Brno žije divadlem (No. 8)
Letošní Divadelní svět Brno jsem na své pisatelské poměry docela odvážně zakončila dvojbojem pohybového divadla. A ke svému překvapení jsem zjistila, že nezáleží na divadelní, resp. performativní formě, protože mé základní divadelní „postižení“ zůstane asi pořád stejné – téma. Hledání základního záchytného bodu, o němž se mnou tvůrci chtějí komunikovat. Právě to se především v první isncenaci stalo nemalým problémem.
Horses in the Sky. FOTO DSB
Horses in the Sky izraelské Kibbutz Contemporary Dance Company rozhodně nemají nouzi o divácky vděčné vizuální momenty, především samotný začátek je opravdu strhující. Za důrazných kovových beatů řízné elektronické hudby se na jevišti v momentu objeví šestnáct tanečníků a tanečnic. Beze zbytku zaplní prostor energickou scénou, v níž se pro množstvi různých a roztroušených choreografických skupin špatně orientuje, což samozřejmě výborně motivuje diváckou pozornost. Posléze se tempo zvolní, tanec zintimní, a střídání rychlého a pomalého se stane jedním ze základních principů inscenace. Stejně jako u druhého určujícího principu, totiž vpádů – vpádů dalších účinkujících do duet, vpádů individuality do společné choreografie. Výsledkem je však dojem, že se pracuje jen s prvním plánem konceptu. Podporuje ho i potřeba inscenátorů vizi a pozadí inscenace vysvětlit slovně, nejprve patetickým monologem jednoho z tanečníků, a v závěru také srdceryvnou a textově zbytečně explicitní písní. Zmatek, běsnění i možná spása našeho světa se tak do zhlédnutých scénických obrazů dají promítnout spíše až zpětně. Stejně tak by se tam ale dalo promítnout na tisíce témat jiných.
Constellations I. FOTO DSB
S tématickou sevřeností jsem měla problém i u druhé inscenace večera Constellations I. (Before I Say Yes), přestože bezesporu menší. Zde se mé pochybnosti pohybují spíše v mezích propracování jednotlivých celků, reps. stavů. Dílo se dělí na pět částí – Euphoria, Euthanasia, Éros, Insomnia a Causa Finalis. U každého z nich se dají najít momenty hypnotické či meditativní, ale zároveň chvíle, které takové vytržení rozmělňují, které spíše než k reflexi vybízejí k spokojenému spočinutí na již dosaženém. Euforické poskakování či uvolněné pohupování už navodily patřičnou atmosféru, leč nepouštějí se do nových vod, do dalšího jitření extrémních poloh lidské mysli. Co ovšem v inscenaci udržuje napětí, je živá hudba Orchestru Berg. Kombinace klasických nástrojů, elektronických zvuků či samplů a třeba i roztočených plastových trubek poskytuje prostor pro zahloubání se i tam, kde se jevištní dění pomyslně zastaví.
Přes zmíněné výhrady ale nemohu dílu Spitfire Company upřít závěrečnou emoci, s níž mě odeslala domů. Pocit křehkého smíření především s překotností, propady i vzlety vlastních myšlenek jsem si z divadla odnášela po opravdu notné době.
Kibbutz Contemporary Dance Company, Izrael – Rami Be’er: Horses in the Sky. Režie, choreografie, scéna, světelný design Rami Be’er, kostýmy Rami Be’er. Lilach Hatzbani, baletní mistr Nitza Gombo. Psáno z reprízy 17. května 2017 v Janáčkově divadle.
Spitfire Company, Orchestr Berg – Constellations I. (Before I Say Yes). Koncept, režie, scénografie Petr Boháč, dramaturgie Miřenka Čechová, choreografie Markéta Vacovská, Petr Boháč, hudba Michal Nejtek. Premiéra 2. prosince 2016. Psáno z reprízy 17. května 2017 v Mozartově sále v Redutě.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Brno žije divadlem (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
