Brno žije divadlem (No. 6)
A bylo dusno a přijít mokrý do divadla (15.5.) mohlo znamenat tři skutečnosti: 1. nemáte auto, 2. nemáte auto a nemáte deštník, 3. zaparkovali jste auto tak daleko, že litujete, že nemáte deštník. Aneb Divadelní svět Brno pokračuje.
Malina, Meetfactory, Praha. FOTO archiv DSB
Pražská MeetFactory přivezla na scénu HaDivadla inscenaci Malina v režii Lucie Ferenzové, vytvořenou podle stejnojmenného románu (1971) rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmann. Z okolo tří set padesáti stránkového románu se podařilo již před dvaceti šesti lety vytvořit film podle scénáře Elfriede Jelinek a Patricie Moraz v režii Wernera Schroetera. V témže roce film získal nominaci na Zlatou palmu festivalu Cannes.
Inscenace MeetFactory dodržuje strukturu příběhu Bachmannové a vypráví o milostném trojúhelníku ženy v podání Anity Krausové – a dvou mužů, z nichž právě Malina zčásti vystupuje jako alter ego ženské hrdinky i jako její partner. Matěj Nechvátal v roli Maliny na sebe v jednu chvíli bere kostým, evokující vzpomínky na druhou světovou válku a otce. V některých reakcích na knihu se dozvídáme, že Bachmannová touto metaforou připomíná mužskou dominanci nacistické ideologie, ovšem jevištní dění takový přístup nezdůrazňuje, spíše se jen zmíní vedle zájmu o vztahy postav. Nechvátal si s Krausovou mezi sebou mezi replikami vyměňují župan, také tuto skutečnost komentují, a do chvíle, kdy si oba najednou navlékají červené šaty, si nejspíš nešlo uvědomit, že oba představují jen ji. Textem (až na výjimky) se k sobě obracejí jako k plnohodnotným existencím, a tedy až zpětně si lze zařadit některé nepříliš jasné momenty představení.
Matěj Nechvátal a Anita Krausová v inscenaci Malina. FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Jakub Gottwald v postavě Ivana zanechává správný dojem egoistického muže, využívajícího ženské náklonnosti. Ivana nezajímají ženské problémy, když je unavený, nechce být rušen při práci a nebere ohled na očividně křehkou duši své přítelkyně. A ona jen čeká na jeho telefonát, snaží se ho donutit, aby volné chvíle trávil s ní, marně si namlouvá, že se něco změní – a utíká pro racionální názory k Malinovi. Gottwald působí vyrovnaným dojmem na rozdíl Nechvátala, kterému se i v nepříliš vypjatých scénách klepou ruce a působí velmi roztržitě. Pocit nervozity nebo únavy, jenž nepatří k postavě, vyvolává také Krausová, ovšem spíše na počátku představení.
Mariana Dvořáková vytvořila variabilní scénu ze tří zvýšených praktikáblů a žebříku vedoucího nad zadní portál. Z podlah praktikáblů postavy zlostí strhávají koberce, zlostí je přirážejí k sobě nebo se ztrácejí ve vzniklých mezerách mezi nimi. Jiným nastavením tohoto puzzle se mění i prostředí bytu na neznámý svět, či vnitřní svět ženy. Ivan krouží spíše okolo, k vyvýšenému prostoru se skoro nepřiblíží, jelikož nikdy nechtěl být jeho součástí.
Ženská hrdinka postupně zjišťuje, že vztah s Ivanem nemá budoucnost, žádný jiný vztah ji šťastnou neudělá, a proto se rozhoduje ukončit život. Na jevišti zůstává pouze Malina, který tvrdí někomu do telefonu, že nikdy žádná žena neexistovala.
Cube, Laterna magika. FOTO DSB
Druhé představením večera mělo název Cube. Slavná scéna Laterny magiky využila technických možností Hudební scény MDB a festivalovým divákům připomněla, co je pro inscenace Laterny charakteristické a čím vždy ohromovala diváky.
Témata inscenace Cube by se dala pojmenovat jako: dnešní mladí lidé, technologie, samota, otázka individuality, cesta na vrchol. Každá pasáž vizuálně pohybové inscenace se zabývá jedním ze současných fenoménů, a zároveň ukazuje jinou techniku práce s vizualitou v poetice Laterny magiky.
Cube, Laterna magika. FOTO DSB
Na jevišti se objevuje promítací plátno a zároveň taneční plocha jako nepravidelný zešikmený čtverec, dalo by se říct i jedna plocha „kostky“, s níž se pracuje jako se základním tvarem pro jakoukoli projekci i pro choreografii. Změna a variabilita tvarů je počátečním tématem a je zaměřena více na videoprojekci než na fyzickou přítomnost tanečníků.
Identita a vnitřní stíny (ať jsme s nimi smířeni, nebo ne) nejprve opouštějí tělo jednoho z tanečníků jako ploché projekce na plátně, ale postupně se zhmotní do živých existencí na jevišti. Šedí společníci synchronně opakují vše, co tanečník se svým tělem provede, náhle ho předbíhají, nebo si vládnou svým pohybem sami. Jakoby je vždy viděl jen divák, kdežto tanečník je měl stále v hlavě a neuvědomoval si, že jsou přímo za ním. Když se konečně otočí, už tam nikdo nebyl.
Cube, Laterna magika. FOTO DSB
Cesta na vrchol ukazuje techniku záběru tanečníka ležícího na podlaze a jeho obraz snímaný shora a přenesený na plátno. Pohyby se přizpůsobují konečnému úhlu snímání a jen z ptačí perspektivy lze vidět zamýšlený výsledek. Pohybující se podklad a pohyby tanečníka vytvářejí dojem šplhání a zdolávání překážek.
V abstraktnějších pasážích se také objevuje pro Laternu charakteristický „trik“: tanečníci v přesných intervalech synchronně s videoprojekcí opouštějí jeviště a jako kouzlem se objevují na plátně. A obráceně.
Uvedené příklady samozřejmě nevyčerpávají celou podobu inscenace, ale poukazují na některé charakteristiky a témata Laterny magiky. Festivalový program doplňuje: Divák si odnese zážitek z originálního vizuálního díla, jež ho pohltí a rozehraje v něm emoce stejně jako požitek z tance a jeho energie.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Brno žije divadlem (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
