Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Bylo nás pět a půl, dějství deváté

Zrcadlení

Svatopluk Vála začal zkoušet Pouť k milosrdným, inspirovanou životem rozervance, kočovného herce Františka Krumlovského, který umřel v bídě v prostějovském špitále U milosrdných bratří. Rozervance hrál Sedal (kdo jiný), já herce Šourka. Podstatná byla naše výprava do Olomouce za malířem Václavem Stratilem, který měl během představení zavěšen pod scénograficky vytvořenou klenbu malovat lidské tváře (což pak činil a vznikalo monumentální dílo, které někdo ukradl). Václav žil undergroundový život neoficiálního výtvarníka, v noci hlídal Prior v Olomouci. Jeho tvorba nás přibila k zemi. Josef Kovalčuk, který nás k němu vzal na výlet, nemohl tušit, že trasa Prostějov–Olomouc se stane pro nás dva se Sedalem drogou, na jejímž konci byly divoké noci s olomouckými androši, včetně drzého kousku – celonočního okupačního večírku mániček v závodní jídelně zaměstnanců Prioru. Ve Václavově obrovském bytě na náměstí jsme se očuchávali vyprávěním knih, zážitků z poezie, hudby, filmů, našich představ o divadle.

Vyprávěl jsem o Tarkovského filmu Zrcadlo, který jsem viděl na letní filmové škole. Snažil jsem se složitou strukturu Tarkovského filmové řeči a obrazů v jakýchsi impresích popsat. Kovalčuka to tak zaujalo, že začal během sezony připravovat inscenaci Zrcadlení, která objevila a poprvé v divadle u nás představila díla Daniila Charmse, Vvědenského a samozřejmě Tarkovského. Tento moment byl typický pro naše divadelní myšlení. Odříznuti od světa (na rozdíl od přátel z Provázku jsme nesměli nikam cestovat), šmátrali jsme uvnitř duší a srdcí témata, ze kterých se rodila poetika HaDivadla. Netoužili jsme být světoví, ale jakýmsi způsobem nepodplatitelní a riskantně kreativní z vlastních zdrojů imaginace. Později to Karel Kraus nazval v několik let psané (velmi polemické) eseji „Nejisté umění“ (1987–1988–1999) prolomením letité struktury našeho divadelnictví, zpochybněním a odmonopolizováním osvícenecko-obrozenecké koncepce „národního divadla” všech rozměrů a živelnou obrodou divadla. Zrcadlení byla průlomová inscenace, bez níž by nebylo našich autorských vkladů do společného projektu studiových divadel Cesty. Po Goldflamově vrcholném kusu Návrat ztraceného syna jsme pochopili, že takto můžeme pracovat několik let a možná se ta práce pořád bude jevit neotřelá a provokativní. Z našich nekonečných společných debat vyvstal princip, jít okamžitě sami proti sobě. Já sám jsem si musel objevovat zkušenost s vytvářením sugestivních scénických obrazů, metafor, alegorií, oprostit se od ilustrace a najít pro divadelní jeviště míru stylizace při hledání autentického, živého hereckého výrazu. Teď ještě hledáme v noční Olomouci nějaké lahve červeného na pokračující debatu u Stratilů v kuchyni.

Kdyby to měli Pink Floyd

V čase mého a našeho nástupu do HaDivadla tvorbu Hanáků výrazně reflektují dva lidé. Zdeněk Hořínek (Na divadle mě pro novost uměleckých postupů zaujaly inscenace HaDivadla Hra bez pravidel a Panoptikum.) a Václav Königsmark (Imponující je též důslednost, s níž například soubor HaDivadla hledá v myšlenkové a tvarové podobě svých inscenací výpověď o složitém hodnotovém sváru ve vnitřním světě člověka i společnosti jako celku…). Když přijedeme v lednu 1983 se Sedalem o den dříve před souborem na pracovní setkání studiových divadel v Hradci Králové, nikdo nás nezná, považují nás za odrbané kulisáky, což rádi potvrdíme chováním v divadelním klubu. Pražští kritici a teoretici, z nichž se řada stane časem našimi přáteli, nám připadají jak napapaní hoši. Pak sehrajeme k úžasu všech tři kusy, a když přijedeme odehrát za měsíc do Juniorklubu na žižkovské Chmelnici během sedmi dnů 14 špílů, nedá se na HaDivadlo sehnat lístek. Během pár let to vyvrcholí až osmdesáti představeními v Praze ročně. Na inscenaci Panoptikum přivedl básník Pavel Šrut výtvarníka Rudolfa Němce. Rudolfka naše představení tak rozrušilo, že přes zákaz pil asi tři dny v kuse a skončil v léčebně. Šli jsme do hospody Na Kozačce a Rudolf mluvil přerývaně o obrazech hořícího chleba, chodníku z lidských těl, smečce vesničanů vyžírajících gradonačálníkovi z hlavy fašírku. Hudební kritik Jirka Černý objevil Bulisovu hudbu a byl fascinován akční scénografií Jana Konečného, který z praktikáblů vytvořil tolik fantazie, že kdyby to měli Pink Floyd, nemuseli za miliony stavět zeď.

Kolík z plotu

Přišla pozvání na festivaly ve Wrocławi a v Barceloně. Ve Španělsku už byly dokonce vylepené plakáty. Přes protesty španělského ministerstva kultury nás komunisti (ano, milé děti) nikam nepustili. Já jsem však získal pas, který mi do té doby nechtěli vydat. Nějak se na to zapomnělo a zůstal mi. Arnošt Goldflam, který nás všechny oslovoval podle obrozeneckých hereckých jmen (Goldflam – Goldíny, Kovalčuk – Kovalíny, Maršálek – Maršovský, Rychlík – Rychlínský, Černoušek – Černínský), napsal monodramata. Pro Báru Plichtovou – Plichtovskou, která přišla ze slovenského Martina, napsal Biletářku, pro Černínského a Kardu Kohuta Jeden den. Karda, který byl pudový herec, s geniálním talentem už na první čtené vystřihnout figuru, se hroutil s každou narůstající odpovědností. V generálkovém týdnu zmizel a pil, protože se lekl úkolu. Jeden den nikdy nedozkoušel a Goldíny s Kovalínym to navrhli mně. Riskl jsem to tedy a začal mimo provoz divadla ve svém volnu s Arnoštem zkoušet. Třeba během pražského zájezdu po odpoledních, dvě tři hodiny. Arnošt objevil v prostějovském bazaru jakési nedošité motoristické či letecké kukly, jenom vršky bez uší. Stálo to pět korun, pár z nás to nosilo. Goldíny sám v tom vypadal, jak kolík zatlučený v plotě, který se vydal na procházku. Měli jsme domluvené s Doubravkou Svobodovou zkoušení v klubu v Řeznické a dochvilný, úřednicky pečlivý Arnošt nepřicházel. Asi po dvou hodinách čekání se ozval u vchodu pobavený opilecký samosmích a rána. Ze schodů se skutálel na padrť namazaný abstinent Goldflam v kožené kukle. Tý, Rychlínský, představ si, já su úplně namol ožralé. Potkal jsem Jury Bartošky a von do mě začal lit vodku. Devět panáků! Rozumíš, do mě, který si dá jednó za rok malé pivo s ohřívačem a ještě stopečkou sirupu (Jeho tata pronesl na svých významných narozeninách, když zjistil, že rok otevřená darovaná láhev domácího vína, kterou hodlal významně pohostit gratulanty, zoctovatěla – Ríso, natoc vsem vodu z vodovodu. My Goldflamové se umíme bavit i bez alkoholu! Rísa byl Arnošt…). Pak si opilý kolík z plotu srazil stoličky v hledišti a natáhl se na ně, což jsme dělávali akorát my se Sedalem. Promiň Břachlík, musím si dat šlofíka, ten Barťák mě zničil. On sedí v baru, přijde vekslák, evidentní zločinec, Jura mu hned – co je ty kurvo vekslácká, nemáš levně bony? To já bych se hrůzou podělal. Vzal mne do exkluzivního papírnictví a koupil dvanáct drahých pensilek, protože režisér má mět tužku. Dvanáct, chápeš to! Takové vyhazování lovů. Vem si jednu. A usnul. Časem jsme to dozkoušeli, já jsem si ohmatal v sobě možnosti hodinu hrát a táhnout sám představení. Arnošt mne navíc popíchl k tomu, abych si to víc autorsky rozvinul. Vznikly z toho Rychlíkovy variace na Jeden den Arnošta Goldflama.

Šťastná hvězda

Sezona 1983/1984 byla pro mne průlomová. Na jejím konci byla role strýce Pepina v poslední Válově režii v HaDivadle, v montáži hrabalovských textů Na hrázi věčnosti. Jsem si jistý, že toto bylo nejlepší Válovo dílo, ve kterém zúročil svoje životní téma – zkoumání údělu tvořivého umělce, svobody, estetických možností divadla. Hrabala hrál principál Divadla Orfeus Radim Vašinka, kterého jsem se bál. Viděl jsem ho na večírku po skončení Wolkerova Prostějova tak řvát na své herce, syny Ludvíka Vaculíka, že jeden (myslím, že Ondráš) se z toho zhroutil. Vášinka, tén srázil Hýbnera pěstí ze schodů v Rubínu, varoval mne Sedal. Radim se ubytoval s Irenou Hýskovou na půdě, tvářil se zachmuřeně až otráveně, ale zkoušení s ním se ukázalo inspirativní. Zařval jako tur jenom párkrát, ale uměl se upřímně bavit a okouzlit prací kolegů. Mne jakýmsi citlivě neurvalým způsobem povzbuzoval v chycení figury Pepina. Vála se v mládí dost stýkal s Boudníkem, Bondym a Hrabalem a špitl mi takovou naváděcí větu k práci na výkladu postavy… (Ten Pepin byl mírně oligofrenní a byl celoživotní panic, o ženách jen vykřikoval. Měl velké přirození a trpěl hrůzou, že ženským ublíží…). To byl klíč, v té sérii uřvaných pojetí Pepina, přemýšlet o vnitřním smutku muže, který nikdy neměl ženskou. Zdeněk Hořínek sepsal k desátému výročí divadla charakteristiky členů souboru, jako součást studie Poznámky k herectví HaDivadla – Břetislav Rychlík: samorost se zvláštním kouzlem; venkovský švihák a písmák, fu­riant a jurodivý myslitel, starosvětsky solidní i bohémsky rozmáchlý, kichotovsky naivní i lidově vychytralý; veselé, bystré oči s těkavým pohledem, na jejichž dně se tají smutek (zcela ojedinělá interpretace Hrabalova strýce Pepina!). Na pražském představení se objevil Václav Havel, který začal hned po svém propuštění z vězení chodit na naše kusy a my s ním po představení na víno. S Hrabalem se potkal po letech. Po skončení jsme seděli posvátně v opuštěném hledišti Chmelnice na těch červenočerných židlích, pili pivo a Václav náhle prudce a pobaveně zvolal: Bogane, oni obhájili Hrabala před samotným Hrabalem! Bylo to po legendárním Brikciově a Magorově pálení Hrabalových knih srozumitelné každému. Václava Havla navíc nadchla věta – já mám klíč jen ke starým časům a k novým je mi odepřen – to je klíč k Boganovi… Hrabal přišel s mým oblíbeným surrealistickým básníkem, violoncellistou orchestru Národního divadla Karlem Maryskem. Jirka Bulis zhudebnil jednu Maryskovu báseň: Neodcházej, neodcházej, a půjdeš-li, tak už se nevracej. Až písek dnů, až písek dnů, až písek dnů, odvanou deště, odplaví deště, pak na vše zapomenout dej. Tušil jsem, že nad divadlem svítí šťastná hvězda, jejíž paprsek se dotýká i mé duše. Pošetilý Ikaros ve znaku HaDivadla zamával křídly a vznesl se.

(Pokračování)

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 24. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl, dějství deváté

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ