Brněnská Svoboda?! (No. 1)
Ve čtvrtek 24. května začal devátý ročník mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno. Jeho letošním hlavním tématem je Svoboda?!
…
Malé divadlo z konce světa
Poezie výsostně specifické performance Opus I je tak minuciézní a křehká, až je místy neviditelná. Alespoň z místa, na které jsem usedl, aniž byl ochoten průběžně rotovat v marné honbě za co nejlepším záběrem. Dějiště této loutkařské stínohry je uzavřeno do jakési podlouhlé neprodyšně zasklené kóje, do níž nakukujeme, či spíše máme nakukovat se zvědavostí dětí – což se asi ne každému podaří.
Opus 1 FOTO ARCHIV DSB
Podivný svět lidiček před námi defiluje. A atakuje naše dávno zasuté, vyhaslé, okoralé vrstvy vědomí. Jsme to my? Do toho mikroskopického dění, (jehož nejsubtilnější peripetie jsem asi, přiznám se, ne vždy dokázal beze zbytku zaznamenat a přečíst – tak jako mnozí jiní sedící a nepobíhající), zní jakýsi ekologický komentář, tu ve francouzštině, tu španělsky, sumarizující konečný počet naší civilizace na planetě Zemi. One man show jednoho performera je pečlivě technologicky připravena. Smavý performer dokonce zláká jednu slečnu, aby se stala součástí jeho hry. Vleze do klece a poslušně pije podávaný čaj. Tedy chtěla by, ale zlověstné pomlaskování varuje: ten čaj asi nebude úplně košér. Bum? Pojistky jsou v čudu. Blackout. Aby se mohlo pokračovat, musí jiná slečna usednout na kolo vybavené dynamem a generovat svým šlapáním náhradní ekologicky udržitelnou energii. Jsem v pokušení uvěřit, že náš svět spasí slečny.
Je to konečný součet? Jsme to my? Co děláme světu takové peklo? Je to konečný součet? Nebo jen pokus o mezisoučet za dosavadní působení tvora homo sapiens sapiens. Když to posloucháte, ty neradostné výčty, jimiž vás hlas z reproduktoru krmí, tak si skoro říkáte, jestli za tím zdvojeným přívlastkem nevězí trocha špatného svědomí: poté, co homo erectus spadl ze stromu a napřímil se, nechová se k matičce Zemi pravda nejlépe. A také si říkám, že by bylo fajn, kdyby ho tímto přívlastkem sapiens – moudrý nazval ještě někdo jiný, než on sám. 6 miliard tun plastu? Každým rokem? To není moudré. 500 miliard tun betonu? Každým rokem? To je přímo nablblé. To se tu vlastními výkaly udusíme dost brzy.
Jenom trochu nevím, proč za tímto zjištěním musím chodit na představení malého divadla malých lidiček. Dotýkajících se svým malým způsobem velkých věcí. Jsme to opravdu my? Nakonec se vznese nad stařenkou a stařečkem jekési hrozivé technické monstrum, vydávající předsmrtný kvil lidské civilizace. Tak jsem to aspoň přečetl ušima já. A stařenka k němu vzpíná své vrásčité ruce.
Jsme to my? Modlící se ke svým novodobým modlám?
Jsme to my.
Scénu tvoří jediná výprava, „socialisticky“ honosně zařízeného bytu FOTO archiv SND
…
Havelkovy Elity
Jiří Havelka vzal, chce se mi říci, popadl, potenciál SND za ten správný konec a vytvořil Elity – politicky vysoce aktuální divadlo. Netváří se tak zpočátku, pravda – první půlhodina uplyne docela nevzrušivě, i když všechno je v zásadě správně. Zas jedna zbytečná, jalová retro sonda do sedmdesátek a osmdesátek, říkal jsem zkraje večera. A najednou, něco se stalo, a koukám, že sedím na konečku sesle a ani nedutám. Co se stalo? Vlažné výstupy, do sebe zaklesnuté, exponující každodenní bytové výjevy, v nichž vidíme „elity“ své doby, jak chlastají vodku a koordinují své temné akce, jak StB tlačí na lidi, aby z nich učinili své agenty, jak vybírají nejvěrnější soudruhy ze svého středu na klíčové posty. A najednou jeden takový protřelý agent dostane přezdívku Bureš – a divadlo lehne. Bylo to docela nečekané, ale o to víc úderné.
Brilantní politické divadlo, vysoce provokativní a vysoce potřebné. Emília Vášáryová i Emil Horváth ml. odvádějí přesné studie, stejně jako Richard Stanke, Dario Heriban, Alexander Bárta a další. Hroutící se scéna Lucie Škandíkové v sametovém předělu v závěru převádí příběh do doby polistopadové, v níž jde o účtování. Vlastně právě spíš o neexistenci konečného účtu vystaveného všem těm, kteří cynicky mařili životy milionů lidí v období husákovské konsolidace. Táňa Pauhofová se zhostila role strany žalující, reprezentující nejmladší generaci – a nakonec, tváří v tvář arogantní nadutosti, která se umí vylhat ze všeho, to vzdá.
Jiří Havelka a spol. ukazuje lidem, i těm, a právě těm, kdož Listopad znají už jen ze školy, že stíny minulosti nás stále pronásledují, a stále hrozivěji. Je velkým štěstím této inscenace, že při tom neztrácí uměleckou kvalitu – není to žádná politická agitka, ale platný divadelní čin velké působnosti. Vřelá odezva festivalového publika dokládá, že sdělení inscenace bylo beze zbytku pochopeno.
Komentáře k článku: Brněnská Svoboda?! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
