Brno žije divadlem (No. 2)
Velkou rodinnou fresku Ingmara Bergmana Fanny a Alexander přenáší režisér Marián Amsler na jeviště v podstatě v plné délce původního filmového sestřihu. Nechává tak možnost zažít skrze důležité momenty několik let života rozvětvené rodiny Ekdahlových. Sága si v textové rovině zachovává bergmanovskou hloubku řezu lidskými emocemi i jistý ironický nadhled a pro naši kotlinu nezvyklý étos rodinného salonu, kde se zcela samozřejmě mluví o všem, včetně nemanželských dětí.
Fanny a Alexander, Slovenské národní divadlo Bratislava
FOTO DSB
Amsler v inscenaci pracuje s módem až nezvyklého voyerismu. Především v první části inscenace, kdy salon i další místnosti domu Ekdahlových uzavírá doslovnou čtvrtou stěnou. Divák se tak ocitá před sbitými bloky dřevotřísky a náhled do rodinného života mu v omezené míře umožňují okna, ale hlavně živě snímané kamerové záznamy přenášené na dvě velká plátna. Celý prostor pokrývá několik stacionárních kamer a Alexander (Daniel Fischer) navíc natáčí na jednu mobilní, většinou připevněnou na hlavě. Nastává tak formální paradox, kdy je film na divadlo přenášen ve velké míře opět filmovými vyjadřovacími prostředky. I ve velkém divadelním sále se tím zachovává intimnost detailu hereckých tváří. Možnost střídavě sledovat dění z velké blízkosti i zpovzdálí skrze okna navozuje zvláštní způsob nahlížení dění z několika úhlů najednou.
Fanny a Alexander, Slovenské národní divadlo Bratislava
FOTO DSB
Technika ustupuje do pozadí v části druhé, syrovější a drásavější. V logice přesunu Fanny (Táňa Pauhofová), Alexandra a jejich matky Emílie (Petra Vajdová) za novým manželem do strohé farní domácnosti mizí přepych sídla Ekdahlů a nahrazuje jej prostá, spoře vybavená kovová klec. Scénografie znovu operuje s doslovnou metaforou. Druhá půle ovšem rovněž ukazuje limity inscenace a zvoleného přístupu. Především práce se střihem a přechody mezi lokacemi představuje pro divadlo daleko větší výzvu než pro film. A i když je řešení nejúspornější možné, doprovázené podmanivou hudbou, pomalu ale jistě začíná být úmorné. Čím dál klopotnějšímu vyprávění pak vévodí konec obracející vše v dobré. Ekdahlovci se opět scházejí v plném počtu při oslavě dvojitých křtin a proslov strýce Gustava (Milan Ondrík) velebí poklidný rodinný život a drobnou lidskou pospolitost. Biedermeierovské smíření po prožitých traumatech zmizí jenom proto, že si to všichni přítomní usilovně přejí.
Herecké výkony setrvávají na velmi vysokém, jemném a precizním standardu Slovenského národního divadla, leč ani ty nedokáží koncepci celku udržet pohromadě. Detaily a jednotlivosti, ať už hereckých tváří či režijních nápadů, vybízejí k plné účasti na životním příběhu velké rodiny, ale větší plátno z nich seskládat nelze. Takže i režisérem vytvořená iluze sledování života v abnormální šíři selhává a zůstávají fragmenty. Pronikavé, vypjaté a nepříjemné, ale stále jen fragmenty.
Slovenské národní divadlo, Bratislava – Ingmar Bergman: Fanny a Alexander. Adaptace a režie Marián Amsler, překlad Teodora Chmelová, dramaturgie Darina Abrahámová, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotouček, hudba Ivan Acher. Premiéra 6. a 7. dubna 2016. Psáno z reprízy 12. 5. 2017 v rámci Divadelního světa Brno.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Brno žije divadlem (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
