Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi
Milý Ludvíku,
tu Vaši historku s profesorem Černým a zatměním slunce znám s jistým Jebavým a letadlem. Tedy s básníkem Otokarem Březinou. Mistře, letadlo, upozorňoval prý kdosi poetu v časech, kdy letadla byla vzácností, jako dnes koňský povoz. Březina prý hlavu nezvedl a opáčil to Vaše: Dovedu si představit.
Z Rakouska jsem se vrátil na štítě. Doslova a do písmene. Na ledovci ve výšce kolem dvou a půl tisíc metrů nad mořem jsem se drobně zakochal a s tou krásou v duši se odpíchl hůlkami a po pár metrech jsem už letěl. Neodepnuly se mi lyže a křupnutí mé pánve se rozléhalo ozvěnou v alpských údolích, jako když praskají haluze. První úraz na lyžích od pěti let, kdy mne tata naučil lyžovat. Sundávání horskou službou bylo velkým dobrodružstvím. Jel jsem dolů, položen na jakémsi kovovém pekáči, v kabince lanovky. Kus těla mi přitom otevřenými dvířky kabinky trčel nad propastmi. Pominu úchvatnou péči a celý systém rakouského zdravotnictví. Jen jeden poznatek: každý přijde, podá Vám ruku, představí se a řekne, co v nemocnici dělá. Od primáře po saniťáky. Ten osobní rozměr vyvolá v člověku pocit, že Ti lidé jsou tam dvacet čtyři hodin jen kvůli Vám.
Já mám jinak tendenci spíše pozorovat, co takové nečekané zastavení v čase a omezení těla bolestí se mnou dělá. Jak mne rozčiluje, když se o mne má někdo starat a snažím se to vynalézavě překonávat. To je trénink na to vaše tak dobře popisované stáří, dožiju-li. Jak je třeba doskákat o berlích do koupelny, jak opřít berle, aby nespadly, protože se pro ně nejde ohnout, jak si najít pevný bod a zapřít se (jedna noha a ruka), otočit volnou rukou kohoutkem a omývat obličej, odšroubovat jednou rukou a zuby uzávěr tuby, vytlačit pastu na kartáček, čistit zuby. To jsem piloval, i když ta několikrát zlomená pánev bolela první dny jak sviňa, ani otočit se v posteli, pozvednout nohu nešlo. Jak jíst zprvu v leže a nepobryndat se. Pak jsem si dal postupné úkoly, od skákání na berlích, přes cvičení v posteli, po jakousi očistu těla a duše. Jím ovoce, piju čaje a čtu, poslouchám muziku.
Nemocnice ve Schwarzachu je v chudém kraji, samé salaše, dobytek, ovce. Něco jak Valašsko či Horňácko. Založil ji kardinál Schwarzenberg, pozdější primas pražský. Nejprve postavil pivovar a z výnosů financoval nemocnici. Hned druhý den po mém úrazu přivezli na pokoj další oběť našeho nenasytného ledovce. Ten muž měl úchvatně do krve odřenou celou hlavu a ruce. Jmenoval se Wessely. Rod z Topolčan, slovensky už neuměl ani slovo. Byl to nomen omen. Dělal výborné obličeje s tím odřeným materiálem na hubě. Říkal jsem mu, že na Slovensku byl slavný zpěvák František Krištof Veselý. Mám v mobilu jeho album Tatranský expres s písní: Ja som veselý, stále veselý, aj keď vrecká prázdné mám… Slíbil mi, že, až se uzdraví, vezme rodinu a pojedou po stopách své krve do Topolčan.
V Nemocnici u svaté Anny v Brně, kam mne převezli, jsem po tom lázeňském servisu v Rakousku prožil civilizační šok. Ovšem, před závorku vytýkám: vynikající lékaři, obětavé sestřičky. Mám na mysli podmínky, v kterých musí pracovat. Lotrem po levici mi byl v šedivě olovnatém pokoji na stařičké kovové posteli polský řidič, bývalý horník a člen Solidarity pan Slivka. Cestou z Vídně se čelně srazil u Brna s tirákem, který měl mikrospánek. Přes hodinu ho vystříhávali z auta. Ti naši chirurgové ho zázračně zachránili. Měl velké bolesti, z nohou mu trčely různé kovové konstrukce, v noci skřípal zbytky vyražených zubů, ale vedli jsme výborné hovory. O Osvětimi, kde žije, o Solidaritě, o rybách, které chytá v polských řekách a jezerech. Před spaním jsme se loučili heslem: Němá volnošči bez Solidarnošči!
Ten absolutní pád české politiky na dno nepředstavitelné žumpy, který prožíváme, přiblížím několika neodolatelnými citáty z dopisu naší staré milé Brigity Hertlové:
Tady už jest cinknuté naprosto, ale naprosto vše. Tato zku…ná již od počátku vláda není opravdu, ale opravdu k ničemu a já z tohoto klubka zmijí nevidím cesty.
Mééédii cloumá další aféra, zatím hodně tajemná, hrdinkou jest Kristýna Kočí, připomínající přerostlou odvážnou školačku (Film kdysi hojně propagovaný, s písní: Sivodňa ja děžurnaja, děžurju v pěrvyj raz, ja dosku vytirala, pravětrivala klas… Prý slova napsal sám veliký Michalkov, autor sovětské hymny…) …Právě odvysílali kus té nahrávky, ale moudrá z toho nejsem, tak nějak na mne hovořívalo naše prase, když jsem přicházela s plným kýblem – míním tím roch, roch, roch… Praseti jsem rozuměla. Těším se na pád Kalouskův, dožiji-li se jej. To je herec herců, ale džbány mívají ucha. Politická ( citová?) pouta mnohdy budí moji žasnost – připadá mi, že mnohých bych se nedotkla koncem posr… dřívka.
Dnes je Veliký pátek. Na Horňácku se lidé omývali v potoční vodě. Podle pamětníků i nazí. Na Nové Lhotě se modlili modlitbu, kterou by se každý den měla modlit celá naše slavná politická elita: Vodičko, čistá, bystrá, tečeš od Jordána města, omýváš brehy, kamení, obmy ňa, hríšné stvorení.
Váš Bréťa
Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
