Budeme se zlepšovat
Andrej Krob přesídlil v lednu s Divadlem na tahu do Studia Paměť. Snímek archiv
Budeme se zlepšovat, prohlásil režisér Andrej Krob úvodem krátkého zasvěcení publika do programu a pravidelného provozu v právě otevíraném novém stálém sídle Divadla na tahu počátkem ledna – v bývalém Studiu Paměť v Soukenické ulici v Praze 1 . Nejskromnější z našich divadelních režisérů proslulý jako první a soustavný inscenátor Havlovy dramatiky se – překvapivě v době, kdy probíhají klání o šéfovské posty kamenných divadel v Praze – spokojil se sklepní atmosférou sálku pro čtyřicet diváků. Snad proto, aby byl v řádu se svou undergroundovou minulostí, možná i proto, aby udržel zdejší tradici nezávislého sklepního kulturního prostředí, které charakterizovalo programy někdejšího Studia Paměť. Úvodem svého účinkování v (pro něj) novém prostoru mluvil o prehistorii své divadelní činnosti – o založení Divadla na tahu v roce 1988, kdy pojal se svými přáteli myšlenku na obnovení disidentských představení.
Disidentský soubor
Podvakrát dvanácti letech od této kdysi ilegální události tak zahájil 10. a 11.ledna tohoto roku program nejprve repríou samizdatové videoinscenace Pokoušení, která vznikla ve spolupráci s Originálním videojournalem a měla původně premiéru v jedné z vyšehradských bašt 14. dubna 1988 (předcházela jí vernisáž fotografií, představující výběr z tvorby Kateřiny Krobové).
Originální videojournal / Pokoušení 1988: Petr Taťoun, Jana Sekyrová, Aleš Duda, Petruška Šustrová, Jiří Mrázek, Ivan Havel a Karel Bureš. Snímek JAROSLAV KUKAL
V lednové repríze této inscenace účinkoval „disidentský soubor“ s Ivanem Havlem v hlavní roli, dále s Petruškou Šustrovou, Alešem Dudou, Jarmilou Bělíkovou, Sylvou Krobovou, Karlem Burešem, Petrem Taťounem a Jiřím Mrázkem a dalšími. I dnes oslovila především drsnou autenticitou lidských typů; ale i přirozenými, inteligentními hereckými výkony bez výraznější divadelní konvence (s výjimkou skutečně hereckého nasazení mladistvých představitelů Fistuly a Markétky). Evokovala autentickou atmosféru (a pamětníci snad vzpomenou, že i reálie) syrového prostředí socialistického vědeckého ústavu i s jeho sektorovým půvabem. Hlavně se ale Krobovi podařilo především to, čemu Jiří Frejka říkal duchovní vedení diváka, a co tvořilo v jiné, exaktněji podané rovině jeden z význačných rysů i Grossmanových režií. Vznikl intelektuálně vystavěný dramatický tvar, jehož přesně vypointovaný text s logickými hříčkami, absurdními paradoxy, kafkovskými pochybami a nakonec i obludnou maškarádou dovedli neprofesionální herci, ukázněně udržující habitus svých groteskních typů, až k obnažení filosofické these, která spočívá v samém jádru hry.
Já nejsem smutnej
Dva karlovarští herci – stálí spolupracovníci režiséra Kroba – Karel Beseda a Radek Bár ztělesnili role Sládka a spisovatele Vaňka. Snímek archiv Divadla na tahu
Následujícího dne zavedla obnovená inscenace aktovky Václava Havla Audience diváky nejprve na malé otevřené jevišťátko pojednané strohou, ale účinnou a jaksi fárovsky krásnou scénografií Jaroslava Duška, kterou tvořily dekorace dveří od kabiny WC, opotřebovaný stolek a dvě židle. Na podlaze spočívala už jen dvě použitá štěňata (ocelové pivní soudky). Dva karlovarští herci – stálí spolupracovníci režiséra Kroba – Karel Beseda a Radek Bár ztělesnili role Sládka a spisovatele Vaňka. Krobova inscenační koncepce však především přinesla nové pojetí samotné hry, uvedené už v tolika nastudováních a především zafixované do vědomí divadelních kritiků z undergroundové nahrávky samotného autora v roli Vaňka a Pavla Landovského coby Sládka a pak též „revoluční“inscenací Činoherního klubu v podání Josefa Abrháma a opět Pavla Landovského. Ten vytvořil z postavy Sládka nezapomenutelný typ, vylovený odkudsi z nejnižších vrstev lidské spodiny. Namísto studené pustoty groteskního Absurdistánu, jež vévodila těmto dvěma provedením, volil dnes Krob jemnější prostředky výkladu, více akcentoval Havlův chápavý postoj, patrný ze závěrečného přechodu hry od vytříbené spisovné Vaňkovy mluvy k lidovému: Já nejsem smutnej. Zdá se, že – i podle režisérova úvodního konstatování – došlo i v jeho koncepci (Audienci nastudoval poprvé v roce 1976) k jistému posunu. Dnes se více uplatňovala Krobova lidská zkušenost, jeho znalost života maloměstských lidových vrstev i krásný, vroucí vztah k osobnosti Václava Havla jako nepochybnému předobrazu spisovatele Vaňka. Inscenace se sice pevně drží litery a absurdní situace hry, ale v průběhu jejího rozvoje pečlivě odkrývá – hlavně díky skvělému představiteli sládka Karla Besedy – slupku za slupkou jádro postavy. Od žoviálního chlapáctví skalního pivaře přes stoupající napětí a nervozitě až k vědomé a podvědomé snaze získat Vaňka nejen ke spolupráci, ale i k ulevení svému potlačovanému svědomí. Obnažuje tak především ubohost života uvázlého v sítích znetvořených politických a společenských vztahů.
Samotné postavě Vaňka dodává tu pravou vizuální pointu a půvab něžné chování „obtloustlého obra“ Radka Bára. Snímek archiv Divadla na tahu
Obžaloba totalitního systému je z celé koncepce zřejmá, přesto je svět postav pojímán s jistou laskavostí, která mu dodává věrohodnost i lidské pochopení. S tím souvisí nejspíš i tichý, promyšlený nesouhlas Vaňka s nemravnými praktikami jeho protivníka nebo jeho ostýchavé pochopení pro strázně „malého člověka“. Samotné postavě dodává tu pravou vizuální pointu a půvab něžné chování „obtloustlého obra“ Radka Bára.
Václav Havel a Andrej krob, Hrádeček 1978. Snímek BOHDAN HOLOMÍČEK
Opakovat znovu známé pravdy o kvalitách havlovské dramaturgie či schopnostech režiséra Kroba a záslužné umělecké aktivitě Divadla na tahu je jistě zbytečné. Pro případ, že by se našel někdo, kdo se nejspíš pro svůj mladistvý věk nemohl s tímto významným fenoménem našeho divadelního života seznámit, doporučuji krásnou autobiografickou knihu Andreje Kroba Divadlo na tahu, která byla vydána 1995 u příležitosti uvedení Žebrácké opery.
V čase odvážných divadelních experimentů, někdy i zavalenými planými ornamenty pohybových, světelných a jiných efektů, v době, kdy divadlo hledá svou tvář, je čistá, úsporná tvorba Divadla na tahu osvěžením jak pro svou myšlenkovou závažnost a víru ve slovo, tak i pro svůj vyhraněnou a naštěstí i kontinuálně rozvíjenou poetiku a styl. Potkat se s divadlem tak jasného profilu je stále ještě událost.
Divadlo na tahu – Václav Havel: Pokoušení. Režie Andrej Krob. První uvedení 14. dubna 1988 v jedné z Vyšehradských bašt. (Psáno z představení 10. ledna 2012)
Divadlo na tahu – Václav Havel: Audience. Režie Andrej Krob, výprava: Jaroslav Dušek. Divadlo Na tahu uvedlo Audienci poprvé v roce 1976 – představení se uskutečnilo v Krobově stodole při zahradní slavnosti na Hrádečku. (Psáno z představení 11. ledna 2012)
Komentáře k článku: Budeme se zlepšovat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
