Brno žije divadlem (No. 4)
I letošní Divadelní svět Brno potvrzuje, že nejlépe se festivalový den začíná pohádkou. O bílé lani hradeckého Divadla DRAK zase potvrzuje, že tvorba Jakuba Vašíčka patří k tomu nejlepšímu v oblasti českého divadla pro děti.
Už ladění výtvarné stránky inscenace do světlých, krémových a pastelových odstínů vyvolává poklidnou atmosféru. Perfektně sladěné hlasy dvou zpěvaček spojené s lyrickým textem podmanivě otevírají pohled tradiční konstelace královské rodiny. Mírně roztržitý a panovačný král (Milan Žďárský), éterická, ale v případě potřeby pevná královna (Barbara Humel) a později dlouho očekávaná a vymodlená dcera Jitřenka (Petra Cicáková). Pak už přichází klasický pokus o to zabránit v neštěstí, které má princeznu potkat. Samozřejmě však končí neúspěchem. Jitřenka nicméně přestojí svou kletbu, potkává lásku a slaví se svatba.
Co známému půdorysu dodává na velkém půvabu, je jednoduchost. Nic není překotně hnáno vpřed, snad až na výstup klaunů (Jan Popela, Václav Poul). Více se zpívá, než mluví, takže prostřednictvím různých hudebních žánrů (mým osobním favoritem se stala králova bluesovka) inscenace vlastně retarduje situace a nechá naplno vyznít jejich atmosféru. Herectví se pohybuje v rámci přirozenosti s trochou té pohádkové nadsázky. Doplňuje jej dění na zrcadle, jež zprostředkovává především hon bílé laně. Opět jednoduše, leč efektně pomocí zářících bílých loutek laně, lovce, stromu a stop. Nechybí samozřejmě ani pomrkávání na dospělé diváky nejen nápisem LOVE záhy se měnícím na LOVEC, ale především vítězoslavným ukořistěním věnečku v rukou švarného lovce (Milan Hajn) v závěru inscenace.
O poznání temnější vizi královské rodiny přinesl večerní Král Oidipús mnichovského Residenztheater. Známý příběh přesunul (v kontrastu s antickou zvyklostí předvádět vše kromě násilností před shromážděnou polis) do kuřárny za sněmovní místností. Bílá, jasně osvětlená chodba uzavřená plexisklovými rámy s jediným černým popelníkem a dvěma velkými, hnědými dvoukřídlými dveřmi sama o sobě má hypnotický účinek. Ten podporovaly i zvuky, respektive díky snížené hlasitosti spíše intenzivní vibrace, jež ponejvíce v první části inscenace signalizovaly neodvolatelné bušení katastrofy na dveře.
Ve strohé režii Mateja Koležnika vynikají herci. Bez rekvizit (s čestnou výjimkou cigaret a zapalovače), s nevelkou mimikou či gestikou zpřítomňují páni v na míru šitých oblecích a dáma v elegantních šatech tragédii člověka – spíše než vladaře. Rytmem řeči, pauzami a hlasem prosyceným vášnivými emocemi, či naopak bohorovným klidem naplňují odlidštěný prostor velkým vyprávěním. Jen zřídka přeruší tento civilní tok stylizované a mrazivě prosté choreografie či zvukové kompilace pomlouvačných hlasů ilustrujících postupující hrůzu Oidipovu (Thomas Lettow).
Přestože konec inscenace se v nastaveném tempu zdá poněkud zbrklý a herecky ne úplně dotažený, závěrečné pointě neubírá na naléhavosti. Završuje se v něm téma Oidipa a bezcitného okolí. Nikoho nezajímá jeho hoře, jeho tragické prozření, dokonce ani spravedlivý trest, který si sám úpěnlivě vyprošuje. Nechtějí mít na očích zlomenou lidskou bytost, pokračování vlády a moci je povýšeno nad obyčejný život.
Divadlo DRAK, Hradec Králové – Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček, Jiří Vyšohlíd a kol.: O bílé lani. Režie Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský, hudba Jiří Vyšohlíd, scénografie Kamil Bělohlávek, Tereza Venclová, texty písní Jan Skácel, Tomáš Jarkovský, pohybová spolupráce Petra Brabcová. Premiéra 19. března 2016. Psáno z reprízy 13. května 2017 na festivalu Divadelní svět Brno.
Residenztheater, Mnichov – Sofoklés: Král Oidipús. Režie Mateja Koležnik, dramaturgie Götz Leineweber, scéna Raimund Orfeo Voigt, kostýmy Alan Hranitelj, hudba Mitja Vrhovnik-Smrekar, světlo Gerrit Jurda, choreografie Matija Ferlin. Premiéra 17. října 2015. Psáno z reprízy 13. května 2017 na festivalu Divadelní svět Brno.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Brno žije divadlem (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)