Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi
Milý Ludvíku,
Vy jste se mě rozhodnul provokovat, že ano. Dovoluju si zásadně nesouhlasit s Vaší tezí, že divadlo je podnik jako každý jiný a mělo by si na sebe vydělat. Vy moc do divadel nechodíte, takže asi netušíte, že problémem řady kvalitních divadel není návštěvnost. Čili ta Vaše představa, že když diváci či návštěvníci divadlo neudrží, musí se zavřít, je falešná. V průměru u nás ročně navštíví divadelní scény kolem pěti milionů lidí, což je v desetimilionové zemi docela pozoruhodné. Já vím, že kultura je trvale podfinancovaná, na rozdíl od stavby našich nejdražších dálnic v Evropě třeba. Protože v Evropě se výdaje na kulturu pohybují kolem 0,7 % HDP a 1 % státního rozpočtu. U nás klesají pod 0,5 a má být ještě hůř, ačkoliv všechny vlády přísahají, jak to zlepší. Navíc ve vyspělých zemích je běžný značný podíl soukromého sektoru na spolufinancování grantů a celého vícezdrojového financování kultury. Nechci teď psát o kvalitě života bez kultury a následném stavu lidského ducha. Takže věcně: je známé, že s návštěvou divadla je spojeno mnoho dalších aktivit, které podporují jiné profese. Ženy navštěvují kadeřníky, pořizují nové boty, muži třeba saka, motýlky, kravaty, jedou do divadla taxikem, před či po divadle se jde na večeři či víno do restaurace. ( Což normální diváci ovládají, krom některých redaktorů Divadelních novin, kteří se neumí najíst ve městě plném skvělých hospod, jako jsou České Budějovice.) Nehledě na druhou stránku věci. Peter Scherhaufer mi kdysi četl studii o tom, co se dělo v anglických městech, když baronka Thatcherová rušila divadla. Stoupla kriminalita i drogová závislost mládeže, města měla doložitelný nárůst nezaměstnanosti.
Proslavený náměstek pražského primátora pro kulturu Milan Richter, který patřil do týmu Pavla Béma v období, kdy se pod Prahou vrtaly tunely Blanka za miliardy, mastily Opencardy za stovky milionů, to také pravil jako Vy ve Vaší provokaci: Z mého pohledu je například provozování divadla stejným podnikáním jako prodávat rohlíky. Mám takový neblahý dojem, že jsme jako občané dvacet let krvavě dotovali tzv. podnikání stranických kádrů od ODS po ČSSD. Nevšiml jsem si, že by si nějaký divadelník za pouhých pár let kariéry kupoval vily v Dubaji, v Toskánsku nebo na Floridě. Divadlo mohou dělat jenom lidé praštění, posedlí prací, která je, prosím mizerně placená a dost tvrdá. Žil jsem v iluzi, že kvalita společnosti se do značné míry odvozuje od jejího vztahu ke kultuře, což přece není ani pečení rohlíků ani marxistická nadstavba či jakási třešinka na dortu navíc. Sám jste mi kdysi citoval výrok kameramana Stanislava Miloty. My jsme byli tak chudí, že u nás ani nebylo co číst. Samozřejmě, protože jíst se musí, proto má pekař své jisté, pokud nepeče nepoživatelné výrobky. Někde jsem četl známého „knižního velkoobchodníka“ Macka, jehož názor na návštěvu divadel se odvíjí od peněz na kontě. Čili, když by státem či městem nedotovaný lístek na operu stál několik tisíc, tak má tolik stát a kdo na to nemá, nemusí do divadel chodit. Ano, prosím, ale pak mohou operu navštívit pouze pracovití Mackové, Grossové, Řebíčkové a bůhví jak se tihle všichni šíbři jmenují. Když se naši studenti z JAMU rozhodli podpořit před pár lety v časech zápasu za Prahu kulturní pražská divadla, odepsala jim hystericky jedna zastupitelka za ODS: Ať žije pravda a láska, která je ufinancovatelná! Což svědčí mimo jiné o tom, že pravdivá je druhá část Vašeho dopisu, kde píšete, že vzdělanější, kulturnější občan je inteligentnějším voličem. Tuto dámu mohl volit jen vůl.
Na Facebooku se přátelím s jistou karmelitánskou sestřičkou Denisou Červenkovou, která mně poslala citát z knihy dánského spisovatele Petera Høega Tichá dívka o cirkusovém klaunovi Kašparovi, který je po úrazu obdařen nadáním vnímavého sluchu:
PaníBůh naladila každého člověka do určité tóniny a Kašpar ty tóniny slyšel. (…) Úzkost města tu byla už před tím zemětřesením. Slyšel ji od dětství, od té své nehody, od okamžiku, kdy se mu zostřil sluch. Úzkost byla stará známá. Úzkost ze smrti, z vážných hromadných neštěstí, úzkost ze sebe. Nevycházela ani tak z katastrof jako takových, ale z toho, co spouštějí. Tragické události byly dveře… otevírající se k poznání, že všichni žijeme ve vypůjčeném čase a všechno, co je důležité mít ve své moci, život, smrt, láska, inspirace, se naší moci zcela vymyká.
Najednou dostal vztek na PaníBoha. Lidé kolem něj mohli být šťastní. On sám mohl být šťastný. Místo toho tu byly přírodní katastrofy. Zneužívání dětí. Únosy. Samota. Odloučení lidí, kteří se milují.
Vztek v něm sílil. Vztek na Boha má ten háček, že stížnost už v systému nelze hnát výš.
Tím chci říct, že já si jinak nestěžuju. Mějte se pěkně, srdečně –
Váš Bréťa
Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
