Brněnská Svoboda?! (No. 4)
…
Manual Cinema v Divadle na Orlí
Stínová projekce živými těly performerů. Protagonistka příběhu, naivní pubertální dívka, svérázně poetickým jazykem vypráví příběh o své cestě z amerického středozápadu do jakéhosi velkoměsta, kde na ni čeká spousta nástrah, ne nepodobných osudu Schlesingerova Půlnočního kovboje – vypráví o cestě plné malých křehkých detailů. Technicky vzato, je to hraní velmi náročné na přesnost snímaných úhlů, postavy mají proto profilové siluety obličeje ještě zvýrazněny, zpevněny maskou. Detailní pohybový scénář klade velké požadavky na paměť. Divadelnost jinak filmového představení je zaručena tím, že vidíme svéráznému divadelnímu studiu až do střev. Vidíme k jeho promítanému obrazu i jeho reálný kontrapunkt. Pochopitelně stranově převrácený, díky tomu, že jde o projekci z epidiaskopu (meotaru). Stínohru provází živá hra tří hudebníků. Výtvarná stylizace křehkého příběhu má své zvláštní kouzlo – odhaluje se tu čistá krása siluety.
…
Komorní scéna Aréna Ostrava v Divadle Reduta
Havlovo Vyrozumění je v podání souboru Komorní scény Aréna velmi zábavné. Svěží, pestré hraní je nabité vtipem, snad až moc. Posun oproti Havlově poetice je zřejmý – je zde mnohem větší důraz na šaržovité komediálno. Ale není to tak jednoduché: této hře o úřednících, tomuto zdrcujícímu portrétu byrokratismu určitá primitivní šaržovitost vlastně sluší. Na úřednického šimla si prý stěžovali už ve starém Egyptě. Jak nepropadnout veselé beznaději nad zřením této snad přímo geneticky podmíněné všelidské vlastnosti, jež nás provází dějinami. Aréna se opravdu fest snaží, aby nám z toho nebylo jen úzko, ale abychom se tomu dokázali i od plic zasmát. Když zrovna nejde o život.
Dveře se tu netrhnou, což je i hold scénografii: tato scéna opravdu musí držet v pantech, aby se nerozpadla, když se lítačkami na nás valí úředník za úředníkem. Zvykněme si na to: oni tady budou pořád, aby nás, vědomi si své moci, buzerovali. Jenomže u Havla je zdrojem absurdní komiky ptydepe, umělý jazyk, jakási velmi podezřelá úřednická latina, vpravdě ubíjející přirozenou lidskou komunikaci, ač se deklaruje opačně: jako podpora všeho lidského v člověku. Aréna přikládá snaživě své polínko jednoduché situační komiky, ale počíná si přitom tak svěže a neodolatelně, že se prostě musíte chytat za bránici, ať chcete či ne.
Scéna je zamořená úřednickými týpky, slizkými oportunisty všech věků – a hle, přece se tu najde čistá lidská bytost. Marie, sekretářka, nabízející nezištně pomoc svému řediteli, resp. náměstkovi, resp. později zase řediteli. Je zcela v logice hry, že právě ona musí doplatit na svou čistotu, zatímco úřednická banda odchází na svůj podnikový mejdan.
Tempo arénské inscenace je místy strhující. To zábavné je svým způsobem silné – přestože odsouvá pravé havlovské absurdno až kamsi do druhého plánu. Mně přišly nejsilnější scény výuky jazyka ptydepe ne pro jejich komičnost, ale pro jejich hrozivou absurdnost. Více než padesát let stará Havlova hra je právě v této rovině nejsoučasnější. Ta podobnost vyprázdněného, nic neříkajícího jazyka s tím, jak mluví naši politikové dneška, je až děsivě aktuální.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Brněnská Svoboda?! (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)