Byl dvojdomý…
S Martinem Porubjakem jsem se poprvé setkal na dálku: někdy v roce 1965 mi jako jednadvacetiletý poslal do Hosta do domu prózu. Odboráři bratislavské organizace „hovnocucáčov“ si v ní ostře stěžovali na negativní vliv západního filmu Sladký život a domáhali se, aby byl zakázán. Negativně prý zapůsobil na morálku jejich člena, „na dôvažok aj predsedu“, a přímo zavinil, že se nebohý odborář zachoval na veřejnosti podobně pohoršlivě jako filmové postavy Federica Felliniho.
S prezidenty Václavem Havlem a Rudolfem Schusterem (2003) FOTO TASR
Text jsem přeložil, ale cenzura jej zabavila. Napověděla tím autorovy příští osudy.
Člověka a umělce s velkým smyslem pro humor a angažovaného společenského kritika, absolventa studia dramaturgie a divadelní vědy na bratislavské VŠMU, jsem potom sledoval jako dramaturga bratislavského Divadla na korze. Nepřežilo pookupační nápor ničitelů kultury, ale Porubjak v něm stačil v roce 1969 doprovodit na scénu Mrożkovy jednoaktovky Strip-teaese, Karol a Stroskotanci, v příštím roce Kopitovu grotesku Ach ocko, chudák ocko, mama ťa zavesila do skrine a ja som z toho strašne smutný, v roce 1970 Čechovovu Svadbu a Jubileum a nakonec v roce 1971 Büchnerovo drama Woyzeck.
Bylo jasné, že takovou ostře profilovanou dramaturgii nebude možné v takzvaných normalizačních podmínkách provozovat. Její vyznavač našel útočiště v Ústavu slovenské literatury a v Osvětovém ústavu. Teprve v roce 1983 směl začít znovu působit v divadle. Po sedm let byl dramaturgem Divadla Slovenského národního povstání v Martině. I za velkého politického tlaku dokázal vytvořit důstojný repertoár reprezentovaný jmény Anouilh, Gorkij, Plautus, Molière, Čechov, Andrejev, Witkiewicz, O’Neill a Brecht. S martinským divadlem se rozloučil v roce 1990 jako dramaturg Havlovy Audiencie.
Někdejšího, byť zcenzurovaného přispěvatele Hosta do domu jsem poznával i v šesti dramaturgiích, jimiž se ve zlých dobách podílel na tvorbě Radošinského naivného divadla.
Porubjakovými domácími scénami se v devadesátých letech staly Slovenské národní divadlo a Astorka Korzo ’90. Prvořadými událostmi pro mě byly inscenace Kafkova Procesu v Astorce (1990), jehož scénář dramaturg připravil spolu s režisérem Romanem Polákem, zjevením byl Mein Kampf George Táboriho v činohře SND (1990), vděčně vzpomínám na Incident, jímž se v Astorce v roce 1993 autoři Nicolas Baehr a Larry Pierce představili hrou Incident, záběrem skutečnosti, která byla pro nás nová, ale měnila se rychle v horce aktuální.
Od léta 1991 jsem se s Martinem Porubjakem vídal jako s prvním místopředsedou slovenské vlády. Byl to radostný zážitek. Zrcadlil velkou naději těch časů, která spočívala nejen v tom, že do politiky vstoupili lidé kultury, ale v osobnosti Porubjakově i zralí občané s přesvědčivým mravním kreditem. Těsně před volbami jsme na společné schůzi obou národních vlád a federální vlády v Bratislavě promluvili shodně o tom, že česká a slovenská kultura nejenže nemají zájem na rozdělení společného státu, ale naopak jej pro společný rozvoj potřebují. Přítomní to ocenili, ale praktické důsledky z toho nevyvodili.
Naděje brzy skončila. Ve volbách v roce 1992 nedostala Občianská demokratická únia dost nezbytných hlasů, a tak se s politickým světem rozloučila stejně jako její předseda Martin Porubjak. Vrátil se k divadlu, od roku 2005 se stal profesorem na Divadelní fakultě VŠMU, kde už řadu let předtím přednášel, a začal častěji než dříve i režírovat. Ve Studiu L+S se tak sešel nejen znovu se Sławomirem Mrożkem, ale i s texty svých generačních a rodových druhů Milana Lasici a Júlia Satinského, s Kunderovým Jakubem a pánem (1993) a s Ondřejem Šúlajem a jeho hrou O pejskovi a mačičke (1999). Předtím ji uvedl jako režisér v Národním divadle v Praze (1994).
Byl dvojdomý: bytostně ztělesňoval úzké spříznění české a slovenské kultury. S Prahou i s Brnem se sžil od počátků Husy na provázku a HaDivadla, psal o nich, byl činný jako člen Umělecké rady Divadelní fakulty JAMU, v roce 2000 režíroval v brněnském městském Národním divadle Brechtova Pana Puntilu a jeho sluhu Mattiho, v Městském divadle Brno svou adaptaci Schillerova Parazita a v roce 2007 v HaDivadle Wedekindovu Lulu.
V Brně zakotvil ve šťastném manželství. Zvykli jsme si ho potkávat na premiérách. Měl evropský rozhled a jeho soudy o divadle byly právem přijímány s úctou. Své ženě byl oporou, když onemocněla. V tom láskyplném a životodárném propojení jako by její nemoc přivolal sám na sebe. Poslední boj dobojoval 27. března 2015.
Komentáře k článku: Byl dvojdomý…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
