Britský humor v českých trenýrkách
Dealer’s Choice není hra, která by svým obsahem, kompozicí nebo alespoň tématem přesahovala průměr dobře napsaných situačních komedií anglického typu. Přitažlivé je ovšem jméno jejího autora Patricka Marbera, i když v Čechách rezonuje spíše název filmového zpracování jeho nejznámější divadelní hry Closer (Na dotek).
Jiří Pokorný, režisér, který má s britskou dramatikou nemalé zkušenosti, se z Dealer´s Choice v Dejvickém divadle pokusil vytěžit víc, než je její přirozený potenciál. Hra sice neoplývá výraznějšími dramatickými situacemi, originálním humorem nebo duchaplnějším přesahem, ale tvůrci inscenace se v ní přesto pokouší odhalovat rovinu komickou, psychologickou i sociálně-politickou.
Hned úvodní scéna nabízí prudkou slovní výměnu v podobě stručných, vtipných a hláškami nabitých replik, přičemž svižné tempo umocňuje energický projev Hynka Čermáka a Václava Neužila v rolích chytřejšího, shovívavě ironického kuchaře Sweeneyho a mladého naivního číšníka Mugsyho. Schéma dialogů postavených na krátkých, leč významově jasných a situačně výstižných promluvách se v průběhu představní nijak nemění a pevně se drží předlohy. Marberův text má povahu filmového scénáře, v němž se objevuje řada situací vykreslujících intimní dialogy postav, a kromě toho využívá několik paralelních prostorů, v nichž probíhají některé výstupy zároveň: rychlé střídání míst a dialogů v nich se odehrávajících vyžaduje od herců timing s přesností filmového střihu. Rychlé tempo, nasazené v úvodu, se hercům daří udržet jen v některých scénách, jako je například rozhovor Stephena (David Novotný) s Carlem (Jaroslav Plesl), do něhož jim neustále vstupuje Neužilův Mugsy. Ve druhé polovině inscenace, v níž je děj soustředěn především na hraní pokeru, tempo citelně polevuje.
Riziko bez napětí
Jen málo divadelních her, postavených na vtipných průpovídkách, dokáže komickou linku gradovat a udržet až do samého konce. Platí to i pro Dealer´s Choice, v níž upadá do frázovité povrchnosti i rovina psychologická, kterou Pokorný zdůrazňuje ve druhé polovině inscenace. Mezi rozdáváním karet, záchvaty zlosti z neúspěchu ve hře a rádoby vtipnými poznámky se interpreti snaží rozproudit do stereotypu upadající děj replikami, které by měly odkrývat pravou podstatu vztahu mezi jednotlivými postavami.
Druhá polovina inscenace je navíc mnohem statičtější než první. Veškeré dění se točí kolem pokeru a hra má být sama o sobě dramatizujícím prvkem. To, co by mělo diváky uvádět v napětí, je pouze možné riziko prohry. Strach, nervozita a nejistota se začnou brzy projevovat v impulzivním až agresivním chování, které působí místy nepřirozeně a afektovaně a narušuje tak realistickou linii herectví. S výjimkou Ivana Trojana v roli Ashe a Jaroslava Plesla jako Carla, kteří jsou schopni do svého projevu vložit potřebné napětí, z nějž vyplývají překvapující situace. Ivan Trojan střídá pro něj typickou jemnou a klidnou dikci se záchvaty hněvu a rozrušení, což jsou momenty, v nichž dokáže přesvědčivě navodit nepříjemnou atmosféru děsu. Jaroslav Plesl zase poutavě a důvěryhodně varíruje Carlův charakter, v němž se prolíná falešné hrdinství společně s nedostatkem odvahy postavit se problémům zpříma.
Opakovaný vtip přestává být vtipem
Problémem Marberovy hry, stejně jako i dejvické inscenace, je předvídatelnost. Jiří Pokorný, aby alespoň částečně tuto vadu potlačil, se snaží výrazově, rytmicky i formálně odlišit druhou polovinu inscenace od první. V první části herce vede spíše k rozehrávání vtipných hlášek a snaží se, aby jednotlivé situace nepřehrávali. První dvě dějství tak slouží k tomu, abychom se seznámili se všemi postavami, s jejich povahami, zázemím a motivacemi; statický a konverzační charakter hry se režie snaží dynamizovat výraznější pohybovou akcí a excentrickým hereckým projevem (platí to především pro Václava Neužila). Komičnost inscenace je z velké části opřena o množství vtipných hlášek. Ty se ale po čase stanou fádními, začnou znít banálně nebo jednotvárně a celý humorný efekt je ten tam.
Témata, o kterých se v dejvické inscenaci hraje, vyhlíží dost obecně – vztah otce a syna, homosexuální vztah i prostá lidská touha po životní změně, absolutní nezávislosti či štěstí (a to je jen část z nich). Jejich vrstvením na malém prostoru navíc zaniká možnost důsledněji pohlédnout alespoň na jedno z nich. Množství spíše nahozených než rozehraných témat zaniká v nepřehledné skrumáži.
V Dejvickém divadle vznikla inscenace, která má potenciál oslovit diváky jednoduchým a jasně sděleným vtipem. Obsahuje i některé dobře zahrané situace, díky nimž ožívají i mnohé banální vtípky. Dealer´s Choice v „Dejvickém“ však navzdory tomu není ani dech beroucí psychologickou sondou do života osamělých mužů, kteří řeší své problémy hazardem, ani komedií, u níž se budete popadat za břicho. Z obojího v ní najdete trochu, ale nic, co by vás dlouhodobě zasáhlo či ve vás zanechalo trvalý dojem. Výsledek – když vezmete průměrnou hru a pokusíte se ji inscenovat v dobrém divadle, vzejde z toho průměrná inscenace.
(psáno z reprízy 20.12.2010)
Čtěte v DN 2-2011:
Martin J. Švejda: O dětech a kartách
Čtěte ve sloupci iDN:
Petr Christov: O naturalismu na divadle
Lenka Dombrovská: Kdo uteče, vyhraje
Veronika Štefanová: Britský humor v českých trenýrkách
Komentáře k článku: Britský humor v českých trenýrkách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jarmila H.Cermáková
Vážená slečno, Vás je na českou divadelní kritiku k uzoufání škoda! Těším se na Vaši dramatickou tvůrčí spolupráci-třeba s mistrem Pokorným!? Čermáková JH
27.08.2011 (0.48), , Trvalý odkaz komentáře,