Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

v posledních dnech mne nejvíc zaujala zpráva, že muži vymírají, a ti, co přežívají, že jsou zženštilí. Čímž se myslí hlavně přebujelá fintivost. To mne nepřekvapilo, pozoruju to už dávno. Já jsem byl svého času typická mánička, ale to byl výraz mužského vzdoru, erb svobodomyslné mládeže. K tomu patřila jistá tulácká odrbanost, znak schopnosti žít na cestě. Vymírající muži prý kradou manželkám make-up, šminky a líčí se. Též vidím, jak přibývají šperky. Je to, bez moralizování, asi nebývale přehnaný vliv módy, jakási teatralizace mnohdy vyprázdněných či banálních životů. Ženy se zase více tetují, což bylo dříve kromě přírodních kmenů výsadou pirátů, kriminálníků a světských. Pamatujete, když jsem ve strážnickém amfiteátru Zahrada po spatření potetované šíje jedné mladičké lidové houslistky pravil, že můj kamarád Ján Sedal má tento postřeh: Za pár let tu bude generace nejvíc potetovaných babiček na světě. Já se nad tím nepohoršuju, ať si každý chodí, jak chce. Svět má být pestrý a svobodný. Jenže je stádní. K tomu si s odporem představuju, jak se z malého vytetovaného kolibříčka na dívčím bříšku stane po desítkách let oškubaná česká husa na svraštělém pupku stařeny. Ovšem, vymírání mužů, to mne trápí. Nejenom to biologické, ale mentální a charakterové. Pozoruju toho šlachovitého horolezce Béma, jak on hraje chlapáctví. Stačí ho vidět hysterického a slizkého při politické debatě a každého musí napadnout: je toto vůbec chlap? Člověk by mu hned koupil šminky, ať si na ten provařený obličej udělá masku. Chtěl bych ho vidět podávat výkony v prostředí, kde nejde o adrenalin, ale o přežití rodu. O hospodáře v tom původním smyslu slova.

Teď dokončuju film, který Vás bude zajímat. O vystěhovalcích z Moravy do Ameriky. Především z nejchudších krajů, z Valašska a Horňácka. O lidech, kteří bez znalosti jazyka odjížděli za moře (… jako by šli za humna, napsal ve svých pamětech řídící učitel Karel Klusák z Velké nad Veličkou). Odcházeli za možností mít vlastní zem, pole a hospodařit. Mluvím o 19. století. O Texasu zmítaném válkami s Mexičany, Indiány, o Divokém západě plném desperátů. Z prvních vydělaných peněz kupovali půdu, zaplatili cestu rodičům, sourozencům. Někdy faráři, kteří viděli tu tehdejší bídu, odváželi za moře skoro celé vesnice. Jenže, vedle hospodaření a zisku ti naši lidé současně stavěli kostely, školy, sokolovny, vydávali knihy, zpěvníky, noviny, měli svá divadla, muziku. Dodnes je symbolem pracovitosti v Texasu Čechoslovák, hlavně Moravec, jak se říkalo Valachům a Moravským Slovákům.

V roce 2007 jsem jakýmsi až metafyzickým zázrakem v texaském Caldwelu narazil na starostu města jménem Bernard Rychlík. Potomka přistěhovalců z Vizovic, odkud rod Rychlíků pochází. Bylo to, jako bych potkal kopii našeho taty, kterého znáte. Stejné rysy, nos, zuby, figura, stejný smích a hlavně mimoděčné jednání. Tohle umí každý člověk od divadla výborně odpozorovat. Bernard i jeho bratr Josef jsou čtvrtá generace v Americe a mluví nářečím, které se naučili od svých staříčků! Navštívil jsem opuštěný Rychlíkův ranč v oblasti, kterou přistěhovalci nazvali Nový Tábor. Tady jsou hřbitovy plné moravských jmen. Tam také leží jejich praděda Josef Rychlík, narozen 1820 ve Vizovicích na Moravě. V životě jsme se s texaskými Rychlíky neviděli, odjeli z Vizovic kolem roku 1883! Byl jsem si skoro jistý, že jsme z jedné krve. Jenže přišlo zklamání. Podle výzkumu z Moravského zemského archivu se rody možná potkávají až v polovině 17. století. Kolem roku 1660 žili ve Vizovicích tři bratři. Daniel, Tobiáš, Zachariáš Richlíkovi (příjmení se psalo bez Y, leč Vyzovice s Y). Tkalci a soukeníci. V matrice byl zmatek a společný původ není podle doktorek archivářek jistý. To mne skoro ranilo. Drama bez katarze. Nechtěl jsem to vzdát. Napsal jsem do Texasu, ať pošlou vlasy s kořínky, a sám si nechal udělat bukální stěr. Testy DNA, Ludvíku. Předevčírem mi došla sms: Chromozomy Y z vlasu z USA a z Vašeho výtěru se ve všech sledovaných polymorfizmech shodují! Smajlík! Šel jsem do kuchyně a nalel si slivovicu. A pak mi nějak zvlhly oči. Su já ještě chlap?

Ten Váš dotaz na moje úvahy o napsání divadelní hry na motivy povídek našeho zlínského kamaráda Josefa Holcmana vychází z mého přesvědčení, že divadla mají povinnost hledat nové autory. I Gazdina roba vznikla na popud vedení Národního divadla z povídky Gabriely Preissové. Takové tragédie, jaké Holcman popisuje v knize Cena facky, kolektivizační zločiny komunistů na moravských sedlácích a hospodářích v padesátých letech, kdy se neodpustitelně likvidoval celý stav, to je drama, po kterém by mělo každé divadlo sáhnout. Teď mne napadá, že to Bémovo působení se rovná likvidaci celého jednoho stavu: Pražanů. Divím se, že si to nechají líbit.

Srdečně, s poděkováním paní Vaculíkové za kafe a slivovicu při poslední návštěvě,

Váš Břeťa