V tenatech studijní práce
Brněnský Buranteatr má od léta nové vedení a – zdá se – mění i cíle svého směrování. Zatímco původní zakladatelé, režisér Michal Zetel a dramaturg Jan Šotkovský, byli přesvědčeni, že: hlavní povinností divadla je bavit a zaujmout diváka, ať dramaty, či komediemi, ať naléhavým tématem, nečekanou formou nebo „jen“ suverénním řemeslem, nový šéf Juraj Augustín má umělecky náročnější vize a plány. Soudě tak alespoň podle jeho první režie v nové funkci – inscenace se záhadným názvem Moja.
Herci vytvářeli ze svých těl různé skulptury… FOTO PETR CHODURA
Jde o obsahově i formálně propracované dílo propojující činoherní a pohybové herectví s živě hranou hudbou (cimbál) a aktivní prací s prostorem. Hraje se na vyvýšeném jevišti uprostřed diváků, kteří sedí ze dvou stran. Herci jsou po celý čas přítomni. Pokud nejsou na jevišti, sedí mezi diváky – vstupují mezi ně či v jejich řadách hrají.
Text je tvořen paralelními životními zpověďmi Muže a Ženy, ohlížejících se za svým životem a vztahy. Vznikal údajně jako autorské dílo všech zúčastněných, kteří formou work in progress reflektovali témata samoty, blízkosti a ztráty druhého člověka. Jako inspirační zdroje tvůrci uvádějí fotografické cykly slovenského fotografa Martina Martinčeka obsažené v jeho monografii Ako sa krúti svet a slavný dlouhometrážní dokument Dušana Hanáka z roku 1972 (který ale měl oficiální premiéru až po roce 1989) Obrazy starého světa. Obě díla syrovým, přitom vysoce estetizovaným, černobíle nasnímaným obrazem (ve filmu je doprovázen monology mnoha starců a stařen) zachycují bolest a definitivu stáří v konfrontaci s venkovskou, respektive horskou slovenskou krajinou.
Divadlem lze těmto vysoce působivým obrazům a autentickým osudům, jež jsou fascinující samy o sobě, jen stěží dostát. Zvláště začínajícímu souboru – hrají a text si předávají tři mladíci a čtyři dívky, vesměs studenti či nedávní absolventi herectví DIFA JAMU a DAMU. Snažili se. Přesně dodržovali připravená aranžmá, důsledně využívali rekvizit, především cihel, z nichž byla sestavena část jeviště, a svých bot. Ty visely jako trsy cibule i na kraji jeviště coby symboly strastiplné cesty životem. Herci vytvářeli ze svých těl různé skulptury, padali i těsně před diváky a k tomu sólově či formou voice-bandů recitovali rozstřihané a různě skládané, občas se zčásti opakující texty, které ve výsledku tvořily mozaiku životního osudu obou – snad – partnerů. Interpretovali je s pečlivostí pavouků snujících magické labyrinty sítí. Výsledné pavučiny však byly příliš jemné a nesourodé na to, aby diváka ovládly a vtáhly dovnitř divadelního dění. To tak zůstávalo v tenatech studijní práce bez přesahu do vizuálně působivého, emotivně strhujícího, intelektuálně jímavého, kompaktního živého divadla, o jaké zřejmě tvůrcům šlo. Obávám se, že zvolené téma a forma vyžadují od všech zúčastněných mnohem větší životní i profesní zkušenosti a souhru. To by zvládli leda tak herci od Grotowského…
Sympatický, byť na úvod příliš náročný Augustínův výkop svědčí o silných vizích a velkých ambicích, které s nově se tvořícím souborem má. To bývá dobrý výchozí bod. Přejme mu zdravý dlouhovanoucí buran.
Buranteatr, Brno – kolektiv: Moja. Režie Juraj Augustín, dramaturgie Adam Gold, scéna Juraj Augustín, Iveta Kalousková a kol., kostýmy Iveta Kalousková, hudba Michal Grombiřík, light design Tomáš Tušer. Premiéra 16. října 2015. (Psáno z reprízy 30. října 2015.)
Komentáře k článku: V tenatech studijní práce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
