Brněnská setkávání 2013 (No. 4)
Bolí tyranida?
I v totalitě je co slavit. My měli prvního máje či VŘSR, v jednom nejmenovaném království, které by mohlo být antickými Mykénami, se rok co rok slaví Den Pravdy. Den, kdy každý může říct králi Aigisthovi pravdu – nebo spíše to, co je oficiální pravdou. A národ chutě oslavuje svého uchvatitele a podlézá mu. Jediný člověk, který oficiální nadšení nesdílí, je tyranova nevlastní dcera Elektra, která však v tento den už patnáct let mlčí. Ale to se letos pravděpodobně změní. A možná celý osud království.
Nové pojetí Elektry žongluje s odkazy. V začátku samotné hry se objeví Orwellovo 1984 či část projevu Anticharty, vzpomíná se i na klasické pojetí Elektry. Celou tragedii pak doplňuje atmosférická, skoro industriální hudba a všudypřítomný chór maskovaných sluhů/tanečníků/občanů v červenočerném, ztělesněného anonymního davu. To vše v minimalistické dekoraci, připomínající nemocniční chodbu.
Dvěma nejdůležitějšími složkami Vaší bolesti jsou herecké výkony a vyznění druhého plánu. Herci si do posledního tanečníka zaslouží pochvalu. Představitelka Elektry Paulína Labudová věrohodně předvádí přerod své postavy od rezignované sarkastičky ve fanatičku s planoucíma očima, Aigisthos Tomáše Červínka je skvěle nenáviděníhodným psychopatickým pragmatikem moci. Pochvalu si pak zaslouží i Matka/Klytaimestra Ivety Austové, tragická postava, čekající na smrt a plně si vědomá vlastní viny.
VAŠE BOLEST / MOJE POTĚŠENÍ ale není jen příběhem jedné pomsty, zodpovědně se snaží o nastolení dalších otázek. Nestává se ten, kdo bojuje s monstry sám monstrem? Není každá revoluce krvavá, i když začne s těmi nejhlubšími ideály? A hlavně, je tu otázka totality. Omezuje se vina jen na ty nejvýše postavené, nebo je vinen každý, kdo proti ní nepozvedl hlas? Režisér správně chápe, že v konfliktu se nejedná o boj dobra se zlem, a že žádní hrdinové neexistují. Když odstraníte tyrana, království jako mávnutím kouzelného proutku nerozkvete a lidé, kteří režim dříve podporovali, z ničeho nic nezmizí. Nevítězí dobro, vítězí nejmenší zlo – ale i pro něj teče krev.
Petr Opršal
Archetypální téma a současná divadelní forma – Svěcení jara přažské DAMU FOTO ARCHIV DIVADLA DISK
Moderný rituál alebo Balet ponovom
Verné svojej poetike vytvorilo režijné duo z divadla SKUTR so študentmi DAMU inscenáciu, ktorá základný námet Stravinského Svätenia jari transformuje na vtipný autorský opus o iniciačnom obrade pohlavného aktu. V podaní tohto kolektívu vznikol interpretačný posun na druhú – od baletu k činohre s prvkami tanečno-pohybového divadla a od starého pohanského rituálu k jeho súčasnej podobe. Do tretice sa tu uskutočňuje aj posun od ruského kontextu k slovanskému, ba priam slovenskému, prostredníctvom piesní a riekaniek čerpajúcich zo slovenského folklóru.
Univerzálnosť toho, čo sa na javisku deje, je ešte umocnená replikami vo francúzštine. Podstata totiž ostáva nemenná naprieč časom i geografiou. Na pôdoryse jednotlivých častí a viet Stravinského skladby sa odohrávajú etapy tohto zasvätenia, tance dvorenia, ktoré ich účastníci zároveň vtipne komentujú slovom, ale aj pohybom. Prirodzene, odohrávajú sa v prírode, ktorú herci vytvárajú najmä zvukmi. Už úvodná replika – „príroda je autistická“ – odkazuje na iracionálne, pudové jadro tohto konania. Telesnosť a živočíšnosť je v inscenácii neustále zdôrazňovaná hrou symbolov. Líčenie, úprava vlasov, klepkanie vysokými podpätkami, to všetko je súčasťou moderných dievčenských hier, vypínanie hrude sprevádza tokanie mladých samčekov. Tanečné výstupy, kde sa mieša súčasná choreografia s tradičnými prvkami, sú zároveň duelmi, v ktorých súťažia pohlavia proti sebe a ich príslušníci medzi sebou. V pohybe síce cítiť istú nemotornosť, ale významy tejto nonverbálnej reči ostávajú napriek tomu jasne čitateľné.
Napätie, ktoré vzniká, umocňujú aj falické symboly, napríklad petrolejky, ktoré zabezpečujú atmosférotvorné osvetlenie a zároveň zažínajú oheň medzi nohami prítomných rozpálených panien. Prírodný princíp podčiarkuje aj scénografia, ktorej súčasťou je obilné pole a veľké sklené akvárium, v ktorom sa celá premena vyvolenej z dievčaťa na ženu odohrá.
Pražákom sa v tejto inscenácii podarilo umne skĺbiť archetypálnu tému so súčasnou divadelnou formou. Svätenie jari v ich podaní rozosmieva, ale zároveň otvára aj otázky významu sexuality pre život človeka, brutality, ktorá je s ňou spätá, dôležitosti, ktorú jej prikladáme a citov, na ktoré popri nej zabúdame.
Martina Mašlárová
Klasika německého moderního divadla kazachsky… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Divadlo sebevědomých
Ve sto dvaceti minutách se ve druhém festivalovém dni předvedl soubor z Kazachstánu. I tentokrát plné HaDivadlo zhlédlo představení s názvem Kdo říká ano a kdo říká ne klasika německého moderního divadla Bertolta Brechta. Režii, dramaturgii a produkci obstarala Natasha Dubs.
Inscenace (a hra samotná) je rozdělena na dvě části, z nichž první byla herci zahrána v německém jazyce, druhá v kazaštině. Jelikož autorka této recenze neovládá ani jeden z těchto jazyků, bude recenze soustředěna spíše na scénický projev a jeho porovnání s tuzemským divadlem.
Na téměř prázdné jeviště s prostou a čistě pragmatickou scénografií o stolku a pěti židlích postupně nakráčelo sedm herců – v ženské přesile pěti ku dvěma – ve stejně prostých a pragmatických kostýmech, které plnily funkci čistě popisnou. Nebyl zde tedy nijak patrný důraz na estetickou stránku inscenace. To ovšem neznamená, že nejde o inscenaci hravou nebo zábavnou. Po pár vteřinách, které nám dali tvůrci na „rozkoukání se“, přišel totiž na řadu herecký projev. Ten mě také na celé inscenaci zaujal rozhodně nejvíce. Na rozdíl od našich slovenských bratrů totiž (a zde ještě navzdory jazykové bariéře) herci zvládli bez přítomnosti mnoha rekvizit a pompézní scény udržet stálou pozornost.
V porovnání se Slováky nebo také s Brňany se totiž herci z Kazachstánu zdáli jaksi jistější, sebevědomější a drzejší. Své úkoly, které často kladly nároky na dokonalou přesnost v načasování, zvládali skutečně skvěle (má poznámka, že mě při jejich sledování napadlo srovnání s úvodním ceremoniálem olympiády v Pekingu, se mi teď s odstupem sice zdá směšná a nadnesená, ovšem v porovnání s lajdáctvím, které je v několika našich divadlech u herců k vidění, bych řekla, že na své olympijské hry si ještě musíme počkat).
Ne všechny inscenace jsou ovšem stavěny na přesném načasování dokonalé souhře ve zpěvu (zde dokonce operních árií za doprovodu klavíru). Ale sebevědomí, které mohli diváci živě v HaDivadle zhlédnout, by dle mého mohlo mé spolužáky a budoucí herce a režiséry inspirovat. Pokud totiž není zabijákem hereckého umění alkohol, pak je to jistě zaváhání, byť sebemenší a sebekratší – to je to, co nás, diváky, vrací z iluze zpět do reality na sedačky protopených divadel. A když se začínáme vrtět, je to prý špatně.
Tereza Nováková
Komentáře k článku: Brněnská setkávání 2013 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
