Buzny, ne gayové
Buzní kříž byl první letošní premiérou v MeetFactory a zároveň posledním divadelním projektem pod vedením dramaturga Jana Horáka, jenž počátkem února z divadelní sekce této bývalé továrny a dnešního centra současného umění odešel. Horák zde razil směr, který pracovně nazval „experimentální činohra“ (čítající tematicky i formálně pestré a mnohdy i kontroverzní projekty), a pomohl uvést téměř dvacítku inscenací našich i zahraničních režisérů. Na třech spolupracoval s režisérem Miroslavem Bambuškem – autorské inscenaci L. F. Céline – Skočná, projektu Silní, který vznikl podle textu Angélici Liddell (ten je ještě možné navštívit) a naposledy na již zmíněném Buzním kříži, jenž vychází z prózy Chlípnice polského spisovatele Michała Witkowského.
Roman Zach a Karel Dobrý v inscenaci Miroslava Bambuška FOTO VIKTOR KRONBAUER
Jan Horák o svém posledním výběru prohlásil: Text Michała Witkowského nás zajímal především jako relikt světa lidí žijících naprosto mimo společenské konvence a kontext své doby. Hrdiny tohoto světa jsou staré „buzny“ popisující zaniklý svět polské homosexuální scény osmdesátých let. Důležitým rozměrem našeho konceptu byla politická nekorektnost a maximální empatie k těmto postavám, které jsme chtěli ukázat v jejich vykloubené něze. Chtěli jsme ukázat tento svět jako poezii, jako oslavu života.
Witkowski nezobrazuje život gayů, ale buzen, což je dost zásadní rozdíl, který může neinformovaným divákům přivodit nejedno překvapení. Buzny totiž o sobě mluví v ženském rodě a oslovují se dívčími jmény. Nemívají vybrané chování a solidní zaměstnání. Jsou to lidé z okraje společnosti (za totality pracovali, protože museli, většinou jako šatnářky či uklízečky v nejhorších podnicích) a jejich jediným smyslem života je rozkoš. Tu nejsilnější pak zažívají, když se jim podaří sbalit vošousta – podnapilého heterosexuála, který je pro ně prototypem chlapáka.
Z prózy si inscenátoři vypůjčili půdorys první části, nazvané Kniha ulice, v níž dvě staré kamarádky Lukrécie a Patricie před reportérem nostalgicky vzpomínají na zlatá léta osmdesátá, kdy po nocích lovily „skalpy“. Do otlučeného bytu plného starých svršků, roztodivného harampádí a dokonce i jedné blechy (neidentifikovatelné osoby pod kupou oblečení, jež „píchá“ každého návštěvníka) přichází novinář (Tomáš Jeřábek). Asi šedesátileté, sešlé buzny v podání Romana Zacha a Karla Dobrého rekapitulují svůj na zážitky bohatý život. Novinář je tak vystaven záplavě někdy dosti odporných i brutálních historek ze smradlavých veřejných záchodků, ruských kasáren a zaplivaných nádraží.
Lukrécie a Patricie šokují však dřív, než začnou mluvit. Před novináře předstoupí jen v síťovaných punčocháčích, což samozřejmě veškerou divákovu pozornost zcela strhne a jen ten nejodolnější (nebo nejstydlivější) je schopen dívat se jinam než na zdeformovaný rozkrok dvou ještě poměrně mladých a pohledných herců. Později však v divácích vzbuzují údiv, jak snadno se promění do postav starých dědků v otrhaných teplákovkách či notně zarostlých transvestitů v lakovaných kozačkách.
V „šílené“ inscenaci zcela jasně prosvítá hlavní přednost knižní předlohy – ukazuje to, před čím katolické Polsko radši zavíralo oči. Na buzní póvl, zbytečné a trapné jedince, kteří se naštěstí drží někde za branami města, nejsme však zvyklí ani my dnes. Spořádané gaye tolerujeme a jsme na to hrdí, ale takto „divné“ buzíky přinejlepším ignorujeme. Inscenace však „jinakost“ nejen ukazuje, ale přímo ji předvádí, a to s pochopením, humorem, nikoli však výsměchem. I když je místy až zbytečně, možná moc jednoduše provokativní – jako je například opakující se videosekvence, která ve smyčce přehrává obnažený mužský zadek.
Buzní kříž je jazykově velmi bohatý a vícevrstevnatý – expresivní, vulgární mluvu umí totiž herci podat poeticky. Slova jako buzna, vošoust, čurina či hetérák vyslovují s největší možnou něhou a především se zaujetím. Na jednom místě zazní dokonce i jakási modlitba k vošoustovi! Možná právě to přesvědčí novináře, který se nejprve v bytě bojí jen posadit, aby nakonec podlehl kouzlu snad opravdové, určitě však spalující touhy. Pro většinu z nás je takovéto bytí odporné, plné špíny a smradu, není však prázdné.
MeetFactory – Michał Witkowski, Miroslav Bambušek, Jan Horák: Buzní kříž. Režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Jan Horák, scéna Tomáš Bambušek, masky a kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Vladimír Franz, Petr Kofroň, Jakub Kudláč, light design Petr Krušelnický. Premiéra 18. ledna 2012.
Komentáře k článku: Buzny, ne gayové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
