Břetislav Rychlík: Občas mám potřebu zařvat
Možná jsem Břetislava zažil již v prostějovském HaDivadle, ale definitivně mi jako výrazný herecký typ utkvěl až při hostování Hanáků v žižkovském kulturáku Na Chmelnici. Pak mě osud před pár lety potrestal: musel jsem jako dramaturg Rychlíkova televizního cyklu o českých cirkusech zhlédnout asi patnáct hodin natočeného materiálu. Žasnul jsem, jak režisér Rychlík dokázal rozpovídat desítky svérázných postav. Dneska – po našem rozhovoru v žižkovské hospodě – jsem už moudřejší. Břetislavova vypravěčská erupce je zkrátka nakažlivá. Následující interview představuje pouze výběrový zlomek povídání, které bralo břehy, nestále se asociativně větvilo a vršilo jednu historku na druhou. Často nezbývalo než zvednout ruku a prsty naznačit stříhání nůžek. Tomu obojživelný divadelník a filmař naštěstí rozuměl.
Richard Erml
Namísto regulérního vzdělání máte za sebou příslovečnou „univerzitu života“. Kdo vás v ní vedl, půjčoval knížky, byl lidským vzorem, ale od začátku, prosím.
Úplně první to byla parta mániček ve Veselí nad Moravou, které velel jistý Ivan „Mejda“ Nováček, dnes už nebožtík. Scházeli jsme se v nádražní hospodě, kde mně půjčoval klíčové knížky ze 60. let, všechny ty Kundery, Hrabaly, Vaculíky, Škvorecké. On sám měl obrovské fotografické nadání, i když jinak byl zámečník.
Hippiesácké máničky jako z knihy A bude hůř?
Ne, ne, tihle poctiví hippiesáci na moravském Slovácku neměli s tím odpudivým severočeským světem moc společného. Zkoušeli psát poezii, dělat divadlo, někdo se dostal na Umprum, a většinou i chodili do práce, netáhli světem jako ty Pelcovy máničky. Povědomí o 60. letech jsem si doplnil i díky mladé kantorce češtiny, která dostala na našem gymplu za úkol zlikvidovat v třiasedmdesátém roce školní knihovnu, kde byly třeba kompletní Hosti do domu, Literárky, Dějiny a současnost. Protože už po pár hodinách věděla, co jsme zač, vzala si nás stranou a řekla, ať si to odneseme domů. S máničkama jsem byl ale prvně zmlácený na bigbeatovém festivalu, s nimi jsem chlastal a motal se s nějakýma ženskýma, ti mě nasměrovali zásadně, to bylo nadechnutí ke svobodě, včetně toho, že jsem pak pod jejich špatným vlivem utekl před maturitou z domova.
František Čech a další učitelé
A kdy jste pro sebe objevil divadlo?
Tatínek jako amatérský herec platil v našem městečku za celoživotního komika, jinak byl ale kominík, stejně jako děda (také výborný divadelní ochotník) a strýci. Maminka je zas geniální vypravěčka s nevšedním citem pro literaturu, i když je vyučená holička. Ale i v takovéto rodině jsem už v jedenácti letech zažil závan velkého divadelního světa, to když se dědeček potřetí oženil a vzal si maminku slavné chebské herečky Libuše Holečkové, pozdější hvězdu Grossmanových inscenací. A jednoho dne Libuše přijela a s ní i její muž, který měl dlouhé vlasy a vousy, a skočil oblečený do splavu a pak si cihlou drhnul džíny. Tehdy jsem nevěděl, co to je režisér, ale režisér Holeček mi vysvětlil, že režisér to má dobrý: všichni ho musí poslouchat, a ještě má dva měsíce prázdnin, stejně jako učitelé. Nemusí se ale otravovat s dětmi. To mě velmi zaujalo, i když jsem tehdy netušil, že děti jsou vedle herců úplně zlaté.
Stále čekám, kdy na scénu vstoupí režisér František Čech…
Však se dočkáte. Musím říct, že jsem si jej všímal dříve, než jsem k nim vstoupil – jeho ženy Brigity i jeho mockrát – bývalého salesiánského studenta, když jezdil na kole do kostela a ona chodila vždycky v takovém klobouku, a pak se také ve městě vědělo, že jejich děti mají divná jména – Richenza, Jenovéfa. Mou návštěvu složitě domlouvala matka spolu s tatínkem jedné máničky s přezdívkou Ringo, který se mnou hrál v divadle Atrapy a vycítil, že já jediný mezi těma vlasatcema mám zájem dělat divadlo doopravdy. A tak mě k Františkovi odvedli, oni měli na Padělku takový bývalý chlév, kde byl ještě obrovský žlab a stálo tam i křídlo – prý ho tam jednou v opilosti nastěhovali s Luďkem Forétkem, bývalým šumperským divadelním ředitelem…
Ano, právě v Šumperku jsem režiséra Čecha poznal, ale dál.
Seděl tam ve tmě člověk, kterému padala do očí patka černých vlasů, kterou si pořád odhazoval, kouřil jednu za druhou a vařil stále dokola jednu silnou kávu za druhou. Tu kávu si mlel na kafemlejnku mezi nohama a mezitím tam vtrhla jeho Brigita a mocným hlasem řekla, kocourku, prosím tě, běž dát králíkům. Byl jsem z té dvojice úplně fascinovaný, ale když se mě František vyptával, odpovídal jsem jistě jako idiot a hňup, v kterém byla jenom nějaká touha, říkal jsem mu, že bych rád v budoucnu dělal takový divadlo jako ten Provázek a Ypsilonka nebo HaDivadlo a ptal se, jestli můžu jít k divadlu rovnou. Říkal mi, ať napíšu do divadel dopisy, ale že nějakou teorii znát musím, a tak vstal, stále kouřil a dlouho hledal nějakou knihu, která byla tak očtená, že se jí rozpadla vazba. Doma jsem pak do ní čučel a snažil si to srovnat v hlavě.
Projevovala se nějak navenek jeho víra?
Ne, nikdy ji nedával okázale najevo. Ale když se bavíme o víře, pak u lidí, jako byl František, na řeči zapomeňte. Stačilo vidět jej ve Veselí v kostele, když pokleká, s jakým hlubokým soustředěním se modlí, a to i mnohem později, když už měl rakovinu. Tenkrát ale při těch prvních setkáních musel být i jako bývalý farář hodně trpělivý, ale nebyl jsem sám, myslím, že i jiné matky za ním vodily svá děcka, všecky ty šumperské elévy, které on jemně nasměroval.
Kdo byl další učitel?
Do divadla v Uherském Hradišti jsem nastoupil jako nápověda, ale toho mě museli zbavit, protože jsem se místo napovídání chodil dívat, jak herci hrají. Tehdy tam režisér Miloš Hynšt připravoval Višňový sad a mě si vybral, abych mu asistoval. Pověřoval mě velkolepými úkoly: Prosím vás, pane kolego (už to oslovení mě šokovalo), shoďte s kamarády nějaký strom, vemte zvukaře a natočte ten zvuk. Nebo: Sežeňte někde po domácnostech aspoň stoletou skříň. A já měl najednou pocit, že k něčemu jsem. Také jsem ale viděl, jak se dělá režijní kniha a dodnes se sám takto staromilsky připravuji. Dokonce na mě i jednou dal, to když chystal v Liberci Švejka a chtěl, aby se herec Helšus pro tu roli oholil. Ale pane docente, jak znám Helšuse z Ypsilonky, tak on vám zahraje podstatu švejkovství, nenuťte ho do Ladovy karikatury. Bydleli jsme spolu v domově důchodců a on na mě jednou v noci zaťukal a říkal: Můžete ke mně? I když sám nepil, nalil mi stopečku griotky a slavnostně prohlásil: Tak já nechám toho Švejka s vousama.
Napadá mě, jak vás tehdy ostatní vnímali? Dokázal byste se uvidět jejich očima? Dychtivý, snaživý…?
Snaživý jsem nebyl určitě, spíš jsem vše nesnesitelně kritizoval a plácal kraviny, pařil jsem a nikam nepřišel včas. Dnes se divím, jak mě lidé snášeli, takový drzý zjev, co se motá kolem.
Žádné mladistvé mindráky, hodně sebevědomí?
To zas ne, neměl jsem sebevědomí cynického frajera, hlavně jsem ty věci kolem divadla strašně prožíval a myslel si, že každému jde přece o to dělat to nejlepší možné divadlo.
I tací se přece našli, ne?
V Hradišti byl ještě další klíčovou postavou Přemysl Rut, s kterým jsme na malé scéně připravovali kabaret. Ten mi dával zabrat, opravdu mě týral: Jak vůbec můžeš poslouchat Hutku, když máš kolem ty Horňáky? Ale objevoval mi další literaturu, stejně jako později Vlasta Novák v Mostě, který mi dal půl knihovny, kterou vyženil. Chlastali jsme denně U třech sýrů strašidelnou směsku Chrámecký divoch, ale pak mě se ženou Reginou vzali o prázdninách na chalupu, kde jsem nesměl pařit, a tam mě vykrmili, protože jsem se od máničkovských dob: dáš si pivo, nebo jídlo, samozřejmě šidil na tom nepodstatném. Ale těch lidí, co mě podpořili, bylo víc. Například Ondřej Havelka, který začal jezdit na Horňácko, anebo Vláďa Merta, s nímž jsem se znal ze strážnických slavností a který mi uvěřil, že napíšu divadelní hru a už pro ni začal skládat hudbu… Prostě jsem byl poměrně brzy, v době, kdy jsem vlastně vůbec nic neuměl, obklopený lidmi, kteří mě někam směrovali, ale způsobem, že jsem si to uvědomil až po letech.
Takže nenápadně, anebo osobním příkladem?
Často to bylo v rovině nekonečných hovorů, kdy se vše probírá a člověk mimoděk dostane školu, jaká se hodí nejen pro divadlo. Jsou to varování do života, aby člověk nepropadl do nějakého průseru, k čemuž jsem já dost náchylný…
Konkrétně?
Stačí věta Františka Čecha: Jen žádnou křivdu… Člověk si nesmí připustit křivdu, jinak je ztracen. Mohl bych vyprávět o svých ukřivděných kamarádech. Také jsem to prožíval v prvních letech v HaDivadle, kdy jsem byl úplně na nervy z toho, že nás někdo zkritizoval.
Tvůrčí paměť HaDivadla
HaDivadlo, konečně. Jak jste se tam dostal?
Nejdříve jsem okukoval. Přijel jsem do Prostějova, ale nehrálo se, protože nikdo nepřišel. Seděli v hospodě a já je pozoroval od vedlejšího stolu. Vypadali jako starozákonní proroci, hrozně zarostlí, Vála, Kovalčuk s tou bradou, tehdy hubený Černoušek, a něco vášnivě probírali. Pak jsem v mosteckém divadle zorganizoval zájezd ROH autobusem do pražské Řeznické na Šipovova dobrodružství, kde hrál skvěle Goldflam. Po představení byl večírek s Jiřím Bulisem, zpívání u klavíru a my jsme tam s Janko Sedalem ukázali svůj repertoár a pařili do rána, protože oni stejně ani neměli na hotel. Goldflam mi tu noc říkal: ty by ses nám hodil s tím druhým, s tím Sedalem, to by bylo dobré. Já ti dám vědět, kdyby se něco uvolnilo. Já už jsem tehdy nechtěl být v repertoárovém divadle, našel jsem si místo zahradníka v zámku Krásný Dvůr, ale pak opravdu přišel od Goldflama dopis napsaný červenou propiskou. A to mě viděl jenom zpívat u klavíru lidové písničky.
Arnošt Goldflam byl tedy další inspirativní osobností?
Všichni byli výborní, i když Vála mě brzy zklamal. Jel jsem do angažmá s demižonem vína a v Hradišti na nádraží potkal bolševika Bimku, ředitele brněnského televizního studia: Ty jedeš do Prostějova? Vrať se domů. Ty dva kluky, Válu s Goldflamem, jsem koupil k nám. V tom kodrcavým autobuse jsem si málem vyrazil zuby, jak jsem si chtěl dát hlt vína, abych se vzpamatoval. Kovalčuk se z té zprávy zhroutil, celej soubor tam seděl úplně vyřízený, ale pak přijel Goldflam a řekl, že tu nabídku s nesrovnatelným platem odmítl.
A HaDivadlo jelo dál a vy s ním.
Vála po jednom průseru na prvním zájezdě s HaDi do Bratislavy navrhoval, aby nás se Sedalem z divadla vyrazili, ale Goldflam s Kovalčukem nás podpořili. A nakonec jsme se Sedalem hráli ve všech Válových režiích v HaDi hlavní role. Sedal v Pouti k milosrdným Krumlovského, já Pepina v Hrabalovi. Ale Arnošt s Josefem herce brali jako inspirátory, ponoukali nás psát, vkládat do textů své osobní věci, to byl cyklus inscenací jako Dcery národa, Dnes naposled, Guma a další.
A musím říct, že oni dva spolu byli něco neuvěřitelného, jak se spolu hádali. Kovalčuk křičel, že se pod to nepodepíše, bouchal dveřma, Goldflam jak guma skákal dva metry do výšky, zahazoval věci a odcházel, do toho ještě šťoural Černoušek jako opoziční dramaturg. Stejně si ale myslím, že jejich tehdejší tvůrčí spojenství byl vrchol, že jeden bez druhého už nebyli tím, co tehdy, a že tím pozdějším odloučením od sebe už nikdy nedosáhli tak jedinečné poetiky a kvality. Prostě Kovalčuk ani Goldflam nejsou Pitínským, který si vystačí sám.
S tím by jistě nesouhlasili a říkali by, že z vás mluví nostalgie. Anebo si myslíte, že s jejich odchodem mělo HaDivadlo skončit jako značka?
O tom nejsem schopen teoretizovat, spíše to je případ od případu. Jednu dobu jsem si upřímně myslel, že HaDivadlo by skončit mělo, ale dneska si už nejsem jist. Jiná věc je, že Provázek, Divadlo Na zábradlí, Činoherák se hlásí ke svým zakladatelům, ctí paměť svého divadla. Například Lébl si na tom vysloveně zakládal, v baru jsou fotky Vyskočila, Grossmana, Havla, Schorma, kdežto v HaDivadle není stopy po nějakém Kovalčukovi, Goldflamovi. Jiří Pokorný dokonce zrušil logo a značku, což bych bral, kdyby nepředstíral, že tam hodlá pracovat a budovat nové divadlo. Dnes se tam dokonce přestaly dělat bulisovské vánoční večery, které pro Vladimíra Morávka dělám na Provázku. Ale jestli já jsem něčím v divadle zklamaný v polistopadovém vývoji, tak leda tím, že divadla nevznikají a nezanikají ve chvíli, kdy se přežijí, a tedy že ten vývoj není pestřejší.
Myslíte, že vás HaDivadlo jako tvůrčí dílna dobře vybavilo do dalšího života, když jste začal sám režírovat, psát a natáčet filmy?
Stoprocentně. Všechno, co je ve mně jakoby divadelně dobrého, to je z velké části dílem zkušeností z HaDivadla. Na soustředěních jsme dostávali různá zadání, potom se to ještě dramaturgicky prosívalo, v tom byl přelomový projekt všech studiových divadel Cesty, kdy si člověk mohl napsat celou postavu sám. Zkrátka jsem dnes HaDivadlu nekonečně vděčný, poněvadž jsem si uvědomil, že určité věci si musíte odžít, jinak jim neporozumíte. Pozoruhodná byla i „personální politika“ divadla, kdy se lidé nabírali vlastně z ulice a pak se v nich rozvíjela jejich osobitost. Tahle schopnost v 90. letech zmizela, nakupují se herci z JAMU…
Osudový smutek divadla
Není divu: změnila se doba i poetika HaDivadla. Ale udělejme střih. Zajímalo by mě, kde se ve vás vzal ten zájem o minority: točil jste dokumenty o Romech, o cirkusácích, o hodně starých lidech. Proč?
Kdybych měl být chvíli trochu osobní, tak je to dáno jistě mou rodinou, v níž jsem vyrůstal: dědovi sebrali největší kominickou firmu v regionu, ale potom třeba i mými zdravotními problémy v dětství. Jakýsi vadný kretén mi předepsal ve třetí třídě brýle, ačkoli jsem viděl jako orel. Představte si rok s brýlemi v dětské partě na Moravském Slovácku, něco strašidelného! Pak se objevila chudokrevnost, s níž mě posílali do ještě strašidelnějších léčeben, kde mi na Mikuláše starší kluci sebrali balíček a ještě mě ztloukli…
Kam míříte?
Tehdy tam vystoupil jeden kluk od nás ze Slovácka a řekl: Oni mu to ukradli, zbili ho a on mlčí, nežaluje. Vzpomínám na cigány, kteří mi dali svoje čokolády, poněvadž respektovali, že mně tamti ukradli dárek od rodičů. Tam to někde je: že se vás někdo v takové chvíli zastane. Mockrát v životě jsem pak zažil situaci, kdy jsem cítil, že bych měl být vděčný někomu, že se mě zastal, a do značně míry se mě zastávali i lidé prostě tím, že ve mě trošku věřili.
Fakt je, že právě minority při sobě drží a svých lidí se zastanou.
Ale já zas odmítám mít nějaké falešné kamarády, pro mě je přátelství obrovskou hodnotou, a to mám ještě ze skautingu, kde ti starší přirozeně vychovávají mladší. Tohle mezi sebou skauti pěstovali, a navíc jsme furt chtěli pomáhat, to bylo prčovní.
Mně se konkrétně velmi líbil váš dokument o romských osadách ve střední Evropě, kde se stále vracela otázka jejich křesťanské víry…
Myslím, že to je u Romů strašně složité: nevíte, jestli můžete věřit, že oni chtějí věřit. Pro mě je to dodnes záhada. Pohyboval jsem se mezi cigánama od malička, měl mezi nimi životní vzory. Vždycky jsem si přál hrát divadlo, jak oni hrají na housle. Při natáčení se ale myslím hodně stylizovali, přesto je pro mě typ onoho lidového duchovna fascinující. A kdekoli: někde v indickém podhůří Himálají jsme dojeli k městu s obrovským smetištěm, z něhož žili lidé, co ho vybírali. Bydleli v domečcích z hlíny jak někde v pravěku, kolem chodily krásné ženy a kozy, jejichž trusem topili, ale kromě pícky měl každý ten domeček svůj oltáříček, prostě malý kostel. To si pamatuji, že mě zasáhlo.
Zvláštním minoritním světem jsou i divadelníci. Myslíte si, že se lidé dívají na herce obdobně jako třeba na ty romské osady?
Určitě, a k tomu silně přespívá bulvár a lidi, co ho svým zájmem živí. Dříve se prd vědělo, kdo s kým chodí, žije a spí. Nepochybuji ani o tom, že se to podepisuje i na opovržení, které má současná politika vůči těm komediantům, jak je bulvár snaživě vykresluje.
S ještě větším opovržením ale čtenáři pohlížejí na minoritu politiků, ne?
Parlament je úplně unikátní minorita. Podle sociologických průzkumů jsou uklízečky nejméně vážená profese, pak jsou politici. Ale musím říct, že ten divadelní svět má v sobě mnohem víc osudového smutku: když vidíte, v jakých podmínkách se zkouší, když vidíte stárnout herce, když jdete někde zákulisím Mahenky po strašidelném linoleu, než dojdete až před diváky, kde se jako zázrakem něco rozsvítí na zlatém pozadí. Už dlouho přemýšlím o filmu z divadelního zákulisí, ale pořád nevím, jak na to.
Brněnské kámošství a horňácké dojímání se
Pak je zde také jedna minorita, do které spadáte vy sám. Říká se jim pravdoláskaři.
K té se strašně rád hlásím.
Nemáte pocit, že se naše společnost zavile drobí na stále menší minority, které se vůči sobě vymezují?
Ano, tomu rozumím: je přece rozdíl mezi kádrováním a normálním kritickým postojem k lidem, se kterými sdílím nějaké hodnoty. Myslím, že si to v hlavě srovnávám a koneckonců jsem někdy v 90. letech napsal polemický text, jak se z Václava Havla jako muže dialogu stal muž monologu. Prostě nemám problém dívat se kriticky i na mně blízké lidi, což je také důsledek, abych se vrátil, minority studiových divadel, kde jsme si vytvořili mezi sebou dosti kritické prostředí. Ale jak říkám: je propastný rozdíl mezi tím typicky českým nálepkováním a mezi sdílením určitých hodnot, znamenajících jakýsi přesah v životě, aby člověk nebyl úplné hovado, úplná svině. A takto myslet není v dnešní době málo. Mně může být také líto, že se společnost atomizuje v tom smyslu, že se lidé různým způsobem uzavírají. Některé skupinky se na ostatní lidi dívají způsobem, který je ostrakizující, až nenávistný, jako by někteří lidé v téhle společnosti překáželi úspěchu jiným a jiní zas překáželi tím, že furt něco melou a protestují, a další zas tím, že myslí třeba na přírodu, a tak se jim všichni musí vysmívat. Vždycky uvádím jako příklad Jaroslava Šabatu, o kterého se pořád někdo otírá. Jednou mě zastavil na chodbě šéf náboženské redakce inženýr Jiří Florian, jak to, že se stýkám s takovým hajzlem. Řekl jsem, tak moment, vy tu jste od roku 68, vy jste podepsal vstup vojsk, chodil k volbám, zatímco Šabata chodil do basy, tak jakým právem vy mu tady nadáváte do hajzlů?
Řekl bych, že v tomto smyslu představuje Brno ukázkovou laboratoř atomizující se společnosti, nezdá se vám?
Určitě na tom něco je. Já hlavně nesnáším, na čem to tady stojí. A sice na kámošství, což je brněnský pojem. Když nejsi náš kámoš, jsi proti nám. Tys byl náš kámoš, jak je to možné? Rozlišuju mezi přátelstvím a kámošstvím. Vzpomínám si, jak jsme před lety dělali vánoční bulisovský koncert, vyšlo dvojalbum a ten člověk, který to vydal, svěřil svým známým pití pro účinkující na oslavu toho alba, jenomže oni mu to vychlastali. A on pak říkal: Vždyť to byli kámoši, jak mně to mohli udělat? No, protože jsme v Brně. Horňák by mu to vypil taky, ale pak by utíkal k sousedům si půjčit slivovici, protože by mu čest nedala. V Brně je to takové proletářské kámošství, je zde zvláštní směska obyvatelstva, včetně naplavenin, jako jsem já. Náš pan primátor, jak jste sám slyšel, říkal ve filmu o Landově lektvaru lásky, že kdo je odvážný, přijde do Brna. Dovolil bych si oponovat: kdo byl odvážný, byl z Brna vyštván, oceněn po smrti jako Janáček, anebo v něm spáchal sebevraždu jako Mahen nebo Těsnohlídek. Ale já, protože nejsu Brňák, můžu tu celkem v klidu žít, moje děti se tu narodily, a já mám své přirozené spády na různých místech…
Vaši Horňáci by sice vrátili lahve, ale mají zas balkánsky temperamentní povahu. Proč by se jinak tak rádi bili?
Bílé Karpaty jsou opravdu vrcholem Karpatského oblouku, který končí u Brumova – Bylnice, kde se narodil Valach Ludvík Vaculík. Jižní část je Horňácko se svou směsicí kolonizátorů Valachů, Rusínů, Rumunů, Slováků, ortodoxních protestantů. Moravští Slováci jsou podle Bartoše letory sanguinicko – cholerické, současně se ale strašně rádi dojímají. Nikde jsem neviděl tolik chlapů plakat jak na Horňácku. Zazpívá se pěkná písnička a chlapi najednou brečí, současně ale se pobijou jenom proto, aby se neřeklo, dneska jsme se nebili. Snad to souvisí s tím, že si tam lidi každý metr svého životního prostoru museli vyvzdorovat, a často byli tak chudí, že měli jen tu kulturu, ty písničky.
Jak jste se vlastně seznámili s Ludvíkem Vaculíkem? Ptám se i proto, že pokračujete v rubrice dopisů – mezi vámi a valašským krajanem Vaculíkem.
Poznal jsem jeho syny, kteří hráli v Orfeu u Radima Vašinky a jezdili do Prostějova. Jednou po představení Vašinka tak řval, protože jeden z nich něco podělal, že ten Janek nebo Ondřej dostal srdeční záchvat a museli ho odvézt do nemocnice. Po převratu pracoval Ondřej v Literárkách, kam jsem nějak došel a on tam právě mluvil s tatou, jak mu říkal. Mě si Vaculík ani nevšiml, dokud nepadla otázka, a jak máme přijet na to Horňácko? On hned ožil, a najednou se zjevil ve Velké nad Veličkou… jste říkal, abych dojel. Vůbec mi nevolal, nic po mně nechtěl, objednali si tam pokoj nad hostincem a byli pak u muziky, zpíval tam a začal jezdit na Horňácké slavnosti. V jednu chvíli mi pak zavolal a říkal, že viděl film o romském holokaustu a že mu sice všichni nabízejí, aby natočil GEN, ale že on by chtěl, kdyby se natočilo, než umře, něco o tom jeho rodném kraji. A já jsem si pro to vybral vás. Později to došlo tak daleko, že když mohl, přijel třeba na týden, chodili jsme někde krajinou, na houby, za muzikanty, za písničkama, na víno, na slivovicu a řekli si o všem důležitém.
Dalo by se toto pozdní setkání srovnat s tím někdejším s Františkem Čechem? Nebo už to lapání vědomostí vystřídala zvědavost?
Hlavně jsem si ho začal strašně vážit, protože to bylo v době, kdy na něj byli lidé naštvaní, že je zklamal, když už není příznivcem Klause. Pozoroval jsem, jak ty výtky odráží (Mám na každú věc dva názory!), občas i dost jízlivě, a sám se vedle něj začal krotit. Jsme totiž oba narození 23. července, čili první den znamení Lva, což není ještě dokonalý lev, ale stejně má občas potřebu zařvat. Takže jsem se začínal výchovně ovládat, protože taky mívám ty prchlivé momenty, a říkal si, že se tak už nesmím hlavně v rodině projevovat. Vaculík mě navedl například i k větší odpovědnosti k jazyku, varoval mě před různými klišé, protože on sám je protikladem klišé, originál se vším všudy.
V jednom starším rozhovoru jste se charakterizoval jako zlobivý katolík. Už jste se od té doby polepšil?
Ne, je to se mnou čím dál horší, strašidelné. Se ženou Monikou teďka ale pořád řešíme, že bych si přál svatbu v kostele. Myslím, že jsme k tomu v posledních měsících našich debat nakonec dospěli, možná i pod dojmem toho, jak se všechno kolem nás rozpadá. A tak do toho asi vlítneme: přece jen svatba v kostele, to je úplně jiný typ závazku.
Komentáře k článku: Břetislav Rychlík: Občas mám potřebu zařvat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
