Náš život není věčný
Básnickému dramatu Adama Mickiewicze Dziady se v Čechách nedostalo scénického ztvárnění po celé minulé století a v tomto patří primát Buranteatru: jde pochopitelně o úpravu a dramatizaci vybrané části, neboť nastudování celého opusu polského básníka litevského původu by zabralo několik večerů. Autory brněnské dramatizace jsou Jan Šotkovský a Zetel, který také představení režíroval.
Martin Tlapák a Lukáš Riegr v inscenaci Buranteatru Dziady FOTO PAVEL NESVADBA
Dziady jsem viděl před dvaadvaceti lety v Mickiewiczově Vilnu – Vilniusu, šlo o výpravné, velmi spektakulární (ne však akademické!) nastudování v litevském národním divadle. Nejde mi teď o srovnávání obou inscenací, ale o odlišná „prolegomena“ k nim. Ve Vilniusu bylo na podzim roku 1990 na spadnutí vyhlášení státní samostatnosti. Přijeli jsme do Litvy na Všech svatých a o svátku „všech věrných zemřelých“ jsme navštívili hlavní vilenský hřbitov. Světla v mlze, rovy s dřevěnými kříži a s postavami vyřezávanými ze dřeva vyvolávaly neodbytný pocit, jako by svět naší denní zkušenosti a tušené světlo druhého břehu oddělovala jen tenká vrstva. Byli jsme tak přímo ideálně zformováni k přijetí Dziadů pojatých jako mystérium.
Na rozdíl od litevské reality zvolila dramaturgie Buranteatru postup právě opačný. Příběhy z Dziadů uvozují obrazy z našeho sekularizovaného světa s jeho chápáním smrti i vztahem k jejímu tajemství. Vnuk se ptá dědy: Kdo byl větší borec, Havel nebo Gagarin? V úvodu se hned nato ocitáme v ohyzdné obřadní síni s rakví. Mrtvým má být jistý Hurikán, postava z příšerného hitu Dalibora Jandy o chlapci, který se zabil na motocyklu. Omezený prostor malého studiového divadla je využit velice důmyslně: diváci jsou usazeni podél dlouhé centrální rampy, na druhé straně zbývá místo pro orchestr. K zemřelému přicházejí pozůstalí a také Řečník (Jiří Š. Hájek), glosující svým mudrováním běžné dění, který přednese neméně běžnou smuteční řeč. Větě z jeho projevu Náš život není věčný, jak si snažíme namlouvat lze rozumět ve dvojím smyslu, aktuálnější je dnes toto: snažíme se namlouvat si, že náš život není věčný, a že se tedy smrtí můžeme vyhnout zodpovědnosti. Tato verze lépe vytváří odpovídající prostor pro skličující fráze a bláboly, které má vyvážit přednes kultivovaného přání Karla Teigeho, jak naložit s pozůstatky po jeho smrti. Pohřební průvod za nesenou rakví se jakoby promění na obraz vesnického pohřbu a ocitáme se tak v čase vlastních dějů spojených se zaříkáním – vyvoláváním duchů zemřelých v době někdy před čtvrt tisíciletím. „Oživlý“ Hurikán (Martin Tlapák) předává žezlo či štafetu Gustawovi. Náročný přednes textů ve vázané řeči a ve výrazně mélickém přebásnění Františka Halase zvládli mužští protagonisté lépe než představitelky ženských rolí; přitom jich vzhledem k množství postav musejí téměř všichni zvládnout hned několik. Například Michal Isteník kromě „nemrtvého“ Gustawa ještě další tři, a všichni se navíc podílejí na sugestivních vstupech Sboru – některé z nich zaznívají v původním jazyce Mickiewiczova dramatu, v polštině. Isteník také na sebe výrazně upozornil v předlouhých lyrických pasážích Gustawových lamentací nad vším, co znemožnila jeho předčasná smrt, nese sám rytmus, není jím jen unášen, a jeho hlas a mimika „utáhnou“ i místa přímo vykřičená v čistém patosu. Nostalgie Maršálkova Starce nepotřebuje podobný rozlet, místy je však statická. Postavě Guslarze vtiskl magičnost prostředníka Lukáš Rieger. V roli řečníka výborný Jiří Š. Hájek přesvědčil i jako dětský Andělíček. Kateřina Dostalová v partu rozverného vesnického děvčete Zošky, jehož život zhasl ve dvaceti letech, působí méně výrazně, až zakřiknutě ve srovnání s předešlými rolemi, totéž, byť v menší míře, se dá říci o Kamile Zetelové, jíž se místy nepodařilo dodat postavě Gustawovy milé hlas v potřebné úplnosti.
Samostatnou kapitolu představuje hudební těleso Buran ensemble řízené Ondřejem Tajovským. Jeho vstupy (autorem hudby je Vojtěch Dlask) v představení nejsou žádná laciná podšívka, soundtrack, ale vnitřně korespondují s tím, co se odehrává na jevišti.
Zvykli jsme si už, že v Buranteatru vznikají s vynaložením minima materiálních i scénických prostředků velké a v každém případě velice působivé a osobité inscenace. Dziady představují patrně zatímní vrchol v dosavadním působení této scény, a to nejen co do kvality, ale také pokud jde o šíři a hloubku záběru. Jde-li v současnosti divadelní život někudy, jde právě a také skrze Buranteatr. Co dál? To, že toto divadlo žije doslova „z ruky do úst“ a že to jde, nijak neospravedlňuje současnou zupáckou kulturní politiku u nás. Přijdou-li však ještě horší časy, čehož je možné se obávat, bude mít ve špatném počasí otužilejší Buranteatr náskok před ostatními.
Buranteatr Brno – Adam Mickiewicz – Vojtěch Dlask: Dziady. Překlad František Halas a Josef Matouš. Scénář Jan Šotkovský a Zetel, režie Zetel, hudba Vojtěch Dlask. Premiéra 23. září 2012.
Komentáře k článku: Náš život není věčný
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
