Brněnský Olymp (No. 2)
Komunikace je základ státu
Musíme komunikovat. Platný požadavek ženy, jejž muži nechápou a neumí jej splnit. Ve zkratce by se takto dalo popsat sdělení inscenace bratislavské VŠMU Talk to me. Studenti prvního ročníku magisterského studia utvořili páry zažívající dnes a denně konfliktní situace, většinou vzniklé kvůli naprosto absurdním a uměle vykonstruovaným problémům. Z úst dívek i chlapců nejednou zaznívá to staré známé: Miluješ mě?, Nejsem pro tebe jen sexuální objekt?, Byl jsem dobrej?, Nezdá se ti, že spolu vůbec nekomunikujeme?, jenž nevyhnutelně vedou ke sporu, protože jakákoliv odpověď není pro partnerku ta správná. Ženy, nejen pohledem slovenských tvůrců, se hádají kvůli každé hlouposti a muži to často umí řešit jen žertem nebo sexem. Tyto neuzavřené záležitosti se pak jako šedá eminence stále vznáší nad vztahem, dokud v nejkřehčí moment na zamilované nezaútočí a nedonutí je se s nimi vypořádat. Mnohdy příliš pozdě a vše nutně končí rozchodem. Mladí studenti herectví rozžívají většinu konfliktních situací reálně, povědomě, někdy však až příliš ad absurdum a zdlouhavě. Vyhrocené hádky nepostrádají smutnou ironii. Ta se však občas proměňuje v trapný patos a nechtěnou směšnost. Celkově koláž kolapsů stereotypní (ne)komunikace působí přirozeně. A to i díky dynamizujícím, rytmicky zábavným klavírním skladbám a zpěvu Richarda Autnera.
Talk to me aneb Koláž kolapsů stereotypní (ne)komunikace působí přirozeně FOTO VÁCLAV MACH
Otevři srdce a dosáhneš vrcholu, ty vado!
Nechejme sval lásky napnout emocemi a chtíčem do takové tenze až exploduje. Něco takového měli se srdcem pravděpodobně v úmyslu studenti čtvrtého ročníku KALD DAMU ve své první absolventské inscenaci Erekce srdce. Představují svůj svět dualismu, konfrontací – rozpory mezi mít vztah a chtít vášeň, tělem a duší, pravdou a láskou, emocemi a sexuálním chtíčem, životem a smrtí, cynismem a černým humorem. Každý z nich sám za sebe sdílí své téma plné otázek, které se snaží rozklíčovat. Každý jinak a po svém vtahují do hry, komunikují se vším a se všemi. Jsou přímí, upřímní a nekompromisní, lehce sladkobolní, ale se zásadami, jichž se drží. Což v dnešní době není úplně trendy a jít se svou pravdou na „trh“ tedy stojí notnou dávku odvahy. Svými příběhy a analýzami smyslově útočí všemi směry s očekáváním, zda přijde cynický a hořký smích nebo šok. Případně se vyprávění může vyostřit, protože jedním z požadavků je zkoumání, jak docílit dojetí. Ocitáme se na hranici mezi tím, co je normální a o čem už se nemluví, na co jsme zvyklí a co se už neukazuje, tak nějak nepřímo se hledají hranice, kde je to dnešní tabu. V tom tepajícím naolejovaném zárodku z propletených těl?
Erekce srdce ane Kde je dnešní tabu? FOTO VÁCLAV MACH
Žida udáním nezachráníš
Studenti z Lodže v prostorách HaDivadla rozkrývají příběh jednoho domu v dramatu Kámen Maria von Mayenburga. Roku 1993 se tři ženy, každá z jiné generace, vrací na údajně „rodnou hroudu“. Tento akt odstartuje sérii událostí otevírajících staré rány a řešících křivdy, jež se odehrály v letech 1935, 1945, 1953 a 1978. Do těchto roků se střídavě a v různém pořadí retrospektivně vracíme. Inscenace polských studentů se poměrně přesně drží Mayenburgova textu. Bohužel v samotném provedení se kvality předlohy nedaří zúročit. Atmosféra s vyjasňováním a prozrazováním tajemství negraduje, nepřekvapí. Šokující odhalení působí směšně a bolestné momenty pateticky. Čím víc se situace pointují, tím kratší jsou výstupy v jednotlivých letech, tempo inscenace by se tím pádem mělo zintenzivnit, dynamizovat, to se však v polském provedení neděje. Téma druhé světové války, válečných tajemství, lží a předstírání, či vůbec obecná atmosféra vnitroněmeckých událostí a vztahů opakují stále častěji a to je dobře. Ovšem nutnost znát vlastní minulost se vší svou závažností a alarmující aktuálností se dá převést do divadelní formy mnohem lépe.
Kámen aneb Nutnost znát svou minulost FOTO VÁCLAV MACH
To je moje fantasmagorie – vy jste tu jen hosti
Druhý festivalový den zakončili „domácí“ studenti činoherního herectví autorskou inscenací Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí. Letošní absolventi vypráví příběh výraznou expresí i skrze akrobatické výstupy. Sehráváním částí literárních děl formují Dalího svět inspirativních i děsivých snů, představ a fantazií, které jsou více či méně s jeho tvorbou spojovány. Umělecké záhrobí vytváří obrazy ze Salvadorových vzpomínek a obrazů, Dostojevského Idiota či Guerrových Lidí a vlků. Dalího život hned od začátku nabírá nebezpečně rychlé obrátky a to nejen, co do rytmiky, ale i srozumitelnost vyřčených replik, čímž značně trpí, především výkony Davida Janoška jako Dalího nebo Galy Terezy Slavkovské. Mnohdy, v zápalu své umělecké extáze, mluví tak překotně, že zachytitelné jsou „pouze“ emoce. Díky této přehnané „běžecké“ rychlosti nemá šanci vyznít poetika ani celková atmosféra Dalího uměleckého života. To, co ztrácí Absolutní štěstí ve verbálnosti, získává v metaforických vizuálních a akrobatických obrazech, jejímž uměním letošní absolventi obzvlášť vynikají.
Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí FOTO VÁCLAV MACH
///
Předchozí (první) díl denních festivalových zpravodajství:
Komentáře k článku: Brněnský Olymp (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
