Bůh konce…

Probouzím se ze sna a už ve snu uvažuju, jak to zapsat.

Byl jsem (ve snu) bůh. Ale bylo nás bohů víc.

Chodili jsme s ovázanou hlavou hadrama.

Lákali jsme malý děti, ať jen jdou blíž (asi křesťanský), a stařecky skřehotali: Špatně slyším, pojď blíž, ty zrzečko!

No, a když ta zrzečka přišla blíž, tak jsme ji „božstvím“ nakazili, hlavu hadrem svázali a byla naše, byla taky bůh…

Je to dost koronavirový. Vím vo tom.

Měla to bejt jakoby antika nebo předso…

Bohů bylo dost.

Mesiášskej komplex tam je trochu, víc tý bohorovnosti, bych tipnul.

Psát si milostnou v létě?

Jedna mi před léty vyšla a nebyla to báseň, ale sloupek o nenasytnosti keltský bohyně lásky.

Vyžadovala v půlnoci oběť.

Vzdělanýho barda z dobrý rodiny, třikrát zamordovanýho, aby bohyně zachovala plodnost.

Pálení čarodějnic je z tý doby.

Já se ale propad až do antiky.

Bůh konce…

P. S.: Víc než šedesát let se sny „pracuju“. Postrkuju vzkazy, ale nechám se i unést…

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)