Brno žije divadlem (No. 1)
Neslyší nás, vždyť jsou nadopovaní prášky na spaní. Nebudou si nic pamatovat, protože si přece nikdy nic nezapamatovali. Kam je postavíš, tam stojí. Můžeš na ně křičet, můžeš jim ubližovat, vždyť je to jedno; jsou dementní!
Demence má prostý příběh – léčebna se má rušit, všichni odejděte… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Na jevišti Janáčkova divadla včera otevřelo mezinárodní festival Divadelní svět Brno představení Demence divadla Proton Theatre. Budapešťský soubor, jehož inscenace jsou realizovány zejména jako mezinárodní koprodukce, od svého vzniku v roce 2009 hostoval asi na sedmdesáti festivalech. Inscenace Demence získala Cenu kritiky na festivalu v Petrohradě v roce 2014.
Režisér a spoluautor Kornél Mundruczó je známý svou naturalistickou poetikou. Na jevišti bez obalu prezentuje člověka tak, jak bychom ho nejraději neviděli, a jak si nepřiznáváme, že by se mohl chovat. Tentokrát nás vtahuje do kulis starého několikapatrového domu s dementními pacienty a dvoučlenným personálem – doktora Szatmáryho (Roland Rába) a sestry Dory (Orsi Tóth) v „den otevřených dveří“.
Příběh je prostý; léčebna se má rušit, všichni odejděte. Jakýsi Bartonek (Ervin Nagy), který dům koupil a chystá se v něm zřídit něco jako „live stream nadržených holek“. Se střídavým úspěchem se spolčuje s Dorou (frustrovanou mladou ženou toužící po mužské společnosti) díky níž se Bartonek během orálního sexu dozvídá, že někde mezi jeho nohama stále žije jeho vrostlé dvojče, a také s doktorem Szatmárym (alkoholikem a feťákem bez morálních zábran). Chvíli jim nijak zvlášť na pacientech nesejde, o něco později je málem brání vlastním tělem. Vybírají z mnoha možností, jak se nemocných zbavit – mohou je zabít léky, nechat je podepsat nějaké prohlášení nebo jednoduše vyhodit… Na tom přece nezáleží. Nikdo z pacientů se ale odejít nechystá.
Inscenace využívá dokumentární prvky při přenosu akce na plátno, přičemž se divák dostává do jiného vztahu s hercem; do většího detailu a zároveň dimenze 2D, což ale i tak působí velmi sugestivně. Kamera přibližuje obličeje „nemocných“ a my se nemůžeme podívat jinam, musíme sledovat jen je, jakkoli je to nepříjemné. Stejně jako pacienti nemáme na výběr.
Představením provází kapela složená ze všech postav. Mísí se zde několik žánrů a druhů divadla – klasická činohra a opereta, využívají se postmoderní principy. Realismus a naturalismus se otiskl také v pojetí postav trpících demencí. Nejvíce s nimi pracuje Lili Monory v roli bývalé operetní pěvkyně Mercédezs Sápi. Svým bezduchým a rezignovaným pohledem otevírá bránu do duše bezmocného starého člověka a v zápětí sebere síly na křik, když má pocit, že je jí ubližováno. Ještě se najdou okamžiky, kdy si pamatuje, kdy vzpomíná. A v zápětí vysype květináček s rostlinkami, co zalívala vlastními slinami, a vzteky vše rozdupe.
Demence rozesmála, ukřičela, vzrušila a znejistěla diváky prvního festivalového večera. Myslím, že není co dodat.
///
O inscenaci psala do DN 5/2014 Lucie Málková:
Příliš politiky (maďarskému) divadlu škodí
///
Více o DSB na i-DN:
…
Komentáře k článku: Brno žije divadlem (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
