Bylo & bude 9/2015
Bylo
PUCCINI V RYTMU AFRIKY Mezi filmy, které uvedl letošní Febiofest, byl i snímek Bohéma v rytmu Afriky (originální název Breathe Umphefumlo) režiséra Marka Dornforda-Maye oceněný za hudbu na letošním Berlinale. Jihoafrický tvůrce jím navázal na svou veleúspěšnou adaptaci Bizetovy Carmen, která mu v roce 2005 vynesla Zlatého berlínského medvěda (ve stejném roce jsme film mohli vidět také na Febiofestu). Pucciniho Bohému, přepsal – podobně jako Carmen – do prostředí současné Jižní Afriky včetně hudební i pěvecké úpravy ve stylu moderního afro-jazzu. Režisér se spolehl na vykreslení prostředí. Děj přenesl do exkluzivních vysokoškolských kolejí a klubu, později do černošského slumu Kapského Města a v závěru na opuštěné místo pod dálniční most. Smysl a atraktivita snímku vězí především ve skvěle zpívaných hudebních pasážích, jež jsou přitažlivé pro širokou diváckou obec, od milovníků opery po příznivce muzikálu, jazzu a popu. Režisér Dornford-May vychází ze zpracování Bohémy jihoafrickým souborem Isango Ensemble, jehož členové ve snímku hrají a zpívají. Soubor s Bohémou – stejně jako s předchozími produkcemi Carmen a Kouzelnou flétnou – podnikl v roce 2012 úspěšné světové turné, vystoupil mimo jiné v londýnské Covent Garden. Film by se velmi dobře uplatnil i u nás, a celosvětově uspět by mohla i nahrávka. A poznámka na závěr: Snímek je součástí boje proti tuberkulóze v Africe, kterou je– podle informací na začátku filmu – ohrožena více než polovina obyvatel.VLADIMÍR HULEC
NEDĚLNÍ CENY Cenu diváků a také prestižní ocenění Taneční inscenace roku si v neděli 12. dubna z 21. ročníku festivalu Česká taneční platforma odnesl projekt Collective Loss of Memory souboru DOT504 v choreografii Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney. Tanečnicí roku se stala Martina Hajdyla Lacová, porotu přesvědčila výkonem v inscenaci SuperNaturals, kterou vytvořila společně se Stanem Dobákem. Cenu za světelný design získal Adam Uzelac za inscenaci Phrasing the Pain pro 420PEOPLE, pro niž tvořil světelný design společně s choreografkou Ann Van den Broek. Cenu zaštiťuje Institut Světelného Designu.
Ve stejný den skončil také 17. ročník přehlídky mimopražských divadel Dítě v Dlouhé. Festival letos udělil jen jedno ocenění, a to Cenu Vojty Šálka, kterou vždy získává vítěz divácké ankety. Letos to byla inscenace plzeňského Divadla Alfa Pohádky ovčí babičky v režii Tomáše Dvořáka.LDS
FREJKŮV LYRISMUS A IDEOLOGICKÉ MLÝNY Jaroslav Vostrý, Zuzana Sílová a Pavel Bár představili 15. dubna ve vinohradském divadle publikaci Frejkovy Schovávané na schodech z nakladatelství KANT. Základem knihy s podtitulem Poezie a politika je srovnání dvou období české divadelní tvorby a snaha objasnit prostřednictvím dokumentárního výzkumu tragický konec Jiřího Frejky.
První část knihy se věnuje dvěma rozdílným inscenacím Nezvalovy veršované hry ve Frejkově režii: prvorepublikovému prvnímu uvedení (Národní divadlo, 1931) a lidové zpěvohře z padesátých let (Divadlo v Karlíně, 1952). Ze srovnání je patrný vliv stalinismu na směřování divadla. Stať „Od Schovávané ke schovávané“ zachycuje cestu někdejšího avantgardisty z postu „buržoazního“ režiséra Národního divadla k úloze uměleckého šéfa na Vinohradech až po jeho odklizení do Karlína. Všímá si Frejkovy kontinuální práce a prosazování jevištního lyrismu do ideologických děl, mapuje rozdělení kulturní scény, mocenské vazby a kampaň proti kosmopolitismu. Odkrývá patologii režimu, který umožnil ambiciózním protivníkům prosadit osobní zájmy a udělat z Frejky škůdce pokroku. Umělec je tvor zvláštním způsobem bezbranný. Neumí se dost ozvat, lež říkanou do očí nemůže vyvrátit, protože je ohromen tou lží,– píše Frejka ministru kultury Kopeckému. Prof. Vostrý rozebírá předchozí témata v kontextu Frejkova posledního veřejného projevu. Text knihy je proložen citacemi dokumentů z archivů kulturních institucí, bezpečnostních složek a Národního archivu. Příloha obsahuje recenze, zprávy informátorů a tři Frejkovy dopisy. Je svědectvím o tom, do jaké doby jsme byli vrženi a jak jsme se s ní vyrovnali, řekl kmotr knihy, herec Jiří Plachý. Autoři chtějí pokračovat monografií na téma divadlo a politika.VERONIKA BOUŠOVÁ
STÁTNÍ KULTURNÍ POLITIKU NA LÉTA 2015−2020 schválila vláda v polovině dubna. Ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) při té příležitosti řekl, že jeho úřad například bude víc podporovat připomínkové akce k různým výročím. Stát má také více dbát na otevření kultury co nejširšímu okruhu veřejnosti, provázanost památek a školství nebo na podporu národní identity.
Návrh podle ministra neřeší financování kulturní politiky, ale ministr financí Andrej Babiš (ANO) prý přislíbil postupné navýšení rozpočtu ministerstva kultury. Většina peněz by měla jít na filmové pobídky a také platy, které jsou podle Hermana v resortu dlouhodobým problémem.RES
STOPPARDŮV HARD PROBLEM V NT LIVE Nejnovější hru Toma Stopparda si zvolil ředitel londýnského Národního divadla, režisér Nicholas Hytner jako svou „labutí píseň“ při odchodu z funkce. Zároveň ji zařadil do dramaturgie celosvětových přenosů NT Live (u nás 16. dubna) dávno před jejím dopsáním. Hard Problem (Obtížný problém) se odehrává v prostředí vědeckého ústavu. Zařadil se mezi společenské události, které je nutno vidět. Od lednové premiéry je vyprodáno. I když tato Stoppardova hra nepatří k přelomovým jako některá jeho dřívější díla, rozhodně stojí za to vychutnat si dovedně namíchaný koktejl dojemných osobních příběhů, vědeckých teorií, existenciální filosofie a anglického humoru.
Před divákem nenápadně roste příběh, v němž do sebe vše dokonale zapadá jako 3D-puzzle. Je to zábavné, poutavé, vtipné, ale zároveň intelektuální a překypující odborností. Divákovi z té záplavy informací jde hlava kolem. Až ex post si uvědomí, že si s ním autor pohrává a že vlastně do filosoficko-vědeckého obalu zabalil dosti sentimentální historku, v níž hrají roli náhoda, štěstí, víra, ztracené a nalezené dítě. To vše jako bonus k základní zápletce, totiž zkoumání toho, jak funguje vědomí a co to vlastně vůbec je, dokáže-li být člověk altruistický, nikoli jen egoistický. Scénograf Bob Crowley zkombinoval téměř prázdný hrací prostor se světélkujícím artefaktem nad scénou, který znázorňuje symbolicky fungování mozku. Střídmá režie Nicholase Hytnera podporuje neokázalé, uvěřitelné herectví, při kterém zapomínáme, že jsme v divadle. Je patrně znamením doby, že zajímavější a barvitější jsou ženské postavy. Dominuje Olivia Vinall jako mladá vědkyně Hilary, pravá hrdinka dneška – emancipovaná, bystrá a nebojácná, a zároveň křehká a zranitelná. Těmito vlastnostmi vládnou i další ženy: ať už Vera Chok jako její čínská asistentka, či Rosie Hilal jako empatická cvičitelka pilates Julie. Muži působí daleko méně plasticky, jsou variacemi playboyů různého věku a postavení. Stoppardova hra je do značné míry tradiční intelektuální konverzačka a neumožňuje výrazněji experimentální scénické pojetí. Je to ovšem žánr, který Angličané (na rozdíl od nás) dokonale umí. JANA SOPROVÁ
TV Česká televize nabízí řadu programů k 70. výročí konce druhé světové války. Mezi nimi – možná v rámci vyváženosti v dnešní rozpolcené české společnosti – také pětidílný film Jurije Ozerova Osvobození (v sobotu 18. dubna už druhou část). Dílo sice je do určité míry poplatné době svého vzniku (1968–1971), praví programová upoutávka, svou historickou důkladností a masivním nasazením bojové techniky však velkolepá epopej dodnes patří do povinného kánonu pro fanoušky vojenské historie.
Vzpomínám si, jak jsme na počátku normalizace na tu velkolepost museli chodit coby středoškoláci hromadně a povinně jako na školení. Abychom si nepřipustili, že nás Sověti neosvobodili, ale okupovali (v té době už podruhé), tak nám ukazovali, jak čačtí rudoarmějci za nás umírali a hlavně vítězili pod velením moudrých velitelů, jak ti se o ně starali a jak to všechno rozšafně řídil soudruh Stalin. Občas voják potkal milou, on na tanku jel jedním a ona pěšky druhým směrem, letmé políbení a šli zase uvědoměle válčit. Nic o zbytečném umírání milionů lidí, o střelbě do zad útočícím jednotkám, o šíleném masakru, hladomorech, povražděných dětech a znásilněných ženách – a že by se daly vysílat skvělé filmy, které o skutečném průběhu války ruská kinematografie později natočila! Lepší než americká a jiné, po mém soudu. Pokud tohle, pak ČT měla zařadit i nějaké nacistické epopeje, aby ta vyváženost byla úplná. JOSEF HERMAN
ZASE SE SETKALI Brněnský studentský festival SETKÁNÍ/ENCOUNTER slavil ve dnech 14.–18. dubna pětadvacáté narozeniny. Mezinárodní přehlídka tvorby divadelních škol pravidelně představuje studenty herectví z Prahy, Brna a Bratislavy (v tomto pomyslném klání letos nejlépe dopadla bratislavská VŠMU), návštěvy z dalších zemí se obměňují. Z festivalových představení lze občas vyčíst, jaké události, trendy či nálady charakterizují společnost, ať už v jednotlivých zemích, nebo globálně.
Neradostné (konzumní či jinak zoufalé) prožívání milostného citu letos nejvýrazněji prezentovaly ruská a rakouská inscenace. Petrohradští studenti hráli Chladné dítě Maria von Mayenburga. To, co by v „cool“ interpretaci mohlo vyznít jako posmutnělá diagnóza, se v razantním až patetickém projevu petrohradských studentů proměnilo v děsivé emoční obludárium (jedním z hybných momentů fabule je exhibicionistova aktivita na dámských záchodcích). Shakespearovo Zkrocení zlé ženy v interpretaci Univerzity múzických umění v Grazu postrádalo ku prospěchu věci obvyklý machistický rozměr, Petrucio s Kateřinou spíš obohacovali počátek svého soužití náznaky sadomasochistických hrátek.
Na festivalu nejsou inscenace většinou tlumočeny, jazykové schopnosti diváků jistě ovlivňují vstřícnost přijetí. Ovšem budapešťský Hamlet v režii věhlasného Sándora Zsótéra fungoval při téměř tříhodinové stopáži (bez přestávky‚ovšem s osvěžujícími přesuny publika) díky režijní koncepci, ale také nasazení talentovaných studentů tak, že se divákům tajil dech. Pravda, většina z nich hru již mnohokrát viděla a ve scénosledu se dobře orientovala.
Všechny předvedené studentské práce (zhlédl jsem jedenáct ze třinácti soutěžních představení) naznačily prokazatelný talent účinkujících, dokázaly upoutat i znepokojit, dýchal z nich mladistvý elán. Dramaturgové této nenahraditelné přehlídky vybírali zodpovědně.JAN KERBR
Bude
DIVADELNÍ FLORA – 19. ročník mezinárodního festivalu proběhne mezi 8. a 17. květnem v Olomouci na jedenácti městských scénách. Letošní dramaturgie prezentuje především tvorbu předních slovenských scén, pražského Divadla Na zábradlí či režiséra Jiřího Havelky. Exkluzivní programová linie Fokus: Slovensko nabízí čtyři tituly režisérů tří různých generací – Romana Poláka, Rastislava Balleka a Lukáše Brutovského – v podání čtyř renomovaných divadel. Tradiční součástí programu je i letos dramaturgická linie Visegrad Performing Arts. Větší prostor je v jejím rámci věnován českému uskupení Spitfire Company, v programu nechybí mezinárodní novinka Sniper’s Lake, vizuálně působivá performance Animal Exitus v premiéře pod širým nebem, ani uvolněná ženská inscenace Krevety à la Indigo. Naplánovány jsou také tři premiéry, dva workshopy, pohádka, debaty s tvůrci nebo večerní DJ sety. Specialitou je bytové divadlo, doplnil ředitel festivalu Petr Nerušil.LDS
Komentáře k článku: Bylo & bude 9/2015
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
