Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi
Milý Ludvíku,
Mám vinšovat Vlastě Chramostové, a nemám rád herečky! To mi poraďte! Nemám rád herce, zvláště herečky, jako nemám rád zpěváky a sportovce… Já vlastně nemám rád umělecký svět.
To nám to dopisování v Divadelních novinách pěkně začíná, že? Aby nás brzo nevyhodili. Tento Váš samizdatově vinšovný fejeton z roku 1986 nazvaný Našim herečkám jsme si četli tehdy v HaDivadle nahlas. Četl to nezapomenutelným způsobem Arnošt Goldflam. Chechtali jsme se krutým a nemilosrdným postřehům: …jak oni kolem sebe rotují, přitahováni svými odpudivými náboji… a okolo nich ti trabanti – kritici, ohlašovatelé, ctitelé… z jejich ušlechtilého dupotu zvedá se zvláštní prach, jemuž se praví kulturní atmosféra, a ta vyznačuje kulturní území, aniž se přemístí kolečko zeminy… Myslím, že je typické, že v celém fejetonu plynule přejdete k sobě a na sobě zkoumáte ty jevy, které vás odpuzují na ostatních, a skrze sebe sprdnete celou společnost. Třeba: To umělci vymysleli teorie o svém společenském poslání, vydávajíce se za barometr, sondu, za svědky přítomnosti či proroky budoucnosti. Bývám si tím tak protivný, že mne to žene až k pravdě. Proč psát, nač psát, jděte pryč, jdu pryč! A hned půvabně ze sebe děláte prosťáčka, který si od pasení koz na Valašsku a hraní na Indiány jen odskočil do zvířeného společenského prachu v Praze. Nakonec Vlastě Chramostové na sebe všecko prozradíte: Abys ale nemyslela, že tu vidíš čistou přírodní jakousi duši až lidovou, tedy přijmi nápovědu: hlupáka vidíš, který se také naučil něco hrát.
A teď si máme celý rok dopisovat v novinách, které se hraním zabývají, jejichž smyslem a cílem je, aby jacísi trabanti ušlechtile dupali, vytvářeli kulturní atmosféru, aniž se přemístí kolečko zeminy. Skoro se mi chce napsat, že vás někdo velice bedlivě poslouchal, až se celý smysl demokracie přeměnil hlavně v přemísťování koleček zeminy. Vy máte na Letné tunel Blanka, nás čeká přemístění vlakového nádraží. To bude koleček zeminy! Co z té země zbude? Říkal mi Ondřej Liška, že už dnes je zabetonovaná plocha Čechie ve velikosti Lucemburska! Při deštích voda nemá kam odtéct, nemůže se vsáknout. Délka řek a potoků se zkrátila o třetinu! Pralesní amazonští Indiáni, kteří chodí nazí, neumí číst a psát, tedy nikdy nečetli žádnou environmentalistickou poučku, natož Václava Klause, přitom po dvou měsících opustí tábořiště, aby si nevylovili zvěř a nezničili půdu. Když nebožtík Vojtěch Cepl odcházel z Ústavního soudu v Brně zpět do Prahy, měl rozhovor v novinách, kde mluvil o zkažené duši města Brna. Brno je jak v amerických románech městem ovládaným stavebními firmami. Ten to schytal! Místo toho, aby lidi vnímali, jak drze se tím přemísťováním koleček zeminy vytunelovala demokracie. Že si to občanstvo nechá líbit! Já mám někdy chuť jít a provádět defenestrace, když oni zprava doleva tak nenasytně vyhazují z oken naše peníze a budoucnost mých děcek.
(Teď, co to píšu, jsem byl odvolán Apolenou k televizi, kde mluví autor Vašeho už připraveného hrobu v Brumově, náš společný kamarád sochař z Velehradu Otmar Oliva. Praví, že o tajemství se nežvaní na veřejnosti. Cituje kardinála Špidlíka: Umění, ve kterém není Bůh, je k ničemu! To je přesné, ale u nás se to zaměňuje za nějakou ohrádku pro blby. My tu máme v Brně jedno muzikálové veřejné tajemství se spirituálními verši typu: …jsem Tvůj táta, ratata… Dobře se to prodává. Ovšem, Otmar s těžkými zámlkami mluví hlavně o zápasu s ďáblem.)
Tož teda k tomu zápasu s ďáblem. Mockrát jsem si uvědomil, že často musíte hrát Vaculíka. Kulturní atmosféra to po vás žádá… Jako chodící (teď už trochu ztěžka) a hlavně živoucí, stále se veřejně vymezující „národní kulturní památka“ jste jakousi obětí této pověsti. Lidi po Vás chtějí utvrzení ve svých názorech, které mylně ztotožňují s vlastním povrchním dojmem z Vás (čistá, přírodní duše až lidová… lidový hrdina). Ale vy z toho vždycky rafinovaně vyklouznete, ne jenom tím, že na každou věc máte dva názory. Co jste se naučil hrát, když už nejste tak plachý a uctivý… žádná zbožnost a vzhlížení… ale Praha mě ani moc nezkazila…?
Na Štědrý den jsme měli v Brně Moničiny staříčky z Valašska, na Štěpána jsme jeli k našim na Slovácko. Dostavila se i Apolena z Prahy. Chodí na dokument na FAMU. Juliána (Vačulíku, nemluv požád, nebo tě vyhodím ž okna, varovala vás žárlivě asi ve třech letech u nás v kuchyni…), tedy tato Julča, chodí hlavně do kroužku puberty. Obě cérky to velmi baví, zdá se, že Juliánu víc. Pes Andula, o kterém jste pravil, že je to člověk, kterému se to nepovedlo, dostal pod stromeček prasečí uši. Na Hod boží se hrála v Mahenově divadle Gazdina roba. V noci přišli koledovat Horňáci, muzika Petra Mičky, která v tom představení hraje. Zpívali: Jak nám nic nedáte, šak vy uhlédáte, šecky hrnce vám roztučem, co v polici máte. Srdečný pozdrav paní Vaculíkové,
Váš, Břéťa
V Brně 27. prosince 2009
Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
