Brněnský Olymp (No. 3)

Někdy hrajeme my, někdy hraje klavír

Třetí festivalový a prosluněný den zahájilo představení švýcarské Scuoly Teatro Dimitrij Kniha ukradených tváří. Pohybový projekt se dotýká problémů lidské identity a hledání cesty životem, navzdory tomu, že někdy se nám ani tak úplně žít nechce. Autor textu Balász Várnai v inscenaci i sám účinkuje, což jí dodává charakter zpovědi, ale zároveň stále balancuje na hraně klauniády. V rozlehlém až prázdně působícím prostoru vypráví o svém zklamaném očekávání bezchybných zážitků, pocitu nedostatečnosti a neuspokojení. Zpovídá ze své nechuti k žití, z problematického vztahu k sobě samému, z neschopnosti někdy odpovídat i na prosté otázky. Pomocí staré budky k fotografování rozehrává variaci o konzumní společnosti, vztahuje se k matce – jako k pupeční šňůře z lesklých světel, která mu však záhy zmizí a už se nevrátí. Přesto inscenace nepůsobí ponuře, spíš humorně, neboť všechno je podáno s nadhledem a v několika jazycích. Místo toho, aby nás v tématech koupala, jen nás v nich namáčí, abychom měli o čem přemýšlet, ale nebyli smutní.

Variace na téma konzumní společnosti aneb Kniha ukradených tváří FOTO Dominick Benedikt

Ať jsi Melanie či Lena, pojď si mě vzít, abych měl koho ovládat…

Druhým představením hlavního programu bylo Chladné dítě ruské Akademie umění státního divadla v Petrohradu. Inscenace minimem prostředků převedla Mayenburgův text do působivého obrazu nelichotivého stavu společnosti. Ve vyhrazeném čtvercovém hracím prostoru vyznačeném bílou páskou inscenátoři vykreslili s obdivuhodnou precizností v herectví i pohybu fragmentární historii jedné rodiny nebo jednoho společenství. Hráli o neúctě k druhému, o neochotě koexistovat s druhými a chovat se k nim slušně. S ledovou bezcitností zobrazovali hraniční situace. V některých chvílích přešli ze stylizované taneční náznakovosti k reálné podstatě a vrazili si pár facek. S extrémními situacemi přitom pracovali jako s normalitou a tím zvýrazňovali jejich ohavnost. Závěrečná tečka mrtvého posilovala dojem, že všechno je relativní, ani když někoho zabijeme, nezajistíme tak, že nás přestane šikanovat.

Chladné dítě vypráví o neúctě k druhému FOTO Dominick Benedikt

Kdybyste měli přístup k informacím, které mohou ovlivnit šest miliard lidí, co byste udělali vy?

Dokumentární inscenace Manningová studentů Královské konzervatoře ze skotského Glasgow pokládala otázky týkající se informovanosti veřejnosti o vojenských operacích. Vyprávěla konkrétní příběh vojína Bradleyho Manninga (Cody Gunn), který se rozhodl zveřejnit tajná data týkající se vojenských operací a byl za to odsouzen k pětatřiceti letému vězení. Perspektivou 22-ti letého mladíka, navíc nespokojeného ve svém mužském těle, vidíme vojenský tábor jako místo plné násilí, cynismu a bojechtivosti. Důraz na pochopení rozhodnutí zpronevěřit se přísaze věrnosti americké armádě, nás vede ke vcítění do postavy Manninga. Linii dokumentárního dramatu drží především postavy žalobce a obhájce, snažící se postihnout oba pohledy na provinění. Intimní atmosféra milostného aktu Manninga s jeho přítelem zřetelně mění své vyznění, když po něžném svlékání následuje hrubé oblečení do oranžové vězeňské kombinézy. V závěru je nám promítnuto jedno z videí, jejichž zveřejnění Manning umožnil, vidíme vojáky, kteří bezcitně střílejí do lidí, chceme se odvrátit, ale díváme se, protože je to jediné, co můžeme udělat.