Buchta pro Mašína
Vždy jsem cítil zásadní rozdíl mezi dvěma skupinami lidí: mezi skupinou odbojovou a odbojnou.
Rozdíl mezi jednou a druhou je přitom asi takový jako mezi vztekem a vztekáním, mezi hrdostí a chvastounstvím, mezi dobrým vychováním a rozmazleností; a Mašínové byli, říkal mi můj cit, vztekající se rozmazlenci. Patřili k lidem nespokojeným, revoltujícím, k lidem, kteří revoltují sice pochopitelně (když ne legálně, tak jistě legitimně – proti zrůdě), ale zároveň jsem je podvědomě řadil k lidem nesympatickým, přičemž tato nesympatie pramenila v odporu k tušené motivaci jejich chování. Nevěřil jsem v jejich, řekněme, dobrosrdečnost. Viděl jsem v nich elitáře v negativním smyslu toho slova, elitáře, kteří kvůli svému rodinnému zázemí pohrdali všemi šedivými osly. Viděl jsem v nich syny, kteří se odrodili, nedostáli očekáváním, syny, kteří packali, na co sáhnuli. Vzpupní, činorodí, ale bezvýslední. Tak, jak se kdysi chovali Mašínové, tak se dnes chovají potomci (pitomci) z bohatých rodin, kteří parkují na zákazu stání. V jejich jednání jsem nespatřoval vznešenost, ale jen namyšlenou svévoli. Namyšlený, svévolný Mašín. V tom člověku jako by se rodili lidé, kteří se v pozdější, jimi tak nenáviděné době rodili po statisících. Vztekali se a brali si, o čem si mysleli, že jim to patří. Nenavazují na žádný vznešený vyšší princip mravní. Rozmazlení, arogantní a nesympatičtí. Tak mi napovídal a diktoval cit.
Rozumovému, rozumnému souzení, zda jsou hrdiny nebo vrahy, jsem se vyhýbal. Ostýchal jsem se před prolitou krví (toho druhého přece podřízli jak podsvinče) kvůli nepatřičnosti pohledu do otevřené rány. Na základě toho mála, co jsem nechtěně zahlédl, jsem si neutvořil názor, souzení v jejich věci (usuzování, mínění, nikoli odsouzení) se odehrávalo v rámci kategorií citu, vkusu, sympatií, dokonce snad stylu; a nezlobte se na mě, ta jejich zabití postrádala mravnost (mravnost coby dobrý důvod pro jinak těžko pochopitelné jednání, mravnost coby styl), což z nich tak trochu dělá vraždy.
Prostě – nechtěl jsem mít v dané věci názory. Pro toto laissez-passer mám ještě jeden důvod, který podle všeho není čistý a vznešený: pobuřuje mne populismus obou názorových skupin. Možná je i ve mně ten elitářský Mašín, který se ale v mém případě projevil jinak, nikoli bojem proti oslům, kteří si nic nemyslí a za nic nebojují, ale proti oslům, kteří si myslí a bojují za cokoli, co jim kdo poradí, tedy nikoli za Mašína nebo proti, ale za pouhý papundekl, za buchtu, za loutky.
Já, hrdina, mašínovská inscenace v pražském Disku, kterou nazkoušeli herci čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU pod režijním vedením Jiřího Havelky, je velmi dobrou hrou v obou smyslech toho slova. Je to hra o Mašínech a o divácích, hra s Mašínem a s diváky, především s nimi. Rekonstruuje činy vztekající se skupiny, bez názoru, opatrně, krok za krokem se pokouší o pouhé faktické zachycení akcí, které vedly k smrti tří lidí. Fakta nezaujatě doplňují názory z internetových diskusí, přičemž se spravedlivě střídají oba – tak trochu odporné – tábory. Diváci v domnění, že se před nimi díky přesné rekonstrukci otevírá svobodný prostor pro tvorbu opodstatněného názoru, bezostyšně sledují rekonstruovanou dráhu řezných ran, zatímco se v nich cíleně zadělává (je to ještě jiná forma násilí, tahle objektivita!) na buchtu pro Mašína nebo proti; hleďme, byl to podle všeho vrah nebo hrdina?
Z hlediska společenského, z hlediska národního sebeurčení je nutné hledat jasnou odpověď. Taktéž je třeba říct, že Já, hrdina je politické divadlo, které má význam. Z mého privátního hlediska je však třeba dál odvracet zrak.
Komentáře k článku: Buchta pro Mašína
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
