Divadelní noviny > Názory – Glosy
Budapešť pulzuje nouzí a marastem
Tenhle sloupek se od mých předchozích na tomhle místě publikovaných sloupků bude v mnohém lišit. Tak třeba hned v úvodu se vám v něm svěřím se svým současným krédem. O co jde? Inu, moje současné krédo, jemuž se snažím beze zbytku podřídit i psaní beletrie, zní takto: v době, kdy všichni, co vás po světě pobíhá, máte wikipedii i v telefonu, v téhle požehnané době už není třeba ze sebe dělat chytráka, ba co víc, chytrák, jenž bude i v nových podmínkách bezohledně pokračovat ve svém chytráctví, může taky dopadnout tak, že ho jeho okolí označí za chytráka (za chytráka v trochu jiném smyslu, snad si rozumíme), takže ani náhodou! V tomhle sloupku nenajdete jediné moudro, a že by jich tady mohlo být, a jak vtipných! Tak třeba tohle: slovenskému koncentračnímu táboru v Ilavě se v roce 1940 začalo říkat „machau“, protože tehdejší slovenský ministr vnitra se jmenoval Mach, no a to „chau“ na konci, to se vzalo z Dachau, samozřejmě… Tak taková fakta mě baví! Co vás? V tomhle sloupku žel bohu žádná taková fakta nebudou…
Ale následující sloupek nejenže bude prostý všech fakt opsaných z wikipedie, on bude, milý divadelně zaměřený čtenáři, oproštěn i od všech faktů o současném českém divadelním dění, které se ještě na wikipedii ani nedostaly. V tomhle sloupku prostě nezazní název jediné inscenace či divadelního spolku, to slibuji! Protože další moje krédo (a komu přijde, že od začátku mluvím až příliš o sobě, tak ten ani v nejmenším nepochopil, co jsem chtěl říct oním výpadem proti moudru a wikipedii!), další moje krédo zní: už žádné oslí můstky!… A že by se jich našlo! Tak třeba fakt, že jsem dlouhodobě v Budapešti a shodou okolností žiji v blízkosti zdejšího grandiózního Náměstí hrdinů, v maďarštině Hősök tere (s tím překladem jsem se doteď nesmířil, musím přiznat – podle mě Hősök tere neznamená Náměstí hrdinů, a basta), tak tenhle fakt by člověka sváděl třeba k tomu, aby ve svém sloupku promluvil o jedné nyní velmi prestižní pražské divadelní scéně (upřímně řečeno, je to zdaleka nejprestižnější scéna vůkol vůbec, no ne, divadelníci?), čili o Studiu Hrdinů, a o dvojici inscenací zdejšího souboru, které mi v nitru s plnou silou zaúčinkovaly až po příjezdu právě sem do Budapešti… A teď se setkáš s něčím, s čím ses v novinách ještě nesetkal, milý čtenáři… Už za chvilku! Dosud neslýchaná, v novinách nespatřená výzva! … Zde je: Pokud se někde v dosahu tohoto textu nachází město Budapešť, tak se teď důrazně vyzývá, aby si zacpala uši! Protože, co teď padne o Budapešti, to by se Budapešti nelíbilo, tedy pokud předpokládáme, že Budapešť zná nejen Náměstí hrdinů, ale i Studio Hrdinů a jejich dvě inscenace, konkrétně Černá zrcadla a Den opričníka.
Zde bohužel nemáme prostor o inscenacích promluvit obšírněji (obě inscenace navíc zpracovávají samá drásavá témata, první jakousi postapokalyptickou situaci, při níž se jasně ukazuje, jaký chaos nám vládne, jaká neutěšenost, no a druhá pak chaos a neutěšenost v Rusku, takže ani není o co stát), ale cosi přece jen musíme alespoň naznačit. Příjezd do Budapešti a už krátký pobyt tady mne přiměl zavzpomínat na ony dvě výše jmenované a stručně charakterizované inscenace. Proč? Copak je Budapešť také tak bezútěšná? No ano. A tady je zápis o mém docela bezútěšném pocitu: Budapešť je pulzujícím velkoměstem, v němž je na každém kroku vidět, že sen zpřed dvaceti let (sen, který byl pravděpodobně v lecčems podobný i našemu snu) totálně selhal, nenaplnil se. Budapešť pulzuje, čtyřiadvacet hodin denně, to všechno je pravda – ale čím pulzuje? Jen sociální nouzí a politickým marastem.
Těch traumat už prostě bylo příliš. A člověk si dál a dál zadělává na nová…
Komentáře k článku: Budapešť pulzuje nouzí a marastem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
