erotické prostocviky svůdnice Grušenka (Natália Puklušová). Vlevo v pozadí jsou situovány dveře na kadibudku, ve stejné rovině vpravo pak dveře výtahu „do pekel“, obé pro efektní, protipólné výstupy starého Karamazova. Pod jevištěm před první řadou diváků je nakupeno harampádí a staré hadry, které zbyly po mrtvém Karamazovi, občas se tam někdo schová nebo odtud odebere pár kousků šatstva.

Kostýmy Mariji Havran inscenaci posunují směrem k současnosti. Design je však natolik neutrální, že aktualizace nebije do očí a není jednoznačně časově vymezená. Stačí malý výrazný detail, aby kostým vystoupil ze své anonymity do roviny významů a kompozičních komponent. Kromě několika ojedinělých prvků není zdůrazňován ruský kolorit. Kostýmy na sebe nestrhávají pozornost, stávají se však součástí hereckého výkonu. Převažující mužská část osazenstva inscenace je oblečena do klasických pánských obleků. Bratři se zmítají po scéně v oblecích lehce obnošených, v šedavém nebo tmavém zabarvení.

Ivan (Honza Hájek) a Smerďakov nosí košile černé (druhý se asi opičí po prvním), Dimitrij (Martin Finger) a otec košile „klasicky“ bílé, nejde asi o vědomé napodobování, ale o projev souhlasného sklonu k vášnivé „zhýralosti“, jež se potřebuje vyzbrojit reprezentativní vizáží. Přes rozdílnost košil jsou si bratři Ivan a Dimitrij podobní. Hájek a Finger sice nejsou zcela totožné herecké typy, ale fyziognomicky jsou příbuzní. Ze své šedé nenápadnosti vystupují každý jiným, ale nikoli diametrálně odlišným způsobem. Ivan je zdolaný do bledé sevřenosti svou úpornou snahou popřít Boha, který nechává týrat děti. Zápasí si po svém, má rád „boží“ přírodu, ale kladnému vztahu k Bohu se zuby nehty brání. Dimitrij zápasí s otcem – on je pro něho negativním Bohem. Chce ho zničit fyzicky, stejně jako Ivan svého Boha teoreticky. Jeho zápasnická gesta směřují ven, vyjadřuje se expresivně, ale jeho divočina nevypuká na plné obrátky, je ztišeně soustředěná. Aljoša (Michal Čapka v alternaci s Igorem Orozovičem) sice nenosí mnišský hábit, ale delší černý kabát může sutanu připomínat, nemá košili, ale tričko s aplikací Bohorodičky ve stylu ruské ikony. Prohlašuje sice, že je též Karamazov, běsy v něm však nerozpoznáme. Když říká Líze, že stejně jako ona vidí čerty, je to jen pro­fe­sio­nální utěšování pečovatele. Snaží se být hodný a trpělivý a téměř mu to vychází, jeho mírnost je však poznamenána únavou a rozpačitostí, možná tento filantrop zápasí s utajeným běsem lhostejnosti. Smerďakov je opravdová šedá eminence, výlupek nenápadnosti. Silná je jeho štítivost vůči ostatním, jeho vlastní zrůdnost je téměř neznatelná, jeho nebezpečnost je velmi civilní, nevlastním bratrům je dost podobný.

Ženy, k nimž mají Karamazovi bolestivé a vášnivé vztahy, jsou třemi rozdílnými typy, jejichž společným jmenovatelem je erotika – potlačovaná i demonstrovaná. Jsou oblečeny výrazněji než muži – šaty jsou pro ně zbraň. Grušenka jako profesionální prostitutka vytváří u tyče erotické pohybové kreace v převlecích do pestrých fešných sukének, šortek, blůziček tak, aby zdůraznila přednosti své postavy. Chtivé ruce má vyzbrojeny červenými „čertovskými“ rukavicemi, jimiž hladí dráždivě tyč. Vyzařuje životní energii všehoschopného těla, má v sobě bezohlednou jednoduchost a „konzumní“ poživačnost. Její sokyně, upjatě hrdá, demonstrativně sebeobětavá Kateřina (Gabriela Míčová) osciluje mezi černou a bílou. Jejím základním oblečením je černý kostým skládající se z plesově škrobené sukně a upjatého saka. Když si sako při návštěvě u Dimitrije svlékne, má pod ním zcela průhlednou černou blůzu. Nabízí se elegantně, decentně jako chytrá horákyně. Jako dočasná Dimitrijova snoubenka vymění ve stejném stylu černou za bílou a hlavu korunuje folklorně operetním kokošníkem. Přes svou sošnou dekorativnost se dokáže žensky vypjatě rozvzteklit až k fyzickému ataku. Nemocná Líza, plná morbidních, eroticky laděných představ, obtáčí své tělo kolem tyčí bradel v krajkovém černém kombiné. Chrlí sugestivně zběsilé fantazie opomíjeného človíčka uvězněného v krunýři nemoci. Je hodně nebezpečná, prohlášení To by bylo přece krásné, kdyby nikde nic nezůstalo! – pronáší s vášnivou silou. Od starého Karamazova dostane čertovský dárek – černé baletní piškoty, na nichž se toporně vznese ze své nepohyblivosti a vystrkuje na nenadále vztyčeném těle čumáček, který by si rád pro sebe také něco urval. Krutý bolestínský živočich bez možnosti klidného vývoje, propuštěný ze svého ponižujícího omezení do světa dravosti.

Hvězda večera

Nad vším ční démonický starý Karamazov. Z mužů je oblečen nejnápadněji, svou garderobu střídá. Objevuje se jako temná eminence (byť ve svítivě bílé košili a výrazných čertovsky červených ponožkách), posléze vyloví ze „zásobárny“ haraburdí pod jevištěm ženskou skládanou sukni, dva odlišně vzorované zánovní župany, navleče si to páté přes deváté a navrch ještě sako se štramáckým proužkem, takže se vymódí do podoby jakési monstrózní matrjošky. V tomto vystrojení šílí jako člověk. Když mluví s Ivanem coby čert, je naopak klidný, oblečen ve sportovním civilu – světlých teplácích a červené bundě, v ruce ledabyle třímá pytel s utajenými „čertovsko-mikulášskými“ dárky. Svou existenci na scéně končí v bezvadně ušitém společenském obleku, v němž se vydá na cestu do pekla.

Nedá se říct, že je Kukura herecky lepší než jeho okolí. Jeho syté psychologické herectví a výrazná ostře řezaná fyziognomie schopná proměny od šarmu starého donchuána k vyjádření odpornosti zhroucené kreatury rozviřují na malé scéně vichr. Kukura je zde za hvězdu, ale děje se tak v rámci inscenační výpovědi. Je to černá hvězda, kolem níž se vše točí. V jeho tváři se zračí hluboký strach ze smrti, ďábelská potměšilost, chladná hráčská strategie i patologická krutost. Starý Karamazov dosáhl vrcholu zla ukrytého v lidském společenství, přesto dokáže žadonit o soucit, za nějž je ovšem připraven dát pár facek. Zosobňuje vyšší moc i extrémní pudovost. Jako alkoholik je spjat se záchodem. Tráví tam dost času, diskutuje odtamtud např. o existenci Boha, jednou se objeví po vykonání potřeby zkrvavený, s prkýnkem kolem krku jako dřevěným límcem. Ve velmi naturalistické scéně se svléká do prádla jako ubohý pokálený stařec. Ale svou bídu si neuvědomuje, nemá proč. Je stále tím, kdo velí, ať se ponoří do jakýchkoli sraček.

Vražedná komedie

Stylizační prvky inscenace jsou výrazné, ale nikoli přepjaté, přesto v některých řídkých případech přece jen trochu „chtěné“ nebo přebytečné (déšť plastových kelímků při vstupu starého Karamazova, pletená kukla přes hlavu Smerďakova). Rodina Karamazova a spol. se prezentují dost kabaretně, což ladí s jejich podstatou. Fjodor Karamazov představuje sebe a své syny do mikrofonu. Společně si pak notují (Dimitrij ruku v ruce se svým nepřítelem otcem) při řadovém tanečku šlágr My Way Franka Sinatry. Popěvky vtíravých melodií a připomínky teatrálnosti se průběžně opakují. Odkaz na divadlo je obsažen a akcentován i v textu: Kdyby nebylo té vraždy, přišli byste o krásné divadlo a po krásném divadle touží všichni.

Slavná rodina Karamazova a její „přátelé“ klušou na místě v jedné lajně vstříc divákům a konci víc než tříhodinového představení nabitého zážitky. Jenže to není ani tak poklus, spíše poskoky, jakými děti zdolávají hru „na panáka“. Hodiny se tady málem i doslova zabíjeli a teď si ve svižném rytmu docela radostně hrají a svou hru předvádějí. Všichni jsou „Karamazovi“, i když k rodině pokrevně nepatří. A je to totéž, jako kdybychom řekli – všichni jsou lidé. Ovšem jeden z nich – otec rodiny – je taky trochu čert, jenž rudě ozářen definitivně končí inscenaci v jakési šachtě výtahu do pekel, vznášeje se vsedě po vzoru pouličních bavičů.

Inscenace nerozřeší, zda je, či není Bůh, provokuje však věčné, dnes velmi aktuální trnutí nad otázkou, proč cesta k Bohu nebo Nebohu musí být lemována mrtvolami. Běsi individuální duše a běsi mocenských dějů se v současném světě prolínají. Hrůzy rozpoutává zase jen člověk, který to nemá v duši v pořádku. A nejde jen o duši, Boha a podobné vzletnosti. I u Karamazových se v pozadí všeho dění skrývá svazek bankovek.

Činoherní klub Praha – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Volně podle dramatizace Evalda Schorma (v překladu Prokopa Voskovce) upravili Zuzana Šajgalíková a Martin Čičvák. Režie Martin Čičvák, dramaturgie Martin Kubran, scéna Hans Hoffer, kostýmy Marija Havran, hudba Ivan Acher. Premiéra 20. února 2015.

• Autor: Marie Zdeňková
• Publikováno: 15. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bůh, či Nebůh?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ