Bylo & bude 17/2014
Bylo
Až do dna ponížení Televizní cyklus Nevinné lži má právem pro svou nadprůměrnou úroveň dobrou pověst. Scénář dílu Na dně skleničky (21. září) napsal Jan Prušinovský, režíroval Bohdan Sláma se svými oblíbenými herci jako Táňou Vilhelmovou či Pavlem Liškou v menší roli, spolu s typově dobře obsazenými herci jako Stanislav Majer v hlavní roli nebo Leoš Noha. Syrový příběh o fanfarónském alkoholikovi, který spoluzaviní smrt mladé dívky a ztrácí sociální vazby se synem a bývalou rodinou, měl drtivou gradaci. Výstup, kdy Majerův ožralý hrdina v záchvatu zoufalé zuřivosti rozkope improvizovaný památníček utonulé dívky, představoval nelítostnou sondu do vypitého mozku. Navzdory tomu, že Majerův lůzr lokal rum jako limonádu, přišlo mi v závěru divné, že lítá v absťáku už celých deset dní. Tomu my pivaři naštěstí nerozumíme. der
Rada města Uherské Hradiště usnesením 1609/102/RM/2014 z 23. září jmenovala pana MgA. Michala Zetela, Ph.D., ředitelem Slováckého divadla Uherské Hradiště, příspěvkové organizace. Dnem nástupu do funkce je 1. září 2015. Výsledek hlasování: Pro: 7, proti: 0, nehlasoval: 0, zdržel se: 2.
Poctou Cunninghamovi připomněly Národní divadlo moravskoslezské a Národní divadlo v Praze půlstoleté výročí výjimečného vystoupení Merce Cunningham Dance Company v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Stromovka) a v ostravském Divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Divadlo Antonína Dvořáka) v září 1964, skladatel John Cage, choreograf Merce Cunningham a výtvarník Robert Rauschenberg ještě besedovali v pražském Divadle hudby. V Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě (24. září) a na Nové scéně v Praze (28. září) vystoupil a představil tři své snad až příliš manýristické choreografie na minimalistickou hudbu Christiana Wolffa, Toshiho Ichiyanagiho a Johna Cage člen (v devadesátých letech) Cunninghamova souboru, britský tanečník a choreograf Daniel Squire. Doprovázela ho Ostravská banda v čele se skladatelem a hudebníkem Petrem Kotíkem, jenž tehdy navázal dlouholetou úzkou spolupráci s Johnem Cagem. Další pamětník, ostravský malíř a grafik Eduard Ovčáček, vystavil k výročí v Divadle Antonína Dvořáka deset obrazů. hul
Slavnostní večer k padesátinám divadla s podtitulem SETKÁNÍ uspořádalo 25. září Studio Ypsilon. Přispěli šedivějící bardi ze souboru i mladí, co do ypsilonské poetiky správně vnášejí nové podněty (Braňo Holiček, Jiří Havelka a Milan Šotek), hrálo se a zpívalo, s ironickou nostalgií vzpomínalo, a vlastně se mezi řečmi mluvilo o životě. Nemohli přijít všichni, kteří kdy s Ypsilonkou spolupracovali, ale v bohatém programu z jeviště řízeném principálem Janem Schmidem vystoupili mnozí: připomeňme alespoň operní pěvce Bohuslava Maršíka a Romana Janála, Jiřího Korna, který se blýskl čistě a capella zazpívanou písní, neúspěšně se volalo Martinu Dejdarovi do Ameriky, Vladimír Just zateoretizoval, Arnošt Goldflam promluvil rovnou z hlediště. Jaroslav Malina se Zdeňkem Mahlerem a Janem Kačerem pokřtili prý konečně už tu nejúplnější knihu Cesta Ypsilon aneb Od počátku k dnešku. Večer zakončil Václav Helšus, jediný nemuzikant, který kdy v souboru působil, nádherně falešnou pěveckou kreací. Jen Zdeněk Hořínek už nepřišel, Petr Vacek ho připomněl perfektní imitací, jak si to ostatně Zdeněk přál, bez smutnění, noblesně v duchu povznášejícího večera lidskosti, slušnosti a obyčejných lidských věcí. her
Hrob Karla Hugo Hilara a Zdenky Baldové na Vinohradském hřbitově adoptovali na deset let členové uměleckého souboru Divadla na Vinohradech. Z podnětu Jana Vedrala mezi sebou vybrali potřebnou částku a 25. září uspořádali u hrobu komorní setkání, na němž si připomněli výročí úmrtí Zdeňky Baldové. her
Činoherák hraje v Ústí nad Labem! Zvolání téměř surrealistické vzhledem ke všem událostem, které se mezi bývalým Činoherním studiem, místním magistrátem a v neposlední řadě také léta nefunkčním Kinem Hraničář dělo. Přiznám se, že jsem v posledních měsících sledoval spíš pouť ČÚ po pražských scénách. Když však ke mně ve čtvrtek dorazila zpráva, že ČÚ chystá další den (26. září) premiéru a nadto v Hraničáři, zrušil jsem všechny závazky, co jsem na pátek měl, a začal se těšit. Pak přišla další zpráva – stavební úřad zakázal Činoheráku v Hraničáři hrát. Hrát se ale stejně bude. Bude mela! A já se začal těšit ještě mnohem víc – pankáčský soubor ústeckého nechtěnce, který rozdává facky politickému šimlu na potkání, sliboval veselou taškařici. Bylo to však trochu zklamání – v okolí Hraničáře před zahájením premiéry postávaly hloučky diváků popíjejících víno, přímo před budovou se blyštily tři mobilní záchody (toalety vevnitř byly zavřené a pravděpodobně to ony stály za nepovolením hraní) a nic nenasvědčovalo jakémukoli konfliktu. Těsně před představením ještě stihl Ondřej Klein, ředitel Hraničáře, naznačit, že možná ten večer neodejde po svých, pak se ale začalo hrát, kino-divadlo bouřilo, pak několikaminutový stand-up ovation a nakonec zas hloučky kouřících a nadšených diváků těšících se na další představení v Hraničáři. Žádné facky, monokly, natržená saka… jen dobrý pocit, že lze se zlovůlí bojovat. Dominik Melichar
O lásce Celý název páté básnické sbírky režiséra Jana Borny sice zní O lásce a o ničem, proč ale brát básníka za slovo. Jeho verše jsou milostné a smutné, což se nevylučuje, naopak. Jakápak sranda v posteli; kdo se chce pobavit, ať vypadne do music hallu, jak doporučoval jeden „bítník“. Domovské Divadlo v Dlouhé připravilo svému kmenovému režisérovi autorský večer v den státního svátku (28. září), básničky četli a komentovali Miroslavové Hanuš a Táborský, domácí kapela hrála především písničky na texty Josefa Kainara a pochopitelně i vzpomínkové „okřídlené prase“ Petra Skoumala. Že budou Miroslavové sršet vtipem jako spadlé elektrické vedení, jsem nějak očekával, ale že je humorem trumfne sám básník, jakkoli smutně, mě, přiznávám, zaskočilo. Doufám, že budu citovat aspoň přibližně: Max Brod o svém příteli řekl: Pokud si andělé v nebi vyprávějí vtipy, určitě je říkají jazykem Franze Kafky. der
Operu Jiřího Pauera Žvanivý slimejš uvedla Lilka Ročáková s dětmi operního studia na Malé scéně Nového divadle v Plzni (28. září). Někdejší vynikající sólistka plzeňské opery, v šedesátých letech oblíbená populární zpěvačka (Bylo léto, horké léto, 1967), operu upravila, zrežírovala a navrhla jednoduchou scénu a kostýmy. Na klavír účinkující (též ze sboru plzeňské opery) doprovodila korepetitorka Ivana Janečková. Věru nízkonákladová produkce, jaké paní Ročáková pro děti tvoří, má poprvé i vlastní program ve formě omalovánek. Její produkce jsou určené školám, a oblíbené – úprava Rusalky pod názvem O Rusalce už přesáhla padesát repríz! V mojí režii určitě nepěstujeme onu neblahou povšechnou „operní posunčinu“, jak to trefně v Divadelkách nazýváte, vzkázala do redakce. Ani v opeře chudoba cti netratí. her
Stasi v pražské sauně V sauně bývalého velvyslanectví NDR, která se zachovala v původní podobě, jak ji využívala tehdejší diplomatická elita, v dnešním sídle Goethe-Institutu, se od 29. září do 9. října v rámci projektu Paralelní životy promítaly originální fotografie z archivů východoněmecké státní bezpečnosti (Stasi). Kolekci sestavil (západo)německý vizuální umělec Simon Menner (1978) po dvouletém archivním pátrání a nazval ji Přísně tajné (Top Secret). Desítky utajovaných fotografií umožnily vstoupit do bizarního, děsivého a někdy i hořce vtipného světa východoněmeckých tajných služeb. Zachycují agenty, jak si nasazují paruky a umělé kníry, nacvičují boj, oslavují či fotografují sami sebe (jako na ilustračním fotu ve výtahu), ukazují oběti špionáže, chodce na ulici, lidi u poštovních schránek, jejich byty před a během domovních prohlídek. Pro českého „lovce“ agentů StB, historika Petra Blažka, výstava postrádala potřebnou faktografii, ale její působnost a smysl tkví ve zmapování anonymity a banality zla, v odkrývání zákulisí násilí, v ukázání agentů coby „obyčejných“ lidí. hul
Městské divadlo Brno oslavilo deset let od otevření Hudební scény (4. října). Na slavnostním koncertě se připomnělo všech osmačtyřicet inscenací, které se tu odehrály, různorodý repertoár od světových hitů, přes dramaturgické objevy až po novinky, to nejpodstatnější, čím se Hudební scéna stala jedním z center muzikálového divadla u nás. A byla pokřtěna publikace 10 let Hudební scény Městského divadla Brno, vybavená čtyřmi stovkami fotografií Jefa a Tina Kratochvilových a shrnující studií Petera Stoličného. „Desetiročenka“ měla, věru, z čeho čerpat, napadá mě nad nedávnými diskusemi o prvenství Nového divadla v Plzni. K výročí vyšlo i další CD, na nichž divadlo zachycuje hudební čísla svých inscenací – tentokrát Očistce Stanislava Moši a Zdenka Merty. her
V Rudolfinu zahájil nový mezinárodní Zelenka Festival Praha (13. října), věnovaný skladatelskému odkazu a osobnosti Jana Dismase Zelenky. Ve spolupráci s Českým spolkem pro komorní hudbu v rámci jeho jubilejní 150. sezony zazněla Zelenkova Missa Sanctissimae Trinitatis v podání Ensemble Inégal se sólisty a dirigentem Adamem Viktorou, a také novodobá premiéra neznámé verze Mše D Dur op. 86 Antonína Dvořáka. her
Bude
Ceny Divadelních novin za počiny v sezoně 2013/2014 obdrží laureáti v pražském Divadle Minor (16. října v 16 hodin) v poněkud pozměněných a rozšířených kategoriích. Jiří Jelínek a Jiří Kniha budou moderovat a spolu s kolegy z představení Anežka chce tančit i zazpívají. Možná přijde i Česká televize. Mělo by být přátelsky a příjemně. her
Opera Pád Antikrista „terezínského“ skladatele Viktora Ullmanna zahájí v Moravském divadle v Olomouci (18. října) Dny židovské kultury 2014. Ve scénické podobě u nás opera zazní poprvé, chystanou koprodukci Národního divadla a Divadla v Hofu v roce 2007 překazilo odvolání Daniela Dvořáka z funkce ředitele ND. Olomoucký operní soubor si troufl na extrémně obtížnou partituru jak hudebně, tak složitou významovou strukturou. Inscenaci připravují dirigent Miloslav Oswald a režisér Jan Antonín Pitínský, smělý projekt patří k nejočekávanějším v podzimní části operní sezony. her
Komentáře k článku: Bylo & bude 17/2014
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
