Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Milý Ludvíku,

ten Váš poslední dopis byl velice smutný, a já Vás i docela chápu. Někdy na mne sedne takový smutek a zmar, že se sám sebe leknu. Do ničeho se mi nechce pouštět ( …prestaň začínat, začni prestávat, citoval jste mi kdysi Ivana Kadlečíka). Co bude, až budu starý muž, dožiju-li? Stařenka Maryša, matka mého dědy Františka Pavlíka, v osmdesáti letech seděla u pece, přebírala růženec a občas sáhla do misky s křížalami. Když s ní moje matka šla do humna, sedla ztěžka na lavku pod hruškou, pozorovala spadlé ovoce a pak pravila: Mařenko, aj to jabko, dyž dozraje, spadne. A já už su dozrátá…Těch osmdesát let, to byl tehdy nezvykle vysoký věk, při stavu lékařské péče a velice tvrdém životě, který lidé měli. Tak jsem si říkal, že Vás nesmím připravit o citát, který mi na Silvestra dal jeden slovenský kamarád. Citát roka od nositele Nobelovéj ceny za lekárstvo Drauzii Varellyho, onkologa z Brazílie: V dnešnom svete sa investuje päťkrát viac do liekov na mužskú potenciu a do silikónu pre ženy, než do liečenia pacientov trpiacich na Alzenheimerovu chorobu. Preto budeme mať za pár rokov stareny s veľkými prsiamy a starcov s tvrdým penisom, ale nikto z nich si nebude pamätať, na čo to je…. To jako příspěvek k Vašemu úmyslu nevstoupit do senility.

Proti smutku a zmaru, který mne občas prostupuje, se pak nekonečně nadchnu nad silou života, jako teď během lyžařského pobytu v Murau (ano, je to ono štýrské sídlo našeho milého knížepána). Už druhý rok tam trávíme týden po svatém Štěpánu na tesařsko-zednickém internátě v půvabné sestavě, kterou tvoří kamarádi Uherští Slováci a my Moravští Slováci, doplnění občas nějakým vhodným Čechem. Vévodí nám letos dvaasedmdesátiletý horňácký primáš Martin Hrbáč. Večer co večer máme samoobslužný kulturní program. Jura Petrů z Kyjova střídá basu a kytaru, housle a violu dva mladí horňáci, Petr Mička a Marek Smaženka. Letos nás obohatil gajdoš a etnograf ze Strání pod Javořinou Pavel Popelka. Slováci měli s sebou Zuzku Homolovou, zpěvačku balad, a jejího švagra, koncertního houslistu od Warchalovců, Milana Tedlu. No a my zpíváme, od Osvobozeného divadla přes Semafor, bárjaké hity až po lidové pěsničky. Vydržíme do rána. Náš Majstr Martin Hrbáč, jak víte, měl před časem mozkovou mrtvici, ochrnul na půl těla, znovu se naučil hrát. Pozoroval jsem koncertního mistra Milana Tedlu, jak fascinovaně pozoruje jeho hru, originálního samorosta, vyučeného vlastně vrbeckým cikánem Jožkou Kubíkem. Na Vás jsem vzpomněl každý večer, když jsme po lyžování, které neuznáváte, objevovali vzájemně krásné pěsničky, což uznáváte. Akorát jsem si nemohl v Rakousku vzpomenout na slovinskou píseň o dcerce, která žádala vlastní matku, aby ji utopila v řece Muru, co jste nedávno zazpíval v hospodě knížepánovi. Zuzka Homolová mi zazpívala podobnou baladu z Gemeru, která začíná: Tenej, že sa, tenej triasočka, pod nou stojí dievočka, šva delé, ta delé, tonúla, na mater hlasom volala: vyberte ma mamo z Dunaja. To je krásný jazyk, že? Moc by mne zajímalo, kdo z Čechů to pochopí ( šva delé, ta delé… třeba). Myslím, že my dva, kteří jsme pobytem v cizích městech ( Praha, Brno) odsouzeni k žití v nářečovém skanzenu, to víme. Mimochodem, té dcerce nikdo nepomohl, až se utopila, protože všichni se vymlouvali na práci. Byli busy, jak dnes říkají různí hlupkaví, kteří myslí, že tím někoho ohromí. Utonulé dievočce nabídne její milý aspoň toto: A ja zlato vezem, ho nahám, tvojej duši zahynúť nědám… Zajímavý objev mi učinil Pavel Popelka, který zazpíval takovouto píseň z rodného Strání: Lehne si na postel, aj to krížem, či sa to tak spává s mladým mužem, keď jí povím, lehni ke mně, ona mi odpoví, co ťa po mně. Seznámil jsem ho zase s Vaším objevem, kterým jste polepšil valašskou variantu z Nedašova, kde se zpívá o mladé ženě, která neumí postel ustlat, a když ju ustele, lehne si krížem, a to sa nepatří s mladým mužem. Vaše polepšení spočívá v tom, že lehnutí na postel křížem přece ničemu nezabrání, ale když se zazpívá dáš si nohy křížem, jde do tuhého. Doktor Popelka vřele souhlasil a hned si svoji píseň správně polepšil. Byl tam i náš kamarád Josef Holcman, ten zas dělal košty svých vín. Jeden večer jsem ho vyprovokoval, aby zacifroval na židli, když to uměl i v sedle koňa. Udělal to, jeho žena se mi zazdála na něho pyšná. Na naši Juliánu měl pobyt mezi slovenskými dětmi mých kamarádů též obohacující vliv. Místo oprsklého puberálního ó, my God, kterým komentuje za příšerného koulení očima každé počínání rodičů tak často, že už jenom hlásí omG, teď volá hej nebo naozaj?

Fotografii vyměním, máte pravdu. Budu rád, když to naše dopisování bude pokračovat, kde byste se dověděl tolik, po všech stránkách zajímavých a nedůležitých věcí. Srdečně,

Váš Bréťa